Vrah a jeho civilní procesní práva (ještě, že máme ustanovení § 150 o. s. ř.)

V měsíci listopadu mě z judikatorních novinek zaujala na internetu zpráva o rozhodnutí Ústavního soudu, který částečně vyhověl stížnosti ženy soudící se sedm let o náhradu nákladů na svoji výživu po smrti manžela.

soudce Ústavního soudu

Jde o nález vyhlášený dne 13. listopadu 2014 pod sp. zn. II. ÚS 2417/13, který stojí za bližší pozornost – přestože se netýká ani tak trestní hmotně právní problematiky, civilního meritu věci, ale především procesního rozhodnutí o nákladech řízení, tedy v zásadě „vedlejšího rozhodovacího produktu.“ Protože se však v poslední době zabývám především procesním civilním právem, padlo mi rozhodnutí do oka.

Zde je komentář k němu, i jisté zobecnění, neboť problematika nákladů řízení je v poslední době velmi aktuální.

Vrah – nevrah, všichni jsme si v civilním řízení rovni

Ústavní soud citovaným nálezem částečně vyhověl (a částečně zrušil rozsudek odvolacího Krajského soudu v Praze) ústavní stížnosti občanky, která byla se svojí žalobou částečně neúspěšná a byla odsouzena podle úspěchu (neúspěchu) k náhradě nákladů odvolacího řízení. Na tom by nebylo nic zajímavého, kdyby občanka (a později i stěžovatelka před Ústavním soudem) nebyla v řízení před soudem obecným nejen v pozici strany žalující, ale i v lidské roli, která zaslouží zvláštní ohledy – žalovala totiž pravomocně odsouzeného vraha svého manžela o dlužnou náhradu nákladů na její výživu (po ztrátě živitele).

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 24. 3. 2011 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce – pozůstalé manželce) dlužnou náhradu nákladů na její výživu podle § 448 odst. 1 zákona občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve výši 17 468,60 Kč; ve zbytku ji však zamítl (po předchozím dvojím zrušení nalézacího rozsudku). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že je žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady ve výši 65 822,40 Kč, neboť, zjednodušeně řečeno, podle dosavadního vývoje řízení, muselo být žalobkyni zřejmé, že v odvolacím řízení bude alespoň částečně neúspěšná.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný vrah, přestože byl ve sporu úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Tyto důvody přitom spatřoval v okolnostech případu – v důsledku činu žalovaného se žalobkyně ocitla v situaci, kdy nejenže přišla o „živitele“, ale zejména o životního partnera a zůstala sama s jeho nezletilým synem. Ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení však již důvody hodné zvláštního zřetele neshledal a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalovanému, což odůvodnil stroze tak, že použití § 150 o. s. ř. není na místě, neboť se žalobkyni posouzení její věci soudem dostalo již v předchozím řízení.

To je, zejména po lidské stránce a z hlediska „vyšší spravedlnosti“, situace zralá na zfilmování či dramatizaci v divadle, které dává především absurdní kusy.

Ústavní soud do kauzy naštěstí moudře zasáhl a dospěl k závěru, že uložením povinnosti k náhradě nákladů za odvolací řízení byla stěžovatelka odvolacím soudem v zásadě „potrestána“ za to, že využila zákonem stanovené možnosti podat odvolání. Z hlediska práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je stěžovatelce dáváno k tíži, že se rozhodla využít svých práv a uplatnit své námitky proti způsobu výpočtu výše příspěvku, který zvolil soud prvního stupně – navíc v situaci, kdy též odvolací soud tento napadený způsob shledal nesprávným a změnil proto napadené rozhodnutí.

Nákladové moderační právo soudu

Až do citovaného nálezu Ústavního soudu jsem byl z důvodů níže uvedených (téměř zarytým) nepříznivcem ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jde o tradiční „zmírňující“ procesní ustanovení, které má zabránit nepřiměřeným tvrdostem a zjevné nespravedlnosti.

Ačkoliv jde o ustanovení výjimečné a mělo by se s ním „šetřit jako se šafránem“, lze v rozhodovací praxi soudů vypozorovat nezdravý jev, který by se dal nazvat „nadužíváním ustanovení § 150 o. s. ř.“. V řadě případů se totiž používá tento výjimečný procesní institut z toho důvodu, že je soudu „líto žalovaného“, kterého odsoudí k neúspěchu, avšak jeví se mu jako příliš tvrdé odsoudit jej rovněž k náhradě nákladů řízení, mnohdy v nezanedbatelné výši. To je ovšem aplikace nesprávná a mě vedoucí nejen k rezervovanému přístupu, ale dokonce k úvahám, zda ustanovení § 150 v občanském soudním řádu má své místo. Ač se to může jevit v některých případech jako příliš tvrdé, platí ve sporném řízení při meritorním a nákladovém rozhodování zásada „vítěz bere vše“ (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), která může být prolomena jen zcela výjimečně – rozhodně ne z důvodu pohnutí nad tím, že účastník sporného řízení prohrál.

Jak uvádí i Ústavní soud ve svém rozhodnutí, musí být aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. precizně odůvodněna, a to především proto, že jde o institut výjimečný, a pokud je s výjimečným institutem zacházeno nevýjimečně, a navíc bez bližšího odůvodnění, zavání takový postup soudcovskou libovůlí, která je nepřípustná a kterou Ústavní soud opakovaně kritizuje.

V kontextu komentované kauzy se však ukazuje, že výjimečné moderační ustanovení o nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi má i nadále v našem procesním právu své místo. Bez bližší znalosti spisu (k němuž se však širší veřejnost nikdy nedostane) se příčí zdravému rozumu výsledek kauzy, v níž pozůstalá manželka vysoudí od žalovaného vraha svého manžela po sedmi letech (!) řízení 17 000 Kč a je za to „odměněna“ tím, že mu coby z větší části neúspěšná účastnice musí na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit více než 60 000 Kč. Tento výsledek lze považovat spíše za humor černý jako listopadová tma než za spravedlivé nalezení práva (včetně nákladového rozhodnutí). A právě v těchto situacích mohou soudci jásat, že moderační právo podle § 150 o. s. ř. mají – ne v těch, kdy s ním nakládají na hranici libovůle (nebo dokonce za ní?) a ne jako s výjimečným institutem.

V souvislosti s komentovaným případem se nabízí ještě jedna procesně – nákladová úvaha, i když, pravda, poněkud krkolomná. Tím spíše, že analogie by v procesním právu téměř neměla přicházet v úvahu.

Jde o to, že občanský soudní řád zná ustanovení (§ 143), podle něhož žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby. (Například by se mohlo jednat o situaci, kdy se sporné strany písemně dohodnou na tom, že navštíví mediátora a spor za každou cenu nějakým způsobem narovnají, avšak k mediátorovi se dostaví jen žalovaný, který navíc druhý den ke svému překvapení zjistí, že je proti němu podána žaloba).

Procesní předpis tedy pamatuje na účastníka, který má právo na náhradu nákladů, i když je neúspěšný – avšak jen na žalovaného, nikoliv na žalobce.

Lze si klást v této souvislosti otázku, zda by nebylo možné pomocí odvážné analogie vyložit ustanovení § 143 o. s. ř. tak, že za jistých okolností má právo na náhradu nákladů i neúspěšný žalobce, který nezavdal příčinu ke vzniku sporu. V tomto případě pozůstalá manželka nemůže za to, že spor vznikl (ani kdyby k vraždě zavdala příčinu svojí nevěrou) a od žalovaného by se v rámci vyšší spravedlnosti dalo očekávat, že jej vyřeší smírně. To se však evidentně nestalo, přestože na samém začátku řízení nárok žalobkyně uznal, avšak k uznání soud nakonec z formálních důvodů nepřihlédl, neboť neobsahovalo potřebnou náležitost v podobě podpisu žalovaného.

Závěr

Přes všechny dramatické i lidské souvislosti listopadové kauzy je třeba znovu připomenout, že rozhodnutí soudu, jímž není úspěšnému účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení, musí být výjimkou z výjimky. Vždy, když zákon hovoří o dobrých mravech, okolnostech zvláštního zřetele hodných, volné úvaze soudu, musí si totiž soudce naléhavě uvědomit, že od výjimky k libovůli je jen krok.

Na úplný závěr citujme k uvedené problematice i z klasického díla české procesualistiky: „Předpokladem použití tohoto ustanovení (§ 150 o. s. ř.) je, aby šlo o případy hodné zvláštního zřetele, avšak i pak má být jeho použití výjimečné. Jde o odchylku ze zásady odpovědnosti za výsledek i ze zásady odpovědnosti za zavinění a náhodu. Je odůvodněna tím, jak vyplývá též z důvodové zprávy, že by strohá aplikace ustanovení o náhradě nákladů řízení, tedy i státu, mohla vést v konkrétních případech k nežádoucí tvrdosti.“ (Handl, V. Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. PANORAMA PRAHA, 1985, str. 658).

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu