Vymahatelnost pohledávek z pohledu nového § 336i odst. 2 o.s.ř. Zdroj: Fotolia

Vymahatelnost pohledávek z pohledu nového § 336i odst. 2 o.s.ř.

Dne 1. září 2015 nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu a exekučního řádu provedená zákonem č. 164/2015 Sb. Jak už je zvykem posledních novelizací proces­ních předpisů na úseku exekučního práva, i tato novela přines­la více výhod povinným než oprávněným.

JUDr. Lukáš Jícha

JUDr. Lukáš Jícha

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě

JUDr. Lukáš Jícha

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě

Zatímco důvody pro podřazení výsluhového příspěvku vojáků z povolání nebo příslušníků bezpečnostních sborů, příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komu­nistickým režimem v oblasti sociální a příplatku k důchodu a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona upravující­ho ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich pod režim výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, změny v okruhu neza­bavitelných movitých věcí či zavedení povinného pořizování audiovizuálních záznamů při úkonech soupisu movitých věcí pochopí a přijme snad i neprávník, zůstává rozum právníka stát nad smyslem, účelem a především aplikovatelností usta­novení § 336i odst. 2 o. s. ř.

Ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. nově zní: „Soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, pokud výše pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a přihlášených věřitelů povinného k okamžiku zahájení dražebního jednání nepřesahuje 30 000 Kč bez příslušenství. To neplatí, jedná-li se o pohledávku výživného nebo pohledávku náhrady újmy způsobené poškoze­nému ublížením na zdraví či trestným činem nebo by to odporo­valo dobrým mravům.“

Předkladatel tohoto pozměňovacího návrhu zákona vycházel z přesvědčení, že při exekuci prodejem nemovitostí dochází zcela běžně k excesům, v důsledku nichž jsou dražena obydlí povinných pro bagatelní pohledávky. V původním návrhu byla dokonce hranice dražitelnosti nemovitosti stanovena část­kou 50 000,- Kč bez příslušenství, což je případ drtivé většiny spotřebitelských úvěrů. Navíc se měla vztahovat na značně neuchopitelnou kategorii nemovitostí vymezených jako oby­dlí povinného, což je stav měnitelný ze dne na den. Na první pohled by se tento prosociální krok jevil jako účinný nástroj k zamezení excesům, ke kterým by snad mohlo (nikoli dochá­zí) v teoretické rovině docházet.

Soudobá legislativní činnost přešlapuje mezi dvěma mantine­ly: kazuistikou a paušálností.

Typovým znakem legislativní kazuistiky je utkvělá snaha poj­mově postihnout všechny možné i nemožné situace v právním předpise, který tak nabývá na objemu, a již tak nesrozumitelná a těžko aplikovatelná obecná pravidla komplikuje bezpočtem výjimek z obecného pravidla. Jejím nedostatkem je neschop­nost reagovat pružně na všechny situace, které mohou kdy na­stat, což dává prostor pro obcházení normy a výsledkem jsou jen další a další novelizace a prohlubování legislativní krize.

Typovým znakem paušálního přístupu je jasně, stručně a jed­nou větou říct: „Tady tak a ne jinak!“ Jejím nedostatkem je, že zatímco jedné skupině adresátů normy výrazně přidá, té dru­hé výrazně ubere, mnohdy nad rámec legitimního očekávání.

A právě to je případ tohoto ustanovení o tzv. drobném výkonu rozhodnutí. Ze dne na den zákonodárce řekne, že tady dražbu nepovolí.

Na jedné z mých přednášek mi byl posluchačem položen do­taz, zda to zákonodárce myslel tak, že dluhy do třiceti tisíc se platit nemusí. Zda vůbec pomýšlel například na věřitele, který před přijetím zákona řádně podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti proto, že mu soused dluží 28 tisíc, zaplatil soudu soudní poplatek, zálohu na znalecký posudek a nyní, když čeká, že mu konečně soud vymůže draž­bou peníze, se namísto příklepu dočká usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí. A komu uloží povinnost k náhradě nákla­dů zastaveného výkonu rozhodnutí? Budou i tyto opět takto nevymahatelné? Musí po sobě proběhnout několik zastave­ných výkonů, aby kvůli vzniklým nákladům byla prolomena hranice dražitelnosti? Myslel zákonodárce na to, co se stane, když ze stotisícového dluhu povinný uhradí 71 tisíc a řekne: „Dost, víc platit nemusím?“

Zde ponechávám na obraznosti soudů, zda se vydají cestou paušální a zastaví všechny takové výkony rozhodnutí bez dal­šího[1] nebo se vydají cestou kazuistickou a řeknou, že tady by zastavení výkonu bylo v rozporu s dobrými mravy, čímž mají­-li měřit všem stejně, pak aplikaci zákona paušálně opět vy­loučí téměř na všechny případy.

K zodpovězení otázky, zda se dluhy do třiceti tisíc platit ne­musí, se zaměřím na aplikaci tohoto ustanovení v exekučním řízení.

V exekučním řízení volba způsobu provedení exekuce náleží soudnímu exekutorovi. Exekuční řád mu ale v ustanoveních § 47 odst. 1§ 58 odst. 1§ 58 odst. 2 ukládá zvolit při na­řízení a následném provedení exekuce vždy způsob exekuce primárně přiměřený, aby při rychlém a efektivním vymožení pohledávky zároveň šetřil práva povinného před nepřiměře­ným zásahem do jeho majetkové sféry.

Z ustanovení § 58 odst. 2 exekučního řádu plyne, že dražba nemovitosti, která je obydlím povinného,[2] je jako ultima ratio až na posledním místě poté, co ostatní způsoby exekuce buď selhaly, nebo nejsou dostupné. A soudní exekutoři toto pravi­dlo bez dalšího dodržují.[3]

Jednoduše proto, že provedení exekuce přikázáním pohle­dávky z účtu u peněžního ústavu, srážkami ze mzdy nebo přikázáním pohledávky z životního nebo penzijního pojiš­tění jsou způsoby exekuce administrativně v zásadě nená­ročné, levné a oproti prodeji nemovitosti stále ještě nikte­rak zdlouhavé. Problémem však je, že povinní stále více čelí mnoha exekucím a na účtech zpravidla nejsou v okamžiku jejich postihu žádné peněžní prostředky. Tomu napomáhá i současná praxe většiny bank, které za odpověď soudnímu exekutorovi z účtu povinného odečítají bankovní poplatek zpravidla ve výši kolem 250,- Kč, přičemž některé peněžní ústavy odpověď exekutorovi zasílají se zpožděním až dvou měsíců. Zjistí-li povinný z výpisu na účtu, že mu takový po­platek byl naúčtován, je vyvedení prostředků z takového účtu více než jisté. Srážky ze mzdy často také nejsou v dostatečné výši k uspokojení pohledávky oprávněného, povinní čelící více exekucím se legální práci rovněž vyhýbají, sociální dávky jsou v zásadě nepostižitelné a ne každý povinný má po několika exekucích stále likvidní životní pojištění nebo penzijní připo­jištění. Ani při mobiliárních exekucích se stále častěji nedaří dohledat dostatek movitého majetku povinného. Držet nemo­vitosti, v nichž povinný nebydlí, jako pole, garáže či chaty, je pro zadluženého člověka zbytečný luxus a zpravidla je dříve či později prodá sám. Mnohé dříve běžně daleko méně invaziv­ní způsoby exekuce přestaly být realizovány poté, co se jimi exekuované pohledávky a majetkové hodnoty staly exekuč­ně nepostižitelnými v důsledku legislativních změn, k nimž v průběhu let došlo. Posledním uchopitelným majetkem se tak stává obydlí povinného.

Tím se exekuce prodejem nemovitosti, která je obydlím po­vinného, byť jde o ultima ratio, stává vlastně jediným mož­ným způsobem provedení exekuce. Tyto případy přece ale již dávno vyřešila judikatura, a to v neprospěch povinného.[4] V současné době s ohledem na právní úpravu výkonu roz­hodnutí prodejem nemovitosti v občanském soudním řádu jde o způsob provedení exekuce nejen zdlouhavý, ale přede­vším nákladný a pro exekutora rizikový, když více než třeti­na exekucí prodejem nemovitostí končí prohlášením úpadku a povolením oddlužení před dražbou, aniž by vynaložené náklady byly kdy nahrazeny. I při nejlepší vůli, za laborator­ních podmínek předpokládajících, že povinný nebude proti dražbě nikterak brojit, lze dražbu nemovitosti zrealizovat nejdříve zhruba za rok od zahájení exekuce. Pokud povinný vyvíjí procesní obranu, pak výjimkou není ani odstup něko­lika let.

To je vskutku dostatečná doba na to, aby se ukázalo, zda po­vinný o uhrazení dluhu stojí a zda tu není jiný, méně invazivní způsob provedení exekuce.

Pokud tedy i u pohledávky do 30 tisíc korun má nakonec dojít k dražbě, neděje se tak proto, že by soudní exekutoři nebo vě­řitelé „tlačili na pilu“, ale proto, že se ukázalo, že v řízení není jiný způsob provedení exekuce dostupný a povinný na úhradě pohledávky nemá zájem.

Přitom není ani hypoteticky na závadu, pokud by poměr mezi výší pohledávky oprávněného a dalších věřitelů vzhledem k délce prodlení povinného a výši dluhů nebyl zcela adekvát­ní, jestliže obsah spisu nesvědčí pro závěr, že soudní exekutor měl k dispozici jiný exekuční prostředek, jehož prostřednic­tvím by bylo dosaženo účelu nuceného uskutečnění práva.[5]

Jak se bude exekuce vyvíjet v okamžiku, kdy soudní exekutor po prvním září 2015 dospěje do fáze, kdy těsně před dražbou zjis­tí, že výše pohledávky oprávněného a přihlášených pohledávek bez příslušenství skutečně nedosahuje hranice 30 000 Kč?

Podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony soudu.

Soudní exekutor především není oprávněn bez návrhu roz­hodnout o zastavení exekuce, aniž by k tomu měl souhlas oprávněného. To může udělat jen soud. Exekuční soud však v dané fázi řízení ani neví, že byla nařízena dražba, a už vůbec neví, zda a kolik dalších věřitelů je k exekutorovi do dražby přihlášeno. Rovněž záleží na tom, zda má v konkrétním přípa­dě rozhodovat na návrh povinného, nebo bez návrhu.

Podá-li povinný návrh na zastavení exekuce prodejem nemo­vitosti s odkazem na § 336i odst. 2 o. s. ř., pak je situace jed­noduchá, neboť soudní exekutor postupem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu vyzve oprávněného k vyjádření návrhu a podle tohoto vyjádření návrhu buď vyhoví, nebo ho postou­pí exekučnímu soudu.

Striktním výkladem § 336i odst. 2 o. s. ř. by se dalo usoudit, že aby byl návrh povinného úspěšný, bude na povinném, aby doložil, že pohledávka včetně přihlášených pohledávek činí maximálně 30 000 Kč bez příslušenství, musel by tedy ostat­ní pohledávky uhradit. Jednodušší by však pro něj bylo uhra­dit právě prováděnou exekuci, čímž získá čas na další řešení ostatních přihlášených pohledávek. Co však z § 336i odst. 2 občanského soudního řádu povinný nevyčte, ale měl by vědět, je fakt, že prosté blanketní prohlášení nebo i prokázání, že v dražené exekuci vymáhané pohledávky nedosahují částky 30 000 Kč, nebude zpravidla mít naději na úspěch.

Zákonodárce totiž do obecného pravidla, že exekuce prodejem nemovitostí do 30 000 Kč bude zastavena, vložil jako jednu z výjimek, že to neplatí, odporovalo-li by to dobrým mra­vům.

Dobré mravy ale nejsou institutem procesním, nýbrž hmotně­právním,[6] který ochraňuje stranu zkrácenou na jejích právech a tou je věřitel. Aby exekuce byla nepřípustná, musí jít o okol­nosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře. Bez nor­mativu dobrých mravů bychom rovnou rezignovali na prin­cipy právního státu a rovnost před zákonem. Jak by k tomu přišel povinný bydlící v nájemním bytě, který měl na účtu tři­cet tisíc korun, a exekuce pro dluh do třiceti tisíc na něm byla provedena, zatímco jiný povinný, který účet nemá, by byl zá­konem chráněn povinným zastavením exekuce před dražbou, protože vlastní dům v hodnotě milionu korun? A jaká by byla rovnost mezi věřiteli, když jeden by právo na soudní ochranu měl a druhý ne?

Podstatou exekuce je, že oprávněný se domáhá výkonu svého soudem přiznaného práva, které mu po právu náleží, zatímco povinný je v prodlení s plněním svých povinností uložených mu exekučním titulem. A jsme u toho, že v rozporu s dobrými mravy je vyhýbání se povinnostem, zejména dlužit, nikoli tr­vání na jejich splnění nuceným výkonem. Samotná existence exekuce a způsob jejího provádění tedy v rozporu s dobrými mravy nejsou a jejich existence důvodem zastavení exekuce není. Je třeba zdůraznit, že smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena.[7]

Nejvyšší správní soud uvedl, že „přiměřenost a vhodnost zvoleného způsobu exekuce se zkoumá s ohledem na všech­ny okolnosti případu. Neexistuje-li v konkrétních poměrech povinného jiný způsob exekuce, v jehož rámci lze exeku­ci efektivně a v přiměřené době provést nebo sice lze, ale v době nikoliv přiměřené, není zvolený způsob exekuce zřej­mě nevhodný ani tedy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky oprávněného dosaženo, výši této pohledávky přesahuje významně. Nařídí-li v této situaci soud­ní exekutor k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 9 261 Kč a nákladů exekuci prodejem nemovitosti v hodnotě 1 500 000 Kč, není takový skutek kárným proviněním podle § 116 odst. 2 exekučního řádu, ve znění do 25. 6. 2009.“[8]

Jestliže Nejvyšší soud ČR uvedl, že navrhne-li povinný zasta­vení exekuce prodejem nemovitosti z důvodu tvrzeného ne­poměru výše závazku a hodnoty nemovitostí, pak je to on, kdo musí prokázat, že má jiný postižitelný majetek,[9] pak musí to­též platit i v případě, že argumentuje nově výší dluhu podle § 336i odst. 2 o. s. ř. Neučiní-li tak, vystavuje se riziku, že soud jeho návrh na zastavení exekuce prodejem nemovitostí zamít­ne stejně, jako to soudy v obdobných případech činily před přijetím zákona č. 164/2015 Sb.

Za této situace se tedy exekutorovi nabízí následující řešení, jak se s nastalou procesní situací vypořádat: První možností je maximalistický přístup, kdy podle § 28§ 52 odst. 2 exe­kučního řádu budeme vycházet z toho, že soudní exekutor si otázku dobrých mravů posoudí sám a bude na něm, zda draž­bu provede či nikoliv, neboť samotný návrh na zastavení exe­kuce prodejem nemovitosti nemá odkladný účinek s tím, že přezkum exekutor ponechá na odvolacím soudu, který bude zkoumat, zda byl při nařízení a provedení dražby porušen zá­kon.

Druhou možností je minimalistický přístup, kdy by bylo na místě vyzvat povinného k doplnění návrhu a následně pokra­čovat podle § 55 odst. 3 exekučního řádu a spis postoupit sou­du až s vyjádřením oprávněného. Soud by měl při rozhodová­ní vzít v potaz, zda zastavení exekuce prodejem nemovitostí nezabrání oprávněnému ve vymožení jeho pohledávky, tedy přihlédnout k tomu, zda výkon práv povinného, kterým se brání výkonu práva oprávněného na uspokojení pohledávky, není v rozporu s dobrými mravy.

V situaci, kdy povinný sám návrh na částečné zastavení exeku­ce nepodal, a před dražbou nastaly okolnosti uvedené v § 336i odst. 2 o. s. ř., pak, nezruší-li sám exekuční příkaz proto, že se objevila jiná možnost vymožení, si soudní exekutor vyžá­dá stanovisko oprávněného a spis postoupí se zprávou soudu k rozhodnutí. Soud potom rozhodne buď o zastavení exekuce prodejem nemovitosti, nebo o jejím pokračování.

Aplikace ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. je vyloučena v přípa­dě, že se jedná o další nebo opakovanou dražbu podle § 336m odst. 1 a 2 o. s. ř. Chybí totiž ve výčtu v § 336m odst. 4 o. s. ř. a jeho užití je tak vyloučeno, stejně jako je tomu například u přihlášky pohledávky, která nebyla učiněna před první draž­bou.

Závěr

Tímto příspěvkem jsem si dovolil odpovědět na otázku, zda to zákonodárce v § 336i odst. 2 o. s. ř. myslel tak, že dluhy do třiceti tisíc se platit nemusí. Dospěl jsem k závěru, že nic tako­vého zákonodárce zcela jistě nenapadlo a nebylo to jeho zá­měrem. Pokud bych se měl vcítit do jistě nelehké role zákono­dárce, pak bych vycházel z předpokladu, že uvědomělý občan plní své závazky dobrovolně, ten méně uvědomělý s pomocí boží svým závazkům dostojí taktéž. Dospěl jsem ale i k závěru, že nic takového nám nová norma neříká. Dluhy do třiceti tisíc jsou nadále de lege lata vymožitelné ve výkonu rozhodnutí i exekuci, neboť nadále platí, že v rozporu s dobrými mravy je své závazky neplnit, nikoli trvat na jejich plnění. Je to stále povinný, kdo má povinnost tvrdit a prokazovat, že je tu jiná možnost vymožení dluhu. Pak ale jako jeden z adresátů nové normy, který je přinucen s ní pracovat, říkám, že ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. nic nového nepřináší, neboť materiálně totéž nám již od roku 2009 říká ustanovení § 58 odst. 2 exe­kučního řádu, tedy že dražba je ultima ratio.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2015


[1] Takový výklad by již naplňoval znaky pravé retroaktivity, který by pro mnoho oprávněných přinesl důsledky zcela protiústavní.

[2] Zákonodárce opomenul sjednocení terminologie § 58 odst. 2 exekučního řádu a § 336i odst. 2 o. s. ř., když v prvním případě jeden předpis vyme­zuje jako nejvyšší hodnotu nemovitost, kterou povinný používá k bydlení sebe a své rodiny, zatímco druhý klade důraz na formální trvalý pobyt, přičemž tyto pojmy zdaleka nelze považovat za synonyma.

[3] Při posuzování přiměřenosti zvoleného rozsahu exekuce je třeba si uvědomit, že základním principem samotné exekuce je v první řadě uspo­kojení nároků oprávněného vyplývajících z exekučního titulu, na které nebylo plněno povinným subjektem dobrovolně. Jakým způsobem bude exekuce provedena je plně na rozhodnutí exekutora. Ten při vydávání exekučních příkazů, jimiž způsoby provedení exekuce určuje, často nezná konečnou výši vymáhaného plnění a výši jeho příslušenství (nákladů exe­kuce) pouze předpokládá. Je proto jasné, že exekutor činí úkony tak, aby zajistil majetek povinného v dostatečném rozsahu, jež může vymáhanou pohledávku i přesahovat. Následně, pokud exekutor zjistí, že výtěžek jednoho ze zvolených způsobů provedení exekuce bude postačovat na úhradu pohledávky oprávněného i nákladů exekuce, může ostatní exekuč­ní příkazy zrušit. Vždy je však primární funkcí exekuce vymoci pohledáv­ku oprávněného v celé výši a rovněž náklady exekuce, které oprávněnému a exekutorovi vzniknou.

[4] Okresní soud ve Vyškově v usnesení č.j. 25 EXE 2136/2010 – 26 ze dne 28. 4. 2011 uvedl: „Pokud povinný má jediný majetek – nemovitost (sám uvádí, že jiný majetek nemá), pak pouze tato nemovitost může být postiže­na k vymožení pohledávky oprávněné. Chtěl-li by povinný zabránit prodeji nemovitosti, např. z důvodu nevhodnosti ceny této nemovitosti, musel by sám označit jiný postižitelný majetek. Pokud však jiného majetku není, lze postihnout i nemovitost v hodnotě přesahující výši vymáhané pohledávky. Důvodem k zastavení exekuce nemůže být ani skutečnost, že předmětná nemovitost je již postižena jiným exekutorem. Důvodem k zastavení koneč­ně nemůže být ani skutečnost, že předmětná nemovitost slouží k bydlení povinného, jeho manželky, příp. sousedů. V případě prodeje nemovitosti bude na povinném, aby zajistil sobě, příp. dalším osobám jiné bydlení. Soud proto návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.“

[5] Z usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 1071/2010 ze dne 29. 12. 2010.

[6] Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jis­tou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

[7] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004; Okresní soud v Bruntále v usnesení sp. zn. 11 Nc 169/2005 ze dne 1. 10. 2010 uvedl, uvedl: „Účelem exekuce je uspokojit pohledávku oprávněného a provést exekuci rychle a účelně. Za situace, kdy povinný neuhradil téměř ničeho a není jiný možný způsob provedení exekuce, ne­lze vytknout exekutorovi vydání exekuční příkazu prodejem nemovitost, resp. jeho faktickou realizaci, která se jeví jako jediná možnost uspokojení nároků oprávněného. Proto také nelze v daném případě přihlížet pouze ke kritériu přiměřenosti exekuce.“

[8] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2011, čj. 14 Kse 1/2010 – 146.

[9] Viz např. Usnesení NS ČR ze dne 27. 1. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1229/2003.

exekuce vymáhání pohledávek nemovitosti dražba

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články