Změna bydliště dítěte, část II.: Protiprávní změna bydliště dítěte

V minulém článku Změna bydliště dítěte, část I.: Neshoda rodičů jsem vysvětlila, proč je ke změně bydliště dítěte vždy nutný souhlas obou rodičů (bez ohledu na typ péče) a jak správně postupovat, pokud jeden z rodičů se změnou nesouhlasí. V tomto článku se budu věnovat situaci, kdy jeden z rodičů zásadu shody obou rodičů nerespektuje a bydliště dítěte změní protiprávně bez souhlasu druhého rodiče či potřebného rozhodnutí soudu.

Protiprávní přemístění dítěte

Přestože není žádných pochyb o nutnosti souhlasu obou rodičů ke změně bydliště dítěte, případně nahrazení souhlasu jednoho z rodičů rozhodnutím soudu[1], stále dochází v praxi k porušování této zásady. Nezřídka tak jeden z rodičů změní bydliště dítěti bez souhlasu druhého či dokonce proti jeho vůli. Někdy to bývá důsledkem nesprávného vnímání rodičů ohledně povahy výlučné péče (omyl, že rodič s tzv. výlučnou péčí může rozhodovat vše). Z pohledu práva však není podstatné, zda tak rodič učiní z nevědomosti či s vědomím toho, že jedná protiprávně.

V souladu se závěry rodinněprávního sympozia Justiční akademie je „nepřípustná protiprávní (jednostranná) významná změna bydliště dítěte, ať již pramení z neznalosti, rodičovské obstrukce nebo agresivní procesní strategie a je povinností soudu a dalších subjektů zúčastněných na rozhodování ve věci péče o nezletilé dítě edukovat rodiče o protiprávnosti jednostranné změny bydliště dítěte, působit preventivně tak, aby k jednostranné změně bydliště nedošlo, a pokud již taková situaci nastane, využít veškerých prostředků proto, aby nedošlo k narušení vztahu dítěte s druhým rodičem nebo jinému zásahu do nejlepšího zájmu dítěte“ [2].

Předně je na místě si vyjasnit právní terminologii, neboť zákon nemá pro toto konkrétní porušení rodičovské odpovědnosti termín. Lze se setkat s označením vnitrostátní únos, jako analogii na pojem mezinárodní únos, kterým se rozumí neoprávněné (protiprávní) přemístění či zadržení dítěte mimo stát jeho obvyklého bydliště bez souhlasu druhého rodiče nebo souhlasu soudu, nebo také zadržení dítěte v zahraničí po delší dobu, než se kterou druhý rodič souhlasil. Nicméně mezi odbornou veřejností se spíše vžil pojem „protiprávní přemístění dítěte“, který odstraňuje pocit souvislosti tohoto jednání s trestním právem a který budu používat i v tomto článku.

Pro úplnost připomínám i vymezení pojmu obvyklé bydliště, kterým se „rozumí místo, kde se dítě zdržuje na základě dohody rodičů, rozhodnutí soudu či jiné skutečnosti a má tam své rodinné a sociální vazby – zejména kde navštěvuje školské zařízení, má mimoškolní aktivity, rodinu, kamarády, ošetřujícího lékaře a podobně. Významnou změnou bydliště dítěte je taková změna místa, kde se zdržuje, která s sebou nese změnu rodinných a sociálních vazeb“[3]. Tato definice odpovídá jak pojetí tohoto pojmu pro účely posuzování mezinárodního únosu, tak smyslu tohoto institutu dle § 80 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“)

Nejlépe je protiprávnímu přemístění dítěte předcházet tím, že rodiče budou dostatečně poučeni. V ideálním případě by se jednalo o všeobecné povědomí široké veřejnosti, tomu jsme však vzdáleni. Nejpozději by však rodiče měli být rodiče poučeni prvním odborníkem, se kterým se v rámci řešení rozchodu či rodičovského konfliktu setkají (např. advokátem nebo pracovníkem OSPOD). Poučení by mělo zahrnovat nejen výše uvedené zásady, ale také případné možné následky. Rovněž by měli být rodiče poučeni také o neprávních souvislostech změny bydliště, zejména významu takovéto zásahu do života dítěte a jeho sociálních vazeb. Byť by to mohlo být samozřejmé, ne vždy si to rodiče uvědomují.

V návaznosti na minulý článek připomínám, že nepovažuji za protiprávní přemístění dítěte, pokud dochází ke změně bydliště v rámci jedné obce, případně do rozumné vzdálenosti. Jedná se o případy, kdy i po změně bydliště zůstávají dítěti zachovány sociální vazby, zejména kontakt s druhým rodičem, dále vzdělávací zařízení a případné mimoškolní aktivity.

Jak řešit protiprávní přemístění dítěte?

Protiprávní přemístění dítěte je třeba řešit neprodleně, nejlépe v řádu dnů, nejpozději týdnů. Takže první zásada je nutnost reagovat rychle, přičemž aktivitu by měl vyvíjet rodič, který chce zachovat stávající bydliště dítěte. V případě, že tento rodič neřeší protiprávní stav, hrozí riziko, že si dítě v novém prostředí po čase zvykne a navrácení do původního bydliště může být problematické[4].

Správným řešením je podání návrhu na nařízení předběžného opatření. Soud může dle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) nařídit předběžné opatření v případě, kdy je třeba zatímně upravit poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.

Na tomto místě je nutno připomenout, že návrh může být podán jak před zahájením řízení, tak i po zahájení řízení ve věci samé v souladu s § 102 odst. 1 o. s. ř. Pokud návrh na nařízení předběžného opatření není spojen s návrhem ve věci samé, uloží soud ve smyslu § 76 odst. 3 o.s.ř. v případě vyhovění návrhu současně také předběžným opatřením navrhovateli povinnost ve stanovené lhůtě podat návrh na určení bydliště nezletilého.

V souvislosti s podáním návrhu na nařízení předběžného opatření ve věci bydliště dítěte je potřeba si zodpovědět následující otázky: