Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1. 1. 2014 Zdroj: Fotolia

Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1. 1. 2014

Problematice souběhu exekuce a insolvenčního řízení se autor již jednou věnoval, a to na stránkách Komorních listů. Zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen „revizní novela“) však došlo k rozsáhlým změnám právní úpravy insolvenčního řízení. Vzhledem k nastalým změnám pozbyl předchozí článek částečně na aktuálnosti, proto se autor rozhodl k tomuto tématu vrátit. Jedním z cílů revizní novely bylo právě vyjasnění vztahu insolvenčního řízení a exekuce.

JUDr. Petr Blažej

asistent soudce, Krajský soud v Ústí nad Labem

JUDr. Petr Blažej

asistent soudce, Krajský soud v Ústí nad Labem

Částečně byly převzaty závěry soudní praxe, některé otázky jsou však řešeny zcela odlišně. Novela posílila jeden ze základních principů insolvenčního řízení, tedy přednost kolektivního insolvenčního řízení před individuálními řízeními nalézacími a exekucemi. Přednost insolvenčního řízení je v případě nalézacího řízení odůvodněna hospodárností řízení, když není účelné, aby bylo vedeno samostatné řízení za účelem posouzení existence pohledávky věřitele a stejná otázka byla řešena zároveň v rámci insolvenčního řízení. Rozhodnutím o úpadku tak dojde k přerušení nalézacích řízení.[1] Ve vztahu k exekucím je preference insolvenčního řízení logickým důsledkem zásady poměrného uspokojení věřitelů a zákazu vymáhání pohledávek individuální cestou.[2] Došlo zároveň k větší diferenciaci účinků insolvenčního řízení na exekuce v závislosti na fázi, ve které se insolvenční řízení nachází.

Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v počáteční fázi, tedy do rozhodnutí o úpadku, upravuje insolvenční zákon (dále jen „IZ“) v § 109 odst. 1 písm. c).[3] Ustanovení § 109 odst. 2 IZ ve znění revizní novely upřesňuje omezení exekucí tak, že úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Čistě gramatický výklad by vedl k závěru, že v rozporu se zákazem exekuci provést není pouze vydání exekučního příkazu zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, neboť se nejedná o provedení exekuce stricto sensu, ale pouze o úkon, který má pohledávce oprávněného zajistit lepší pořadí při rozvrhu výtěžku. Nahlédnutím do důvodové zprávy lze však zjistit, že záměrem zákonodárce bylo, aby toto ustanovení dopadalo na širší okruh případů. Přestože má dlužník po podání insolvenčního návrhu dispoziční oprávnění k majetku v majetkové podstatě, nemá nárok na uvolnění prostředků blokovaných na účtu ve prospěch dosud neukončené exekuce. Plátce příjmu dlužníka i po zahájení insolvenčního řízení provádí srážky z příjmu dlužníka a tyto prostředky pouze nevyplácí oprávněnému, respektive soudnímu exekutorovi. Opačný výklad, který se před účinností revizní novely často objevoval, by vedl k poškození práv oprávněného věřitele v případě, že by úpadek dlužníka nebyl osvědčen. Navíc blokací majetku dlužníka nedochází ke zmenšení majetkové podstaty a ostatní věřitelé tímto postupem nemohou být poškozeni.

Ve fázi před rozhodnutím o úpadku je tak zachován zákaz exekuci dokončit, tedy provést poslední krok při provádění exekuce na základě konkrétního exekučního příkazu, například vyplacení sražené mzdy zaměstnavatelem, odepsání prostředků z bankovního účtu nebo provedení dražby. Soudní exekutor by tedy neměl činit kroky, které bezprostředně směřují k dokončení provedení exekuce – např. zaslat vyrozumění o právní moci exekučního příkazu plátci mzdy nebo bankovní instituci či vydat dražební vyhlášku. Tedy nic nebrání tomu, aby soudní exekutor činil úkony ostatní, konkrétně pak vydával exekuční příkazy, na základě kterých by sice exekuce nemohla být provedena, ale bylo by zachováno pořadí pro případ, že by překážka v podobě trvajícího insolvenčního řízení později odpadla. Exekuce se v podstatě vrací do nařizovací fáze. Již vydané a pravomocné exekuční příkazy mají nadále stejné účinky, jako by právní moci dosud nenabyly.  

V době trvání účinků rozhodnutí o úpadku není možné exekuci, která by postihovala majetek v majetkové podstatě, ani nařídit nebo zahájit (§ 140e odst. 1 IZ). Opět s výjimkou rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 IZ. V této fázi se již činnost soudního exekutora omezí pouze na zjišťování, zda účinky rozhodnutí o úpadku nadále trvají. Zejména nelze vydávat exekuční příkazy. V případě, že soudní exekutor nebyl před tímto okamžikem pověřen provedením exekuce, exekuční soud exekuční návrh zamítne, neboť už samotné pověření by bylo vydáno v rámci „nařizovací fáze“ exekuce, a tedy v rozporu s tímto omezením. Naproti tomu, pokud byl soudní exekutor již pověřen, může rozhodnout o nákladech v souvislosti s exekucí. S vydáním rozhodnutí o nákladech v průběhu exekuce výslovně počítá ust. § 46 odst. 7 e. ř.

Vzhledem k tomu, že exekuční soud po zjištění úpadku exekuční návrh zamítne, nelze exekuci provést ani postižením příjmů manžela dlužníka dle ust. § 262a odst. 2 o. s. ř., přestože se nejedná o majetek v majetkové podstatě.[4] Dojde tak k nedůvodnému zvýhodnění věřitelů v exekucích, kde již exekuční soud pověřil soudního exekutora, neboť v těchto případech soudní exekutor zřejmě může vydat exekuční příkaz, například srážkami ze mzdy manžela dlužníka.[5] V případě řešení úpadku oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty dojde k zániku SJM[6]  a majetek manžela dlužníka nebude možné postihnout na základě fikce dle ust. § 262a o. s. ř. De lege ferenda by byla vhodnější úprava, která by toliko zakazovala nařizovací fázi exekuce dokončit vydáním exekučního příkazu na majetek dlužníka, respektive též na majetek v SJM dlužníka a jeho manžela (s výjimkou majetku, který je součástí SJM pouze na základě fikce dle § 262a o. s. ř.).      

K rozhodnutím a opatřením (pověření soudního exekutora) přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) a § 140e IZ se v insolvenčním řízení nepřihlíží. K prosazování těchto omezení svěřil zákon insolvenčním soudům v ust. § 109 odst. 6 IZ silný nástroj. V případě, že je to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s těmito omezeními. Dokonce může insolvenční soud zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s těmito omezeními. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení. Insolvenční soud bude v podstatě nad exekučními soudy a soudními exekutory vykonávat dohled tak, aby nedocházelo k nepřípustným zásahům do insolvenčního řízení.

Jiný režim souběhu insolvenčního řízení a exekuce je v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením. Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku), má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužník. Exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (dále jen „nové pohledávky“). Lze tak například provádět srážky z příjmu dlužníka. V případě oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře lze pro nové pohledávky postihnout majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení (ust. § 409 odst. 2 IZ). Jedná se zejména o movité věci, ale také o úspory vytvořené po schválení oddlužení, například prostředky na účtu dlužníka.

Souběh exekuce a insolvenčního řízení nově upravuje ust. § 46 odst. 7 e. ř., které soudnímu exekutorovi ukládá vydat vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci. Za vymožené plnění se považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle § 59 odst. 1 e. ř., provedením exekuce podle § 46 odst. 6 e. ř. nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6 e. ř. a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu. Zákonodárce se novou úpravou odchýlil od závěrů soudní praxe, která dovozovala, že plněním povinného k rukám soudního exekutora před prohlášením konkursu[7] dluh povinného zaniká za předpokladu, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci.[8] Nově je soudní exekutor povinen veškeré vymožené plnění vydat bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. Toto usnesení se doručuje rovněž insolvenčnímu správci, neboť upravuje práva k majetkové podstatě.[9] Předchozí úprava tento postup vyhrazovala pouze pro situace, kdy došlo k transformaci majetku dlužníka, typicky při zpeněžení nemovitosti.

Ohledně plnění, které bylo vymoženo po zahájení insolvenčního řízení, respektive po zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku se postup dle ust. § 46 odst. 7 e. ř. zřejmě neuplatní. Zákaz provádět exekuci dle ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ neumožňuje například zaměstnavateli zaslat deponované srážky soudnímu exekutorovi. Pokud postupuje v rozporu s tímto omezením, je soudní exekutor povinen toto plnění vydat insolvenčnímu správci bez dalšího. Jiný postup by vedl k nezákonnému zásahu do majetku v majetkové podstatě. Naproti tomu při exekuci prodejem nemovitosti je rozhodným okamžikem nabytí právní moci usnesení o příklepu, respektive usnesení o předražku. Pokud účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly až po právní moci usnesení o příklepu (případně usnesení o předražku), je vydražitel (předražitel) povinen doplatit nejvyšší podání. Poté je vydáno usnesení dle ust. § 46 odst. 7 e. ř. a následně je výtěžek vydán insolvenčnímu správci. Toto usnesení má pro účely zániku zástavních práv účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.).[10]

Vzhledem k tomu, že ke zpeněžení nedošlo v insolvenčním řízení, nepřísluší náklady spojené se správou a zpeněžením a odměna insolvenčnímu správci, který majetek nezpeněžoval, ale soudnímu exekutorovi.[11] Plnění vymožené prodejem nemovitosti lze však použít na úhradu hotových výdajů soudního exekutora a jeho odměny, pouze v minimální výši (3.000,- Kč), neboť v exekuci nedošlo k uspokojení pohledávky oprávněného ani přihlášených věřitelů a není dán základ pro výpočet odměny.[12] Věřitelé tak mohou být motivováni k podávání insolvenčních návrhů, aby se vyhnuli úhradě odměny soudního exekutora. De lege ferenda by řešením bylo svěřit rozhodování o nákladech soudního exekutora do rukou insolvenčního soudu v rámci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení s tím, že základem pro výpočet odměny soudního exekutora by byla částka vyplacená věřitelům.

Další výjimka ze zákazu provádět exekuci zůstala nadále v ust. § 203 IZ ve prospěch pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek těmto pohledávkám postaveným na roveň (§ 168 a 169 IZ). Ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve znění revizní novely tuto výjimku upravuje výslovně. Na rozdíl od výše uvedených výjimek lze vést exekuci pro tyto pohledávky bez ohledu na způsob řešení úpadku, tedy jak při likvidační, tak při sanační formě řešení úpadku. Tyto pohledávky se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními uplatněnou pohledávku, může se věřitel domáhat jejího splnění žalobou u obecného soudu osoby s dispozičním oprávněním. Po právní moci rozhodnutí o žalobě určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud. Dále pak insolvenční soud na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k jejímu uspokojení.

Ke změnám došlo též ve vztahu k přihláškám vykonatelných pohledávek do insolvenčního řízení. K tomu, aby pohledávka byla posuzována jako vykonatelná, musí být doložena vykonatelnost ke dni rozhodnutí o úpadku, zatímco dříve postačovalo doložit vykonatelnost ke dni přezkumného jednání. Tato úprava byla přijata zřejmě s ohledem na přerušení nalézacích řízení ke dni rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka (ust. § 140a IZ).[13] Častou praxí insolvenčních správců bylo při popírání vykonatelných pohledávek co do pravosti nebo výše přezkoumat tyto pohledávky jako nevykonatelné, a přenést tak povinnost podat incidenční žalobu na věřitele. Dělo se tak většinou u pohledávek doložených rozhodčím nálezem nebo příkazem k úhradě nákladů exekuce. U nákladů soudního exekutora vzhledem k výši soudního poplatku (5.000,- Kč) a skutečnosti, že i v případě úspěchu ve věci insolvenční soudy zpravidla nepřiznávají proti insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení, nemělo podání žaloby ekonomický význam.

Této praxi má revizní novela zabránit. Při přezkumném jednání nelze napříště považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech o vykonatelnosti přihlášené pohledávky rozhodne o této otázce pro účely přezkumu usnesením insolvenční soud do skončení přezkumného jednání (§ 191 odst. 2 IZ).

Nově zavedené výjimky ze zákazu provádění exekuce v případě řešení úpadku oddlužením jsou poměrně problematické. Jednak bude nutné rozlišovat majetek dlužníka, který bude postižitelný, a dále bude nutné zkoumat, zda se jedná o novou pohledávku. Navíc v případě, že věřitel získá exekuční titul vůči dlužníku a soudní exekutor vydá exekuční příkaz, je dán důvod pro zrušení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka dle ust. § 418 IZ. Právní mocí prohlášení konkursu věřitelé znovu ztratí možnost vymáhat i nové pohledávky individuální cestou. Tyto výjimka tak pro věřitele nemá, dle názoru autora, větší ekonomický význam za situace, kdy insolvenční soud na porušení povinností dlužníkem zareaguje rychle. V opačném případě může v tomto mezidobí dojít ke zmenšení majetkové podstaty, která by byla v konkursu předmětem zpeněžení.

Rovněž změna ust. § 46 e. ř., které ukládá insolvenčnímu správci vydat vymožené plnění, i pokud nedošlo ke zpeněžení majetku dlužníka, není (podle mínění autora článku) krok správným směrem. Dochází k zásahu do majetku oprávněného, neboť exekutor je ve vztahu k oprávněnému platebním místem.

Naproti tomu pozitivně lze hodnotit přerušení nalézacího řízení ke dni zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku. Změna zamezí uplatňování těchto pohledávek ve dvou různých řízeních a dále na základě usnesení o přerušení nalézacího řízení budou věřitelé informováni o insolvenčním řízení. K posílení principu právní jistoty přispěje omezení možnosti insolvenčního správce účelově přezkoumávat pohledávky doložené exekučním titulem jako pohledávky nevykonatelné.   


Seznam literatury
  • Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2010, s. 199.
Seznam judikatury
  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008.
  • Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 37/2012, ze dne 22. 1. 2014.
  • Rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 78 ICm 766/2011, MSPH 78 INS 2600/2009, 101 VSPH 123/2012-81, ze dne 31. 5. 2012.
  • Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 471/2004.
  • Usnesení Vrchního soudu v Ostravě č. j. KSOS 34 INS 3970/2010, 1 VSOL 815/2011-B-36, ze dne 13. 3. 2012.

[1] § 104a IZ.

[2] Věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon (§ 5 písm. d/ IZ).

[3] Výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze je však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 IZ) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169 IZ) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 IZ a s omezeními tímto rozhodnutím založenými.

[4] K aplikaci § 262a o. s. ř. v insolvenčním řízení viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 37/2012, ze dne 22. 1. 2014.

[5] Shodně rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 78 ICm 766/2011, MSPH 78 INS 2600/2009, 101 VSPH 123/2012-81, ze dne 31. 5. 2012.

[6] O účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela. Jde-li o oddlužení povolené na základě společného návrhu manželů (§ 394a), považuje se od okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, všechen majetek těchto manželů za majetek ve společném jmění manželů, které nezaniká (§ 408 odst. 1 IZ).

[7] V poměrech insolvenčního řízení před zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008.

[9] Kasíková, M a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2010, s. 199.

[10] Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 471/2004.

[11] Shodně Usnesení Vrchního soudu v Ostravě č. j. KSOS 34 INS 3970/2010, 1 VSOL 815/2011-B-36, ze dne 13. 3. 2012.

[12] Pokud při exekuci postižením nemovitostí nebo při exekuci postižením podniku byly uspokojeny zcela nebo zčásti nároky oprávněného, toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, anebo věřitele povinného, který podal přihlášku, je základem pro určení odměny ta část rozdělované podstaty, kterou byly takto uspokojeny nároky těchto osob (§ 5 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).

[13] Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 IZ). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

exekuce insolvenční řízení exekutorská komora čr

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články