Co konkrétně je třeba zkoumat, abychom došli k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho?
Předně je třeba zdůraznit, že neexistuje žádná časová hranice, u níž bychom mohli říci, že takto dlouhé řízení je již vždy nepřiměřeně dlouhé. Každé řízení je individuální a je tudíž vždy nutné zabývat se délkou konkrétně zkoumaného řízení z pohledu aspektů, které nejprve ve své judikatuře vymezil Evropský soud pro lidská práva a následně prostřednictvím novely č. 160/2006 Sb. byly tyto aspekty vyjmenovány v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle tohoto ustanovení jde tedy o celkovou délku řízení, složitost řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, případně, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Ke každému jednotlivému kritériu existuje dále bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Nejvyššího soudu České republiky. Nadto jde pouze o demonstrativní výčet kritérií, lze tudíž přihlížet také k jiným okolnostem.
Jaké nároky v důsledku nepřiměřených průtahů v řízení plynou účastníku řízení?
Zde bych nejprve upozornil na pojmový rozdíl mezi průtahem a nepřiměřenou délkou řízení. Průtah je jev, kdy orgán veřejné moci nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době. Průtahy zpravidla jsou příčinou nepřiměřené délky řízení, nemusí tomu tak však být vždy. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy, řízení, v němž došlo k nějakému průtahu, ještě z celkového pohledu nemusí být nepřiměřeně dlouhé a stejně tak řízení, v němž daný orgán postupoval bez jakýchkoliv průtahů, může být i přesto nepřiměřeně dlouhým.
Abych se však vrátil k otázce, která zřejmě míří na práva plynoucí z porušení práva na přiměřenou délku řízení. V prvé řadě jde o právo na odčinění nemajetkové újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Velkou výhodou při uplatňování tohoto práva je, že z judikatury Evropského soudu i Nejvyššího soudu vyplývá vyvratitelná domněnka, dle níž v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení jeho účastníku právě tato újma vznikla. V podstatě jde o domněnky dvě, jednak ohledně vzniku újmy, jednak ohledně příčinné souvislosti této újmy s nepřiměřenou délkou řízení. U tohoto práva se tak otázka jeho existence v podstatě omezuje na otázku, zda řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Účastník nepřiměřeně dlouhého řízení se však může domáhat také dalších práv, např. odčinění další nemajetkové újmy spočívající v tom, že nepřiměřená délka řízení zasáhla do jeho zdraví. V tomto případě však již žádné domněnky stanoveny nejsou a poškozený tudíž musí v případě sporu prokazovat všechny předpoklady vzniku práva na odčinění této újmy. Obdobně bude na poškozeném, aby prokázal všechny předpoklady, bude-li se domáhat práva na odškodnění majetkové újmy (škody). Zde navíc případný postup soudu při zkoumání existence nároku na náhradu škody bude výrazně odlišný než v případě nemajetkové újmy.
Jakými prostředky se tyto nároky uplatňují?
Nejprve je potřeba se obrátit na příslušný ústřední správní úřad. Toto předběžné uplatnění nároku je podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu. Otázka, který ústřední správní úřad je příslušným jednat v dané věci, však není jednoduchá. Půjde-li o délku pouze soudního řízení, bude to Ministerstvo spravedlnosti. Půjde-li o délku pouze správního řízení, bude to ústřední správní úřad, do jehož působnosti toto řízení spadá. Problém nastává v případě, kdy řízení nejprve probíhá před správními orgány a následně pokračuje před soudy, ať už v linii správního soudnictví, nebo soudnictví civilního. Zde je potřeba si položit otázku, zda daná věc spadá pod ochranu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to dle autonomního výkladu Úmluvy prováděného Evropským soudem pro lidská práva. Bude-li odpověď na tuto otázku záporná, pak je třeba řízení rozdělit, přičemž v části probíhající před soudy se právo uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti a v části probíhající před správními orgány u příslušného ústředního úřadu, do jehož působnosti řízení náleží. Bude-li však odpověď na uvedenou otázku kladná, pak je nutné řízení posuzovat jako jeden celek, a v takovém případě za stát jedná dle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí. Domnívám se, že tento systém by bylo vhodné legislativně zjednodušit. Otázka, s kterým orgánem mám jednat, je tou první otázkou, kterou si kladu při uplatnění mého práva. Je tudíž nesmyslné při tomto prvním kroku požadovat, aby se každý účastník řízení (tedy obvykle nikoliv právník) zabýval autonomním výkladem Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nutno však dodat, že z hlediska poškozeného to v konečném důsledku není až takový problém, neboť uplatní-li své právo u úřadu, který není v dané věci příslušný, zůstávají účinky uplatnění podle § 14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zachovány.
Bude-li účastník žádat finanční kompenzaci, jakým způsobem by ji měl vyčíslit?
Metodu, jak vyčíslit přiměřené zadostiučinění, Nejvyšší soud vyložil v části VI. stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle stanoviska je potřeba nejprve určit základní částku, která se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž v prvních dvou letech řízení se tato částka omezuje na polovinu. Jednodušeji tedy od celkové délky řízení odečteme jeden rok (ona polovina za první dva roky) a následně tuto délku vynásobíme příslušnou částku, přičemž z daného rozmezí je částka 15 000 Kč výchozí. Takto stanovenou základní částku následně procentuálně upravujeme podle kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z hlediska vyčíslení zadostiučinění v penězích samotným poškozeným účastníkem řízení je však třeba upozornit na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu jde v tomto případě o vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z právního předpisu. Poškozený se tudíž nemusí obávat toho, že by tzv. přestřelil, což by se pak mohlo negativně odrazit na náhradě nákladů řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž jakýkoliv úspěch ve věci, jehož poškozený žalobce dosáhne, je považován za úspěch plný. Na druhou stranu, omezí-li poškozený své právo určitou částkou, nemohou mu soudy přiznat více, než požaduje. Současně, domáhá-li se poškozený zadostiučinění v penězích soudní cestou, nějakou částku v žalobě uvést musí, jinak by nebyl dostatečně individualizován předmět řízení. Lze tedy doporučit, aby daný poškozený po předběžném propočtu dle výše uvedených pravidel požadoval raději o něco více.
Existují nějaké statistiky, jak často je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, účastníky řízení využíván, resp. jak často se podle něj domáhají odškodnění?
Celkové statistiky o využívání tohoto předpisu zřejmě nejsou. Domnívám se, že by bylo příliš složité takové statistiky vést. Ministerstvo spravedlnosti však v rámci své působnosti vede statistiku vyřizování agendy v oboru odškodňování. Lze ji nalézt na těchto stránkách http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=5871. Poslední zveřejněná statistika je však za rok 2014.
Konference Právo ve veřejné správě proběhne 13. 11. 2018 v Brně a 27. 11. 2018 v Praze. Podrobné informace naleznete na www.pvvs.cz.
Diskuze k článku ()