Zmiňuje se ale také potřeba různých psychologických vyšetření, naposledy se toto téma objevilo při diskuzi o zavedení psychologických testů pro držitele zbraní. V neposlední řadě je pak třeba zmínit i trvající nejasnosti ohledně etických standardů pro tyto profese.
Obvykle se ve svých článcích věnuji tématům z pohledu stávající právní úpravy, případně doplněné o pohled praxe – avšak komplexní úprava psychologie a psychoterapie v našem právním řádu chybí. Cílem tohoto článku je přiblížit aktivity odborných organizací, které si uvědomují řadu negativ způsobených nedostatky právní úpravy, popřípadě její absencí, a kladou si za cíl zavedení potřebné regulace.
Důsledky absence jednotné a podrobné úpravy
Téma legislativních snah v minulosti a důvody jejich neúspěchu by vydaly nejen na článek, ale na samostatnou publikaci s ohledem na to, že první významnější kroky byly podniknuty již v 90. letech minulého století. Nicméně ať již byly důvody neúspěchu těchto snah jakékoli, klíčový je výsledek, respektive jeho absence. Aktuálně totiž platí, že český právní řád postrádá ucelenou regulaci jak v oblasti psychologie, tak v oblasti psychoterapie.
Pro ilustraci problematiky si dovolím uvést několik otázek, které se již objevují a s dalším zájmem o tuto oblast budou narůstat:
- Jaký je rozdíl mezi psychologem a psychoterapeutem?
- Kdo může poskytovat psychoterapeutické služby?
- Existuje nějaký přehled psychologů a psychoterapeutů?
- Na kterého odborníka je dobré se obrátit v jaké situaci?
- Jaká je potřebná kvalifikace pro vykonávání těchto profesí?
- Jaký je systém vzdělávání a praxe těchto profesí?
- Existují standardy a etická pravidla pro výkon těchto profesí a kde je lze najít?
- Je klient chráněn před pochybením psychologa či psychoterapeuta, případně jak?
- Jak se rozhoduje o diagnostických metodách používaných při vyšetřeních nebo při zpracování posudků?
- Jak je upravena mlčenlivost těchto profesí?
- Který úřad má na starosti téma duševního zdraví a jak ho řeší?
Odpovědět kvalifikovaně na tyto otázky za pomoci stávající právní úpravy je výzvou i pro odborníky. Psychologie je obor, který se prolíná různými oblastmi lidské činnosti – od zdravotnictví, školství a sociální oblast, přes sport, dopravu a pracovněprávní prostor až po otázky bezpečnosti a práva.
V různých právních předpisech tak najdeme dílčí úpravu pro konkrétní oblast, pro zbylé však nikoli. V mnoha případech je pak třeba odpověď hledat složitě a na mnoha místech. Ohledně některých otázek se vede několikaletá diskuze i mezi odborníky, kteří se nedokázali shodnout (typickým příkladem je oprávnění poskytovat psychoterapeutické služby). Na některé odpovědi existuje jen částečná odpověď pro vybranou skupinu v určité oblasti a ostatní oblasti regulaci postrádají. Řada důležitých aspektů je tak stále nejasných, či dokonce úprava absentuje zcela.
Tento právní stav nepochybně vede k řadě negativních jevů. Klienti neví, na koho se mají obrátit. Není zřejmé, jak je zajištěna kvalifikace oslovené osoby. Samotní psychologové a psychoterapeuti nemají zcela jasno, jaká jsou jejich práva a povinnosti a na koho se obrátit jako na příslušnou autoritu. Další profese, které s psychology či psychoterapeuty spolupracují či s nimi jinak přichází do styku, by se potřebovaly vyznat v tom, kdo je pro ně partnerem a jaká jsou pravidla spolupráce (to se týká např. pedagogů, sociálních pracovníků, profesí v soudních řízeních apod.).
Negativní dopady má tato situace i na řešení aktuálních palčivých problémů v oblasti duševního zdraví. Existuje mnoho různých profesních spolků a poradních orgánů, které se k jednotlivým tématům vyjadřují rozdílně, ale nebyly dosud schopny dosáhnout jednotného postoje či společného návrhu na zlepšení situace. Chybí totiž zastřešující instituce, která by byla schopna dosáhnout změny. Typickým příkladem negativního dopadu byla situace za pandemie Covidu, kdy činnost odborníků na duševní zdraví byla akutně potřebná a stát jim přitom neposkytl potřebnou výjimku ze zákazu poskytování služeb v provozovnách. Tento zákaz dopadl na poskytovatele psychologických a psychoterapeutických služeb provozujících soukromou praxi a jejich klienty. Výjimku získali krátce před celkovým „rozvolněním“ Covidových opatření pouze psychologové, a to až na opakované naléhání profesních organizací. Psychologové a psychoterapeuti ve zdravotnictví, kteří mohli praxi vykonávat, nemohli přes veškeré své úsilí pokrýt potřeby klientů. Dalším problémem jsou rozdílné informace, které se k tomuto tématu ve veřejném prostoru objevují a ve kterých se běžný občan téměř nemá šanci orientovat.
Samostatným problémem je pak poskytování služeb osobami bez odborného vzdělání a praxe, které se označují za psychoterapeuty, případně terapeuty, avšak poskytují služby bez jakékoliv kvalifikace v tomto oboru. Ve skutečnosti se tak jedná o služby zcela jiného charakteru. Nezřídka se tak klienti obrací na poskytovatele služeb s důvěrou, že jde o skutečného odborníka v oboru psychologie či psychoterapie, avšak jediná reálná kvalifikace těchto osob je mnohdy pouze jeden či dva několikadenní kurzy či dokonce jen „životní zkušenost“. Toto však není v žádném případě kvalifikace pro klienty se skutečnými psychickými problémy nebo nacházející se v tíživé životní situaci, kteří potřebují a hledají skutečnou odbornou pomoc.
Řadu problémů v praxi způsobuje také nejasnost ohledně standardů odborných služeb, či v některých případech jejich absence. Nedostatky tohoto druhu řeší dlouhodobě profesní spolky s dopadem na své členy, a to prostřednictvím etických kodexů a působením etických komisí. Možnosti spolků jsou ale samozřejmě omezené, neboť členství v nich je dobrovolné a nelze k němu nikoho nutit. I v případě závažného etického provinění člena tak největším možným postihem může být „jen“ jeho vyloučení ze spolku, aniž by bylo možné dosáhnout zásadního efektu ve sféře způsobu nebo rozsahu poskytování jeho služeb.
Návrh zákona o psychologických a psychoterapeutických službách
Tento nežádoucí stav, jak je výše popsán, si v největší míře uvědomovali a uvědomují zejména sami psychologové a psychoterapeuti. Několik let proto probíhaly diskuze mezi zástupci obou profesí, při zapojení širokého spektra odborníků z různých oblastí.
Ve spolupráci Unie psychologických asociací ČR, která sdružuje řadu odborných psychologických spolků, a České asociace pro psychoterapii, sdružující psychoterapeuty a instituty vzdělávající v psychoterapii, vznikl po několikaletém úsilí návrh zákona o psychologických a psychoterapeutických službách, včetně návrhu důvodové zprávy.
Tento návrh i důvodová zpráva jsou dostupné na webových stránkách k návrhu zákona[1]. Podrobný popis navrhované úpravy nelze shrnout do jednoho článku, ráda bych zde však shrnula klíčové pilíře a zásady, na kterých je návrh zákona postaven:
- zavedení jednoznačné terminologie – co jsou psychologické a psychoterapeutické služby,
- nastavení jasných kvalifikačních předpokladů obou profesí,
- ochrana profesních označení a ochrana odborných činností,
- zavedení standardů těchto služeb a povinností odborníků při jejich poskytování,
- respektování existující legislativy vztahující se k jednotlivým specializacím (typicky psychologie ve zdravotnictví či ve školství), kdy snahou je úpravu sjednotit a doplnit tam, kde chybí, nikoli nahrazovat již fungující regulace,
- zřízení České psychologické a psychoterapeutické komory jako profesní organizace sdružující psychology a psychoterapeuty,
- zajištění principu právní jistoty jak pro klienty, tak pro odborníky. ¨
Cílem navrhované úpravy je sjednocení profesních standardů a jejich vymahatelnost, zajištění lepší orientace pro klienty při hledání odborné pomoci, zvýšení kvality služeb, přispění k jejich lepší dostupnosti a především zvýšení ochrany klientů.
Přínosy navrhované úpravy o psychologických a psychoterapeutických službách a existence České psychologické a psychoterapeutické komory
Unie psychologických asociací ČR a Česká asociace pro psychoterapii se k přínosům vyjádřily podrobněji zde[2]. Zjednodušeně řečeno by se dalo říci, že přijetí tohoto návrhu by přineslo odpovědi na výše uvedené otázky, odstranilo by nejasnosti pro všechny zúčastněné – klienty, odborníky i další dotčené osoby, a položilo základ pro další rozvoj profesí.
Klientům by bylo zajištěno poskytování kvalitních služeb. Bylo by jasné, kdo smí tyto služby poskytovat a jaké musí mít vzdělání a praxi. Obě profese by měly nastavené povinnosti související s poskytováním služeb, existovaly by závazné standardy. Díky komoře a povinnému členství by již existovala autorita, která bude na plnění povinností a standardů dohlížet a případně vyloučí z poskytování služeb ty, kteří povinnosti neplní a standardy nedodržují.
Seznam psychologů a psychoterapeutů vedený komorou by umožnil snadno dohledat odborníka a vhodné služby podle potřeb klienta. Přehled odborníků by byl k dispozici i ostatním důležitým subjektům a státu, což by vedlo k lepšímu přehledu o kapacitách a dostupnosti služeb v této oblasti.
Osoby bez potřebné kvalifikace by se nemohly nadále označovat za psychology či psychoterapeuty. Záměr zákona nespočívá v zákazu jiných služeb, pouze v jejich jasném rozlišení v podobě názvu a vymezení odborných činností, resp. poskytovaných služeb. Pokud má někdo životní zkušenosti a chce je předávat, či chce někdo zlepšit lidem život přenosem pozitivní energie, mohl by tyto služby nadále poskytovat, ať již úplatně či bezúplatně. Pouze by své služby musel označit jiným způsobem, aby klienti mohli odlišit tyto služby od služeb psychologů a psychoterapeutů i jen podle názvu.
Zakotvení psychologů a psychoterapeutů mezi tzv. svobodná povolání bude vyjádřením jejich zcela nepochybného (a nadále rostoucího) významu pro společnost. Komora bude mít možnost sjednocovat praxi, poskytovat zázemí a oporu oběma profesím a podílet se na potřebných opatřeních k odstranění některých stávajících problémů.
Nepochybně se nabízí otázka, zda zákon přispěje k zajištění dostupnosti péče o duševní zdraví. Sám o sobě zákon všechny problémy jistě nevyřeší a nezajistí odborníka pro každou potřebnou osobu jako mávnutím kouzelné hůlky. Ale odstranění překážek poskytne stávajícím odborníkům jistoty, které dosud nemají. Osoby se zájmem o tuto profesi budou vědět, za jakých okolností mohou své služby poskytovat a který systém vzdělávání a praxe zvolit. Komora může být pro stát partnerem k diskuzi pro komplexnější řešení, bude schopna kvalifikovaně za obě profese dávat stanoviska k navrhovaným opatřením, může sama tato opatření navrhovat. Komora může spolupracovat se vzdělávacími institucemi, zejména s vysokými školami, na efektivním systému vzdělávání studentů tak, aby se mohli řádně připravit na profesi psychologa či psychoterapeuta, pokud se pro toto povolání rozhodnou.
Takto by bylo nepochybně možno pokračovat. Zákon o psychologických a psychoterapeutických službách jistě nevyřeší všechny problémy, které nyní v této oblasti existují. Srozumitelná a přehledná právní úprava však poskytne základ, na kterém jedině má smysl stavět a pokračovat pro zlepšení celkového stavu a dostupnosti psychologických a psychoterapeutických služeb.
Diskuze k článku ()