Dne 12. března 2020 vláda svým usnesením č. 194 publikovaným podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (dále jen „zákon o bezpečnosti“) vyhlásila pro celé území České republiky nouzový stav. Od tohoto momentu vláda jednala podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém znění a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“), který je prováděcím zákonem k zákonu o bezpečnosti. Tento zákon upravuje působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace a při jejich řešení. Krizovou situací se podle § 3 samotného zákona rozumí mimořádná událost, při níž je vyhlášen stav nebezpečí a na základě § 36 krizového zákona byl stát povinen nahradit fyzickým i právnickým osobám škodu způsobenou v přímé souvislosti s krizovými opatřeními.
Veškerá následně přijatá opatření vlády, jako je omezení volného pohybu a uzavření restauračních služeb byla vyhlášena v režimu a na základě krizového zákona. Všechny osoby, kterým vznikla následkem opatření přijatých v nouzovém režimu škoda, mají možnost vymáhat náhradu této škody od státu, a to na základě výše zmíněného § 36 odst. 4 krizového zákona, který stanoví, že: „peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.“
Jelikož krizový zákon nevymezuje organizační složku státu příslušnou za stát vystupovat v řízení o nároku, většina právní obce usoudila, že poškozené osoby budou své nároky uplatňovat u Ministerstva vnitra, které je podle § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb., ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro krizové řízení, civilní nouzové plánování, ochranu obyvatelstva a integrovaný záchranný systém. Tomuto nasvědčuje i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 ze dne 17. 9. 2009, podle kterého „ve sporu o náhradu škody v příčinné souvislosti s krizovým opatřením vystupuje za stát v občanském soudním řízení Ministerstvo vnitra.“
Další nejednoznačnou skutečností ve věci vymáhání škody na základě krizového zákona bylo, zda náhrada náleží pouze za skutečnou škodu – majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, která spočívá v zničení, zmenšení nebo ztrátě již existujícího majetku, nebo i za ušlý zisk, který se počítá jako rozdíl majetkového prospěchu poškozeného, který se nezvýšil kvůli škodné události, ačkoliv kdyby této nebylo, mohl by poškozený doložitelným způsobem při běžném chodu věcí toto zvýšení očekávat. Ušlým ziskem je tak např. útrata zákazníků a klientů, kteří by do restaurace, obchodu či jiné provozovny zavítali, kdyby nebyla zavřená v důsledku opatření vlády vyhlášených na základě krizového zákona.
Vláda na veřejnou diskuzi mezi právníky a podnikateli o rozsahu náhrady škody zareagovala svým vlastním způsobem – místo toho, aby usnesení vyhlášená podle krizového zákona a která časem (do 10 dnů od vyhlášení) expirovala, vyhlásila znovu, byla přijata úplně stejná opatření, ale tentokrát ministrem zdravotnictví, a to podle zákona o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Veškerá další opatření související s pandemií koronaviru byla vyhlašována jako opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví a ačkoliv se navenek moc nezměnilo, vláda se tímto způsobem snažila zprostit povinnosti státu nahradit vzniklou škodu. Jak to? U opatření přijatých na základě zákona o ochraně veřejného zdraví totiž neexistuje ustanovení, které by právo na náhradu škody zakládalo. Vypadalo to tedy, že osoby, kterým vznikla škoda, budou mít v nejlepším případě nárok na náhradu škody od státu pouze v desetidenním intervalu, během kterého platila původní opatření.
Tato patová situace pokračovala až do 23. dubna, kdy Městský soud v Praze zrušil na základě žaloby odborníka na zdravotnické právo, Ondřeje Dostála, s účinností od 27. dubna čtyři opatření ministerstva zdravotnictví přijaté podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Konkrétně se jednalo o následující opatření, všechny související s pandemií a omezující volný pohyb osob, maloobchodní prodej, návštěvy ve zdravotnickém zařízení a služby:
- Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 4. 2020, č. j. MZDR 16193/2020-2/MIN/KAN
- Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 4. 2020, č. j. MZDR 16195/2020-1/MIN/KAN
- Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 3. 2020, č. j. MZDR 13361/2020-1/MIN/KAN
- Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN
Na tiskové konferenci předseda soudního senátu, který zrušil opatření, uvedl: „Soud je plně srozuměn se skutečností, že aktuální situace panující v České republice se naprosto vymyká normálu a nechce jakkoli zlehčovat hrozby, které z nastalé zdravotní pandemie plynou pro stát a jeho obyvatele. Soud plně respektuje, že byl vládou vyhlášen nouzový stav, jakož i důvody, pro které byl vyhlášen. Soud však nemohl pominout, že napadená opatření představují svým rozsahem dosud bezprecedentní omezení základních práv, zejména svobody pohybu a svobody podnikání.“
Jak z následné tiskové konference Městského soudu v Praze vyplynulo, soudní senát ani tak neměl problém s vydávanými opatřeními, jako s formou jejich vydání. Soudce Výborný zdůraznil, že za aktuální situace je nezbytné, aby orgány veřejné moci lpěly na pravidlech, a zachovaly tak právní stát v maximální možné míře a není vhodné, aby pouze jedno ministerstvo disponovalo mocí tak velkou, aby bylo možné vydávat opatření omezující základní lidská práva a svobody. Vláda má tedy na základě rozsudku do pondělí 27. dubna čas na přijetí zrušených opatření tentokrát procesně správným způsobem, tedy přijmout je jako opatření vlády podle krizového zákona, stejně jako tomu bylo původně hned po vyhlášení nouzového stavu. V čase psaní tohoto článku už byla opatření přijata tak, jak to vyžadoval Městský soud v Praze… A jelikož opatření přijatá na základě krizového zákona platí jen po dobu trvání nouzového stavu (který má končit 30. dubna), šéf Ústředního krizového štábu se vyjádřil, že vláda bude v úterý 28. dubna jednat o prodloužení nouzového stavu s Poslaneckou Sněmovnou.
Z výše uvedených informací můžeme dovodit, že poškozeným osobám náleží náhrada škody na základě krizového zákona během dnů, kdy platila a dále budou platit opatření přijatá vládou podle krizového zákona. Tyto osoby mají díky Městskému soudu v Praze nárok i na náhradu škody podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Na rozdíl od vymáhání škody od státu na základě krizového zákona, kde není stoprocentně jisté, zda je stát povinen uhradit poškozené osobě i ušlý zisk, který stejně tvoří většinu škody, vymáhání škod na základě zákona o odpovědnosti za škodu zahrnuje i ušlý zisk a je mnohem líp judikováno.
Ve stručnosti, § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu vymezuje odpovědnost státu jako odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci a podle odst. 3 stejného ustanovení je stát také povinen za podmínek stanovených zákonem hradit též vzniklou nemajetkovou újmu. Na základě § 2 tohoto zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nejde zprostit. Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily nejenom státní orgány, ale i právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem (úřední osoby) a orgány územních samosprávních celků. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 28 Cdo 5171/2008, ze dne 13. 11. 2012 judikoval, že:
„Individuální právní akty ministra či jiného orgánu státu, byť formálně nesprávně vydané jako právní předpisy, nejsou normotvorbou, nýbrž realizací úkolů příslušného orgánu, a v případě jejich zrušení nálezem Ústavního soudu odpovídá stát za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.“
Kromě výše uvedeného judikátu svědčí pro klasifikaci soudem zrušených opatření jako nezákonného rozhodnutí i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., podle které mezi nové instituty, které nejsou zákonem o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci předvídány „patří především veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy a některé jiné úkony správního orgánu (vyjádření, osvědčení a sdělení podle části čtvrté nového správního řádu). Je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí.“
Dle § 8 zákona o náhradě škody „nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.“ Jelikož Městský soud v Praze jako příslušný orgán již nezákonně vydaná opatření Ministerstva zdravotnictví zrušil, nastal čas, aby poškozené osoby začaly vyčíslovat svoje škody.
Aby si tyto škody mohly uplatnit, musí poškozené osoby splnit podmínky obsažené v § 14 zákona o náhradě škody, podle kterého je nutné nejprve uplatnit nárok u úřadu, který nesprávné rozhodnutí či postup učinil (v tomto případě to bude Ministerstvo zdravotnictví). Pro toto uplatnění není stanovena konkrétní lhůta, ale z obecných ustanovení plyne, že je potřeba zažádat o náhradu škody v tříleté promlčecí lhůtě. V případě, že by Ministerství odmítlo vyhovět nároku na náhradu škody, začíná běžet šestiměsíční lhůta, ve které je třeba nárok uplatnit u soudu, v opačném případě pak ztrácí poškozená osoba jakýkoliv nárok na odškodnění.
Pokud dojde k uplatnění u soudu, rozhoduje soud, který je podle zákona příslušný a je pak na dané osobě, aby prokázala svou vzniklou škodu, a hlavně příčinnou souvislost mezi ní a nezákonným rozhodnutím orgánu. Vyčíslení skutečné škody a ušlého zisku a jejich vymáhání po státních orgánech pak doporučujeme poškozeným osobám nechat na odborníky. Je pravděpodobné, že tyto osoby se budou moct domáhat náhrady škody od státu v čase platnosti opatření vydaných vládou na základě krizového zákona, a za období zrušených opatření Ministerstva zdravotnictví se budou moct domáhat škody na základě zákona o odpovědnosti za škodu.
Diskuze k článku ()