Dítě jako svědek domácího násilí – část 2: Role OSPOD při ochraně dětí

Článek Dítě jako svědek domácího násilí – část 1. naleznete zde.

V minulém článku jsem popsala a vysvětlila klíčový závěr – dítě, které je svědkem domácího násilí mezi rodiči či jinými pečujícími osobami, je ohroženým dítětem ve smyslu § 6 písm. g) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPOD“). Toto stanovisko jednoznačně potvrzuje i metodické doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 3/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí (dále jen „Metodika“).

Metodika se roli orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) při řešení případů domácího násilí věnuje ve 3. kapitole. Zde se nejdříve zabývá možností vyhledání takto ohrožených dětí a následně postupem v případech, kdy se OSPOD dozví o dítěti ohroženém násilím v rodině.

Prvotním krokem pro užití dalších opatření dle ZSPOD je zařazení dítěte do evidence ohrožených dětí ve smyslu § 6 a § 54 ZSPOD. Pokud OSPOD nemá dostatečné informace o domácím násilí, mělo by zařazení do evidence předcházet prvotní vyhodnocení odůvodněnosti podnětu a skutečné situace dítěte.

Po zařazení dítěte do evidence ohrožených dětí je úkolem OSPOD situaci v rodině blíže prověřit a posoudit vhodnost dalších opatření na ochranu dítěte[1]. Při prověřování je třeba vzít v potaz skutečnost, jak se OSPOD o domácím násilí v rodině dozvěděl, a rovněž také specifika chování obětí domácího násilí a specifika chování dětí, které jsou mu vystaveny. Vždy je třeba postupovat citlivě a dbát práv ohrožených osob.

OSPOD by měl provést pohovor s dítětem, při tom by měl zohlednit věk dítěte a stupeň jeho rozumové vyspělosti[2] a další okolnosti případu. Ve většině případů je vhodné využít možnosti OSPOD provést pohovor bez přítomnosti obou rodičů, např. v neutrálním prostředí jako škola nebo jiném zařízení, které dítě navštěvuje. Neutrální prostředí poskytuje výhodu provést pohovor s dítětem tak, aby o něm rodiče nebyli předem informováni, což je v případech domácího násilí žádoucí. Zdánlivě by nevadilo, pokud by informaci o pohovoru dostala předem oběť. Nicméně často má oběť tendenci bránit agresora, tedy může mít také motivaci dítě před pohovorem ovlivňovat tak, aby násilí nezmiňovalo. Proto může být často vhodnější pohovor provést bez přítomnosti obou rodičů. 

Dále může OSPOD provádět sociální šetření v místě bydliště dítěte nebo v jiném prostředí, ve kterém se dítě zdržuje[3], byť je otázkou, zda to bude pro zjištění relevantních skutečností přínosné. Významnější zdroj informací dle mého názoru představují spíše údaje od jiných osob, orgánů a subjektů[4], zejména informace od školy, lékaře či jinak blízké osoby dítěte (trenéři, další příbuzní apod.). 

Při projednání věci s rodiči je třeba vždy postupovat se znalostí základních zákonitostí domácího násilí a jednotlivé kroky i jejich pořadí uvážit, a to jak ve vztahu k oběti, tak ve vztahu k násilné osobě. Je zřejmé, že každý případ je individuální a není jednoznačný návod na přesný postup.

Vždy by však měla při jednání s rodiči platit zásada, že by oběť neměla být nucena ze strany OSPOD k setkáním s pachatelem domácího násilí, ať již v rámci projednávání věci či při poradenské činnosti. Oběť v takových případech totiž může být ohrožena případnými dalšími ataky a psychickým nátlakem ze strany agresora[5].

V rámci zjednodušení lze vyjít ze dvou krajních postojů oběti, byť oběť nezřídka svůj postoj mění a její chování nemusí být konzistentní: 

a) oběť výskyt násilí popírá a spolupráci s OSPOD odmítá 

K tomuto výstižně Metodika uvádí: „Při komunikaci pracovníků OSPOD s rodičem ohroženým domácím násilím je třeba mít na paměti, že oběť domácího násilí má často tendenci prožité situace zlehčovat, omlouvat, případně bagatelizovat (chování pachatele, rozsah následků pro oběť a její děti).“ Jde o realistický pohled na pozici a častý postoj oběti. Tyto případy jsou složitější, neboť OSPOD při řešení situace nemá v oběti partnera pro řešení situace, ale oponenta, který bude řešení blokovat.

V těchto případech je žádoucí, aby si OSPOD získal důvěru oběti a pomohl jí získat náhled na situaci. Někdy může přispět nasměrování oběti na organizace zaměřující se na pomoc obětem domácího násilí (intervenční centra, Bílý kruh bezpečí , proFem, ROSA apod.). Přínosné může být poskytnutí vysvětlení, poučení o škodlivosti domácího násilí na děti (i „jen“ v pozici svědka) a také přiměřený čas ke vstřebání těchto podnětů. Rovněž v těchto situacích nezbývá nic jiného, než oběť poučit o úloze a povinnostech OSPOD a skutečnosti, že může dojít k realizaci opatření na ochranu dětí i bez jejího souhlasu.

b) oběť výskyt násilí potvrdí (či se dokonce sama na OSPOD obrátí) a je připravena s OSPOD spolupracovat

Jde o případ s větší nadějí na zlepšení situace, neboť zde existuje uvědomění na straně oběti o tom, že k násilí dochází, a jistá míra odhodlání situaci řešit. OSPOD tedy může s obětí spolupracovat při volbě postupu ke zlepšení situace dítěte. 

Ve vztahu k rodičům má formálně OSPOD oprávnění působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a projednat s nimi odstranění nedostatků. Rodiče jsou povinni s OSPOD spolupracovat a na výzvu OSPOD se dostavit na jednání, poskytovat informace a předkládat listiny[6]. Po vyhodnocení věci může OSPOD přistoupit k uložení výchovných opatření podle § 13 ZSPOD, zejména k uložení napomenutí rodiči nebo jiné osobě narušující řádnou výchovu dítěte, stanovení dohledu nad výchovou dítěte nebo uložení povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc nebo terapie. Výchovné opatření může být užito jak vůči násilné osobě, tak vůči ohroženému rodiči[7]. Užití výchovných opatření vůči ohrožené osobě se může jevit jako přísné, nicméně vychází právě ze situací, kdy oběť věc neřeší a tím se spolupodílí na psychickém týrání dítěte.

Metodika dále zmiňuje jako možný nástroj poskytnutí či zprostředkování pomoci či poradenství rodičům při výchově a vzdělávání dítěte[8]. Dle mého názoru takovýto postup nedává při případech domácího násilí příliš smysl, neboť necílí ani na zjištění rozsahu problému, ani na jeho řešení.

Pokud nástroje dle ZSPOD nejsou dostatečné, může se OSPOD obrátit rovněž na soud s odpovídajícími návrhy a podněty na ochranu dítěte, zejména: 

• podnět soudu na vydání předběžného opatření (k zatímní úpravě péče o dítě, výživy dítěte nebo styku rodiče s dítětem podle § 76 odst. 1 o.s.ř.), 
• návrh na nařízení předběžného opatření soudu podle § 452 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, kdy se dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen,
• návrh na nařízení ústavní výchovy dítěte,
• návrh na omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu,
• podnět soudu na zahájení řízení o uložení výchovných opatření podle § 925 občanského zákoníku, pokud k uložení těchto opatření nepřistoupil samotný OSPOD (viz výše). 

Užití nástrojů dle ZSPOD má směřovat k ochraně dítěte před výskytem domácího násilí v rodině. Je však třeba se zamyslet nejen nad tímto obecným cílem, ale také způsobem, jak toho fakticky dosáhnout. Těchto způsobů není mnoho. 

Ideálním řešením je náprava násilné osoby a dosažení změny jejího chování. Nepochybně jde o případy vzácné, přesto při splnění vhodných podmínek mohou být realizovatelné. Vhodné podmínky představují zejména dosažení náhledu pečujících osob na nevhodnost násilí a motivace ke změně, například i z obavy před rozpadem rodiny a ukončením vztahu. K dosažení náhledu může přispět i práce OSPOD, zejména edukace rodičů či nasměrování na poradenství či terapie tak, aby oběť i pachatel za odborné pomoci pochopili škodlivost násilných vzorců chování, dopadu tohoto jednání na dítě a byli motivováni ke změně. V další fázi pak může OSPOD poradit vhodný program pro násilnou osobu, kde se agresor naučí pracovat lépe se svými emocemi a osvojování si dovednosti, jak řešit zátěžové situace bez užití násilí. 

V případě, že oběť již má náhled na situaci, avšak náprava agresora není reálná, je řešením odchod oběti ze společné domácnosti s agresorem. OSPOD může oběť v tomto kroku podpořit, probrat s ní možnosti ubytování v azylových domech a případně doporučit organizaci pomáhající obětem domácího násilí, která jí pomůže tento obtížný životní krok učinit (viz odkazy výše). OSPOD má právo žádat od odcházející osoby informaci o místě jejího pobytu s dítětem[9], avšak pracovníci OSPOD jsou povinni v těchto případech zachovávat mlčenlivost o místu pobytu rodiče, který se stal obětí domácího násilí v rodině s dítětem[10]. Smyslem této mlčenlivosti je zvýšit ochranu dětí a rodičů a zajistit, aby ohrožený rodič společně se svým dítětem mohl setrvat na bezpečném místě po ukončení soužití s agresorem, aniž by hrozilo pokračování násilného chování, vyhrožování nebo jiných ataků proti životu, zdraví nebo lidské důstojnosti ohroženého rodiče a dítěte.

V případě, že násilná osoba je rovněž rodičem dítěte, čeká obvykle oběť také soudní řízení o úpravě poměrů dítěte. Otázkám spojeným s těmito typy řízení se budu věnovat v dalším článku, zejména jak pojmout ochranu ohroženého dítěte na jedné straně a rodičovská práva násilné osoby na straně druhé. Na tomto místě je však třeba zdůraznit důležitý aspekt, že po dobu probíhajícího řízení ve věcech soudu péče o nezletilé nemůže již OSPOD ukládat opatření dle ZSPOD, jak jsou výše popsána, ani zahájit správní řízení o jejich uložení, pokud by tato opatření souvisela s probíhajícím řízením[11]. 

Výše popsané pravomoci a úloha OSPOD jsou klíčové, v případech domácího násilí jsou důležité i některé doplňující nástroje spočívající ve spolupráci s jinými subjekty. 

Významná je v tomto ohledu povinnost Policie ČR oznámit OSPOD bez zbytečného odkladu skutečnosti nasvědčující ohrožení dítěte[12]. Policie by tak měla informovat OSPOD v případech, kdy se dozví o výskytu domácího násilí v rodině. Toto obecné ustanovení se promítá i do konkrétní povinnosti Policie ČR v případě vykázání násilné osoby ze společného obydlí zaslat kopii příslušného úředního záznamu o tomto vykázání i OSPOD, pokud ve společném obydlí žije nezletilé dítě[13]. Výskyt násilí v rodině by však policie měla OSPOD oznámit i v případě, že k vykázání nedojde. 

Proti tomu pak stojí naopak povinnost OSPOD oznámit Policii ČR nejen skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán na dítěti trestný čin, ale rovněž skutečnosti nasvědčující tomu, že dochází k násilí mezi rodiči, jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte nebo dalšími fyzickými osobami v domácnosti obývané dítětem[14].

Tato oznamovací povinnost byla zavedena nepochybně ve snaze dosáhnout lépe postihu pachatele, avšak pro OSPOD může při striktním výkladu představovat komplikaci. Zejména v situaci, kdy oběť ještě není připravena svou situaci řešit, případně již rozhodnuta je, ale k realizaci potřebuje určitý čas a nemá tedy zájem na tom, aby již byla do řešení zapojena policie. Metodika tyto případy zohlednila a vypořádala se s tím velmi příhodně možností odkladu povinného oznámení: „Zákon o SPOD však nestanoví žádnou lhůtu, ve které je OSPOD povinen učinit oznámení orgánům činným v trestním řízení, a proto může OSPOD vyčkat se splněním své zákonné oznamovací povinnosti do doby, než se ohroženému rodiči podaří upravit své poměry tak, aby jemu a dětem nehrozilo přímé nebezpečí (např. zajistit bezpečné bydlení na jiném místě, podat k soudu návrh na vydání předběžného opatření apod.).“[15]

Dalšími subjekty, s nimiž by měl OSPOD spolupracovat, jsou intervenční centra, která ohroženým osobám nabízí poskytnutí pomoci v krizi, zajištění bezpečí a navrácení osob do běžného života[16]. Koordinace postupu OSPOD a intervenčního centra v případech domácího násilí je žádoucí – zatímco intervenční centra zajišťují pomoc oběti, OSPOD musí dohlížet na zajištění bezpečí dítěte a ochranu jeho zájmů.

Intervenční centra jsou povinna poskytnout informace OSPOD, pokud je to potřeba k plnění úkolů OSPOD – tedy k výkonu sociálně-právní ochrany dětí[17]. Naproti tomu OSPOD není povinen poskytovat informace intervenčnímu centru, naopak má zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Nicméně OSPOD může informace intervenčnímu centru poskytovat v nezbytném rozsahu na základě obecného zákonného zmocnění dle ZSPOD[18].

OSPOD tedy má významnou roli a dostatečné nástroje k tomu, aby byla co nejlépe zajištěna ochrana dětí, které jsou zasaženy domácím násilím v rodině. Na tomto místě připojuji znění závěru Metodiky, neboť velmi výstižně shrnuje klíčové zásady, které pro OSPOD v případech domácího násilí platí: „Důstojnost a rychlost zotavení obětí domácího násilí závisí na projeveném respektu a poskytnutí pomoci profesionálními pracovníky, kteří přicházejí s obětmi domácího násilí do styku. Tito pracovníci by měli být odborně proškoleni k problematice domácího násilí a měli by projevovat zvýšené porozumění a citlivost ve vztahu k obětem domácího násilí a k situaci, ve které se nacházejí. V případech domácího násilí je zvláště důležité klást důraz na mezioborovou spolupráci. V rámci řešení těchto případů je nezbytná úzká součinnost a vzájemná výměna informací mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí a intervenčními centry, Policií ČR, soudy, osobami pověřenými k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, registrovanými poskytovateli sociálních služeb.“