Dítě jako svědek domácího násilí – část 2: Role OSPOD při ochraně dětí

Článek Dítě jako svědek domácího násilí – část 1. naleznete zde.

V minulém článku jsem popsala a vysvětlila klíčový závěr – dítě, které je svědkem domácího násilí mezi rodiči či jinými pečujícími osobami, je ohroženým dítětem ve smyslu § 6 písm. g) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPOD“). Toto stanovisko jednoznačně potvrzuje i metodické doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 3/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí (dále jen „Metodika“).

Metodika se roli orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) při řešení případů domácího násilí věnuje ve 3. kapitole. Zde se nejdříve zabývá možností vyhledání takto ohrožených dětí a následně postupem v případech, kdy se OSPOD dozví o dítěti ohroženém násilím v rodině.

Prvotním krokem pro užití dalších opatření dle ZSPOD je zařazení dítěte do evidence ohrožených dětí ve smyslu § 6 a § 54 ZSPOD. Pokud OSPOD nemá dostatečné informace o domácím násilí, mělo by zařazení do evidence předcházet prvotní vyhodnocení odůvodněnosti podnětu a skutečné situace dítěte.

Po zařazení dítěte do evidence ohrožených dětí je úkolem OSPOD situaci v rodině blíže prověřit a posoudit vhodnost dalších opatření na ochranu dítěte[1]. Při prověřování je třeba vzít v potaz skutečnost, jak se OSPOD o domácím násilí v rodině dozvěděl, a rovněž také specifika chování obětí domácího násilí a specifika chování dětí, které jsou mu vystaveny. Vždy je třeba postupovat citlivě a dbát práv ohrožených osob.

OSPOD by měl provést pohovor s dítětem, při tom by měl zohlednit věk dítěte a stupeň jeho rozumové vyspělosti[2] a další okolnosti případu. Ve většině případů je vhodné využít možnosti OSPOD provést pohovor bez přítomnosti obou rodičů, např. v neutrálním prostředí jako škola nebo jiném zařízení, které dítě navštěvuje. Neutrální prostředí poskytuje výhodu provést pohovor s dítětem tak, aby o něm rodiče nebyli předem informováni, což je v případech domácího násilí žádoucí. Zdánlivě by nevadilo, pokud by informaci o pohovoru dostala předem oběť. Nicméně často má oběť tendenci bránit agresora, tedy může mít také motivaci dítě před pohovorem ovlivňovat tak, aby násilí nezmiňovalo. Proto může být často vhodnější pohovor provést bez přítomnosti obou rodičů.

Dále může OSPOD provádět sociální šetření v místě bydliště dítěte nebo v jiném prostředí, ve kterém se dítě zdržuje[3], byť je otázkou, zda to bude pro zjištění relevantních skutečností přínosné. Významnější zdroj informací dle mého názoru představují spíše údaje od jiných osob, orgánů a subjektů[4], zejména informace od školy, lékaře či jinak blízké osoby dítěte (trenéři, další příbuzní apod.).

Při projednání věci s rodiči je třeba vždy postupovat se znalostí základních zákonitostí domácího násilí a jednotlivé kroky i jejich pořadí uvážit, a to jak ve vztahu k oběti, tak ve vztahu k násilné osobě. Je zřejmé, že každý případ je individuální a není jednoznačný návod na přesný postup.

Vždy by však měla při jednání s rodiči platit zásada, že by oběť neměla být nucena ze strany OSPOD k setkáním s pachatelem domácího násilí, ať již v rámci projednávání věci či při poradenské činnosti. Oběť v takových případech totiž může být ohrožena případnými dalšími ataky a psychickým nátlakem ze strany agresora[5].

V rámci zjednodušení lze vyjít ze dvou krajních postojů oběti, byť oběť nezřídka svůj postoj mění a její chování nemusí být konzistentní:

a) oběť výskyt násilí popírá a spolupráci s OSPOD odmítá

K tomuto výstižně Metodika uvádí: „Při komunikaci pracovníků OSPOD s rodičem ohroženým domácím násilím je třeba mít na paměti, že oběť domácího násilí má často tendenci prožité situace zlehčovat, omlouvat, případně bagatelizovat (chování pachatele, rozsah následků pro oběť a její děti).“ Jde o realistický pohled na pozici a častý postoj oběti. Tyto případy jsou složitější, neboť OSPOD při řešení situace nemá v oběti partnera pro řešení situace, ale oponenta, který bude řešení blokovat.

V těchto případech je žádoucí, aby si OSPOD získal důvěru oběti a pomohl jí získat náhled na situaci. Někdy může přispět nasměrování oběti na organizace zaměřující se na pomoc obětem domácího násilí (intervenční centra, Bílý kruh bezpečí , proFem, ROSA apod.). Přínosné může být poskytnutí vysvětlení, poučení o škodlivosti domácího násilí na děti (i „jen“ v pozici svědka) a také přiměřený čas ke vstřebání těchto podnětů. Rovněž v těchto situacích nezbývá nic jiného, než oběť poučit o úloze a povinnostech OSPOD a skutečnosti, že může dojít k realizaci opatření na ochranu dětí i bez jejího souhlasu.

b) oběť výskyt násilí potvrdí (či se dokonce sama na OSPOD obrátí) a je připravena s OSPOD spolupracovat

Jde o případ s větší nadějí na zlepšení situace, neboť zde existuje uvědomění na straně oběti o tom, že k násilí dochází, a jistá míra odhodlání situaci řešit. OSPOD tedy může s obětí spolupracovat při volbě postupu ke zlepšení situace dítěte.

Ve vztahu k rodičům má formálně OSPOD oprávnění působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a projednat s nimi odstranění nedostatků. Rodiče jsou povinni s OSPOD spolupracovat a na výzvu OSPOD se dostavit na jednání, poskytovat informace a předkládat listiny[6]. Po vyhodnocení věci může OSPOD přistoupit k uložení výchovných opatření podle § 13 ZSPOD, zejména k uložení napomenutí rodiči nebo jiné osobě narušující řádnou výchovu dítěte, stanovení dohledu nad výchovou dítěte nebo uložení povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc nebo terapie. Výchovné opatření může být užito jak vůči násilné osobě, tak vůči ohroženému rodiči[7]. Užití výchovných opatření vůči ohrožené osobě se může jevit jako přísné, nicméně vychází právě ze situací, kdy oběť věc neřeší a tím se spolupodílí na psychickém týrání dítěte.

Metodika dále zmiňuje jako možný nástroj poskytnutí či zprostředkování pomoci či poradenství rodičům při výchově a vzdělávání dítěte[8]. Dle mého názoru takovýto postup nedává při případech domácího násilí příliš smysl, neboť necílí ani na zjištění rozsahu problému, ani na jeho řešení.

Pokud nástroje dle ZSPOD nejsou dostatečné, může se OSPOD obrátit rovněž na soud s odpovídajícími návrhy a podněty na ochranu dítěte, zejména:

• podnět soudu na vydání předběžného opatření (k zatímní úpravě péče o dítě, výživy dítěte nebo styku rodiče s dítětem podle § 76 odst. 1 o.s.ř.),
• návrh na nařízení předběžného opatření soudu podle § 452 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, kdy se dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen,
• návrh na nařízení ústavní výchovy dítěte,
• návrh na omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu,
• podnět soudu na zahájení řízení o uložení výchovných opatření podle § 925 občanského zákoníku, pokud k uložení těchto opatření nepřistoupil samotný OSPOD (viz výše).