Já už si to odseděl, ctihodnosti!

Tak jak tedy znějí?

§ 92: Započítání vazby a trestu

(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

(2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45).

(3) Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních do trestu uloženého pro týž skutek.

Ke správnému výkladu tohoto ustanovení je třeba si zas a znovu uvědomit, že jde o aplikaci zásady, že nikdo nemůže být za stejný čin potrestán dvakrát, tedy o naplnění čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Byť jistě vazbu musíme chápat především jako institut zajišťovací, rozhodně nelze popřít, že takovým omezením osobní svobody dosud neusvědčené osoby jsou její základní lidská práva narušena velmi citelně. Navíc, vazba přece plní v průběhu trestního řízení i cíle případného trestu! Pachateli brání v další trestné činnosti a chrání tak ostatní občany, může mít i výchovný (pohříchu pouze odstrašující) vliv na další život obviněného a podobně. Je proto logické, že se doba vykonané vazby započítává do uloženého trestu odnětí svobody.

Ale o samotnou vazbu mě tentokrát nejde.

Vlastně nehodlám ani rozebírat fakt, který ze samotného textu nevyplývá, totiž, že vazbu nezapočítáváme pouze a jen do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, případně do nařízeného náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trest domácího vězení či trest obecně prospěšných prací, případně do přeměněného trestu podmíněného.

Podle soudní praxe totiž zápočet vazby ve smyslu § 92 odst. 1 trestního zákoníku není omezen jen na v předchozím odstavci uvedené případy, v nichž odsouzenému byl uložen trest odnětí svobody. Zákon přece vylučuje tento postup jen tehdy, není-li započítání vazby vzhledem k druhu uloženého trestu vůbec možné!

V důsledku toho lze dobu strávenou ve vazbě započítat i do trestu obecně prospěšných prací. Takovou započítanou vazbou odsouzený vykonal trest obecně prospěšných prací v části odpovídající přepočtu podle § 65 odst. 2 písm. b) TrZ, což znamená, že každý den vykonané vazby odpovídá výkonu jedné hodiny trestu obecně prospěšných prací. Totéž pak pochopitelně platí i o možnosti zápočtu vazby do trestu domácího vězení, a to v přepočítacím poměru podle § 61 TrZ, kdy každý den vykonané vazby odpovídá jednomu dni domácího vězení.

A když už jsme u výkladu problémů, jimž jsem se věnovat nechtěl, ale rozebírám je tu, tak přidám další. Stává se, že soud mající uložit souhrnný trest shledá, že potrestání, k němuž se souhrn vztahuje, je již dostatečně přísné i za další skutky, které právě projednává. Upustí tedy od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 44 trestního zákoníku. Ale co když byl v tomto novém trestním stíhání obviněný ve vazbě?

Soudy vykládají výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu jako výrok o trestu svého druhu. Proto také soudní praxe, sjednocená v rozhodnutí publikovaném jako R 21/1998, dospěla k závěru, podle něhož i tehdy, když soud upustil od uložení souhrnného trestu, musí dobu, kterou pachatel strávil v tomto řízení ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem v souladu se shora citovaným § 92 TrZ.

S poukazem na analogické použití § 92 odst. 1 se postupuje rovněž v případě, jestliže soud podle § 188 odst. 2 TrŘ zastaví trestní stíhání, v němž byl obviněný ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) TrŘ:

a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne,

b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo

c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

V tomto případě je největším praktickým problémem, aby se soud, jehož trest je vykonáván, případně v jehož obvodu je vykonáván, vůbec dozvěděl, že jiný soud s odkazem na tento trest další trestní stíhání zastavil a je třeba započítat vazbu! Ustanovený obhájce by se neměl spokojit s příznivým procesním výsledkem, tedy že jeho klient „vyvázl“ lacino, ale i zkontrolovat, zda se soudy navzájem správně informovaly.

No, a vlastně na závěr právní věta z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která je správná a logická, ale možná by toto řešení každého hned nenapadlo:  

Podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku soud započítá do uloženého souhrnného trestu trest vykonaný na podkladě dřívějšího rozsudku, jenž byl zrušen rozsudkem, kterým ukládal souhrnný trest. Jestliže byl pachatel z výkonu trestu uloženého tímto dřívějším rozsudkem podmíněně propuštěn a soud podle § 91 odst. 2 tr. zákoníku vyslovil, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že celý uložený trest, a nikoli jen jeho skutečně odpykaná část, byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Proto při započítání trestu ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku se započítá celý uložený trest, a nikoli jen jeho skutečně vykonaná část.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tz 63/2013)

První reakce: Cože, tak on si odsedí jen půlku a započítá se mu všechno?!

Podle § 91 odst. 2 trestního zákoníku je však jasné, že to tak je: vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Vidíte? Trest, tedy celý trest!

Zákonná fikce, že byl trest vykonán, vzniká právní mocí rozhodnutí o osvědčení zpětně, tedy ode dne, kdy byl odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Vznik této zákonné fikce podle citovaného ustanovení má praktický význam právě mimo jiné i v případech, kdy přichází v úvahu započítání takového trestu. Tak, a to jsem chtěl napsat.