K otázce legálnosti odposlechu

Další podmínkou pak je důvodný předpoklad, že prostřednictvím odposlechu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, s rozvazující podmínkou, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by jeho dosažení bylo podstatně ztížené.

Přibližně v období Špidlovy vlády před cca 12-ti lety došlo v České republice k razantnímu nárůstu povolených odposlechů. Lze konstatovat, že jejich počet stále roste. Nelze si nevzpomenout na bývalého policejního prezidenta, generála Jiřího Koláře, který dokázal počátkem 21. století prohlašovat při tiskové konferenci, že nelegální odposlechy neexistují s tím, že on sám nemá nic co skrývat. Dnešní představitelé orgánů činných v trestním řízení se odposlechy doslova zaklínají s tím, že prohlašují, že se v podstatě jedná o jediný prostředek zjišťování trestné činnosti, o čemž lze s úspěchem pochybovat, neboť co by chudáci policisté dělali před érou mobilních telefonů? Asi nic.

Jako podstatnou okolnost pro nařízení odposlechu je třeba sledovat právě zákonem taxativně stanovenou podmínku, jak je uvedeno shora, že

1. musí být dán důvodný předpoklad získání významných skutečností pro trestní řízení,
2. nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo podstatně ztíženě.

Z dosavadní soudní praxe, jednoznačně přiznané i ze strany soudců a Soudcovské unie při různých excesech, jako byly například odposlechy dětí zájmových osob a podobně, nesporně vyplývá naprostá neinformovanost rozhodujících soudců o těchto zákonem přesně stanovených podmínkách, když mnohdy rozhodují na základě zcela stručných zpráv žadatelů o odposlechy a navíc ad hoc na více telefonů najednou. A nějaká ta kvalifikace se pak už vždy najde.

Opravdovou osobou, která rozhoduje o nařízení odposlechu, není ve skutečnosti soudce, který rozhoduje na základě neověřeného tvrzení policie, nejčastěji ve stadiu domněnky, pouze formálně, nýbrž policejní orgán, resp. státní zástupce. Jedná se tedy o systémovou chybu. Jistě by bylo zajímavé nahlédnout do statistik, kolik že návrhů na odposlech bylo soudy odmítnuto, pokud se tak vůbec stalo.

Pro zajímavost je možno uvést například judikát Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 5. 2007, č.j. II. ÚS 615/06-1, který se zabývá náležitostmi příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu a ve kterém je mimo jiné konstatováno, že nelze „připustit praxi, která setrvá stroze na formálních náležitostech a zcela rezignuje na posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Posouzení těchto podmínek musí být patrné v odůvodnění příkazu, aby tak byl zcela zřejmý ústavně souladný postup soudu.“

Orgány činné v trestním řízení nyní dokonce zkoušejí prosadit průlom nemožnosti odposlechu rozhovoru mezi advokátem a klientem, aktuálně v mediálních kauzách ohledně pánů Rittiga a Janouška. Údajně opět s potřebou získávat prostřednictví odposlechů informace, neboť jinak to údajně nejde. Zcela je tak pomíjen právě institut ochrany komunikace mezi advokátem a klientem, na který taktéž navazuje zákonem uložená povinnost mlčenlivosti advokáta.

Aktuálně diskutovaným tématem je otázka možnosti odposlechu novináře, a to za účelem zjištění jeho zdroje. Zákon sice přiznává novináři právo utajovat svůj zdroj informací, ovšem nikde není stanoven zákaz možnosti nařízení odposlechu v případě vyšetřování závažné trestné činnosti, kterou úniky z policejních spisů dozajista jsou. Zůstává však nevyřčenou otázkou, proč že se orgány činné v trestním řízení zajímají pouze o některé úniky informací, když úniky ze spisu dnešních manželů Nečasových zůstávají opominuty.

Jako zvláštní kapitolu lze označit dřívější mediálně diskutované odposlechy vysokých funkcionářů státního zastupitelství anebo současný únik informací do tisku ve věci údajných podezření proti osobě pražské městské státní zástupkyně Jany Hercegové. Policisté označují v únicích městskou státní zástupkyni, tedy nejvyššího státního zástupce v jurisdikci hlavního města Prahy, jako podezřelou, opět na základě neprokazovaných tvrzení, kdy se opakuje jejich podezření, že pachatelé měli být informováni touto osobou, a díky ní pak měli ve své údajné, nikdy neprokázané trestné činnosti, ustat. Policie odvozuje svá podezření, která upouští do tisku, z faktu že k trestné činnosti nedocházelo.

Odposlechy lze jistě považovat za důležitý a potřebný prostředek objasňování velmi závažné trestné činnosti. Je však neudržitelný stav, kdy policisté předkládají spisy na samé hranici stručnosti soudcům nebo státním zástupcům, kterým nezbývá než vyhovět, aby se např. s odstupem několika let nedozvěděli, že je policisté považují z tohoto důvodu také za podezřelé. Obecná lavina hysterie z potřeby objasňování korupčních případů již přesáhla únosnou mez. Ukazuje se, že je naprosto nezbytné vytvořit nový fungující mechanismus posuzování povolení odposlechů, kdy ve věci budou skutečnou roli hrát státní zastupitelství a zejména soudy a nikoliv policisté, jak je tomu bohužel dosud. Je potřeba si uvědomit, že smyslem zákonné úpravy je právě zajistit nezávislé rozhodování prostřednictvím soudů, a to po předchozím zvážení ze strany státních zástupců, kteří se nebudou muset bát postihu ze strany neúspěšných žadatelů o odposlechy z řad policistů a budou rozhodovat na základě ověřitelných a relevantních informací. V opačném případě by bylo možná dobré ukončit současný optický klam a policistům přímo přiznat právo nařizovat si odposlechy jak uznají za vhodné.