Mimořádné snížení trestu odnětí svobody – výjimečný institut nebo východisko z nouze?

Tento příspěvek se zevrubně zabývá institutem mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku bylo hlavními autory trestního zákoníku proklamováno jako „účinná“ náhrada za ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, které vyjadřovalo požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy v obecné rovině za opouštění materiálně-formálního (resp. materiálního) pojetí trestného činu.

JUDr. Jiří Mulák, Ph.D.asistent místopředsedy Vrchního soudu v Praze , odborný asistent katedry trestního práva Právnické fakulty UK a lektor Justiční akademie ČR

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody a jeho postavení v systému trestního práva

Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody[1] je jedním z prostředků soudcovské individualizace trestu, projevem zásady ekonomie trestní represe[2] a depenalizace v trestním zákoníku. V platné právní úpravě jej nalezneme v jednotlivých odstavcích ustanovení § 58 tr. zákoníku a v § 40 odst. 2 tr. zákoníku a ve vztahu k mladistvým také v § 32 zák. mládeže. Za účinnosti předchozí právní úpravy byl tento postup upraven v § 32 odst. 2 a § 40 tr. zákona (pro oblast trestu),[3] přičemž nezbytnou důležitou roli (pro oblast viny) hrálo ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona. Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody, který je univerzálním druhem trestu (je možné jej uložit u každého trestného činu), přičemž v mnoha případech je trestem obligatorním, pokud nemá alternativu v podobě mírnějšího druhu trestu anebo pokud není možné uplatnit § 53 odst. 2 tr. zákoníku.

Ustanovení § 40 odst. 2 či § 58 tr. zákoníku (stejně jako § 32 odst. 2 či § 40 tr. zákona) se týká výhradně trestu odnětí svobody,[4] resp. trestního opatření u mladistvých,[5], u jiných druhů trestů[6] není možné použít podobný postup per analogiam.[7] Z povahy věci použití § 58 tr. zákoníku nepřichází do úvahy tam, kde není dolní hranice trestní sazby stanovena.[8]

Trestní zákoník ustanovením § 58 tr. zákoníku[9] umožňuje individualizaci trestu v případech, kdy trest odnětí svobody uložený v rámci trestní sazby by byl nepřiměřeně tvrdý vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nebo poměrům pachatele, případně za splnění dalších skutečností. 

U velké části trestných činů je trest odnětí svobody obligatorním trestem, a i když jsou hranice trestních sazeb u těchto trestných činů stanoveny poměrně široce, přesto se v praxi vyskytnou případy, kdy i trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby by byl trestem nepřiměřeně přísným a nápravy pachatele by bylo možné dosáhnout trestem kratšího trvání. Jde o ty případy, kdy by byl trest uložený v rámci trestní sazby ve zřejmém (zjevném) nepoměru ke společenské škodlivosti (závažnosti) činu, za který je ukládán, a pachatelem i veřejností by nutně byl pociťován jako trest nespravedlivý a neplnil by své poslání (vytrácí se účel trestu). Ustanovení § 58 tr. zákoníku tedy umožňuje odstranit zjevnou tvrdost zákona v těch případech, kdy společenská škodlivost (či spíše „závažnost“) činu z konkrétních důvodů výjimečně neodpovídá typové škodlivosti činu zákonem předpokládané při stanovení trestního postihu. 

Obecné podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku)

Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje základní a obecný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Má subsidiární uplatnění vůči § 58 odst. 2, 4 až 6 tr. zákoníku (po 1. 10. 2020 půjde o ustanovení § 58 odst. 2, 3, 5 až 7 tr. zákoníku). Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativní podmínky, jimiž jsou a) přítomnost určitých okolností případu (a1) nebo poměrů pachatele (a2), pro které (b) aplikace normální (zákonné, nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a (c) možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.[10] Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je zde reakcí jen na okolnosti případu nebo jen na poměry pachatele, přičemž se nevyžaduje kumulativní splnění obou hledisek (a1 a a2), postačí tedy splnění alternativní. Pravidlem však bude zhodnocení obou kategorií.

Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby okolnosti případu nebo poměry pachatele byly výjimečné a mimořádné (srov. argumentum a rubrica – název ustanovení, který však vyjadřuje mimořádný prostředek soudní individualizace trestu, tedy mimořádný odklon z hlediska formálního od zákonných sazeb), ale musí se vymykat typově podobným případům do takové míry, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený závažnosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Pro závěr o tom, že nemusí jít o výjimečné či mimořádné okolnosti případu nebo poměry podpůrně svědčí i to, že institut mimořádného snížení trestu není v žádném případě ultimátní reakcí, neboť při splnění určitých podmínek může, v rovině hmotného práva, dojít k upuštění od potrestání (§ 46 až 48 tr. zákoníku), či k přímému uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), což jsou instituty, ke kterým se ona výjimečnost či mimořádnost váže jednoznačně přiléhavěji. V případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody je totiž uložen trest odnětí svobody (byť pod zákonnou trestní sazbou), v případě upuštění od potrestání není uložen trest žádný a v případě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe dochází k vytěsnění případu mimo sféru trestního práva, které stojí, jak známo, v hierarchii právní/deliktní odpovědnosti nejvýše.

Zanedbatelné není ani hledisko komparativně - historické (kdy zákonodárce počítal s výjimečnými okolnostmi případu či s mimořádnými poměry pachatele -  srov. § 40 odst. 1 tr. zák.) a s tím související hledisko legislativní, neboť kdyby zákonodárce z roku 2009 skutečně chtěl, nic mu patrně nebránilo onu „výjimečnost“ (u okolností případů) či „mimořádnost“ (u poměrů pachatele) zdůraznit i do samotného textu § 58 odst. 1 tr. zákoníku či jednotlivých ustanovení. Jde spíše o to, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je v určitém směru výjimkou/odklonem/zvláštním ustanovením a musí být v každém případě řádně a přesvědčivě odůvodněno.

Souhlasím tedy se stanoviskem Fastnera, že ponechání názvu tohoto ustanovení je velice sporné a mělo by být spíše nahrazeno termínem „Zvláštní snížení trestu odnětí svobody“ nebo podobným termínem, který by tolik nepřipomínal téměř neexistující aplikaci tohoto moderačního ustanovení před rokem 1990.[11] Ještě je potřeba připomenout, že okruh případů, které budou – po účinnosti novely trestního zákoníku a trestního řádu -  podřaditelné pod jednotlivá ustanovení § 58 tr. zákoníku se rozšiřuje (o dohodu o vině a trestu a o nově zaváděný institut prohlášení viny). Na straně druhé však postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jistě nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti,[12] např. typicky, že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný.[13] 

Na tomto místě stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody můžeme upozornit, že trestní zákoník, na rozdíl od svého předchůdce, rozšířil rozsah zásady zákazu dvojího přičítání[14] v § 39 odst. 4 věty druhé tr. zákoníku, kdy toto rozšíření spočívá v tom, že k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58 tr. zákoníku) nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující (srov. demonstrativní výčet § 41 tr. zákoníku). Na druhou stranu však nelze vyloučit, že více okolností, které za jiné situace samy o sobě jsou jen obecnými polehčujícími okolnostmi, ve svém souhrnu mohou nabýt takového významu (kvality či kvantity), že je bude možné posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku.[15] Toto ustanovení lze aplikovat v těch případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost zvlášť významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je na místě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem předpokládaný. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností.[16]

Je ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku adekvátní náhradou za chybějící § 88 odst. 1 tr. zákona?

Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody je na místě aplikovat zpravidla v těch případech, kdy okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, byla formálně naplněna, ovšem vzhledem k dalším okolnostem případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu činu, nijak nezvýšila škodlivost trestného činu. Zákonodárce trestní postih zpřísnil právě s ohledem na to, že obvykle se tato okolnost přistupující k základní skutkové podstatě trestného činu odráží ve vyšší míře jeho škodlivosti, takže uložení trestu, byť v dolní polovině zákonné trestní sazby, by v daném případě bylo nepřiměřeně přísné. Podle proklamací při přijímaní nové právní úpravy mělo jít o tytéž případy, kdy podle dřívější právní úpravy soud s ohledem na § 88 odst. 1 tr. zákona nepřihlédl při právní kvalifikaci skutku k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože tato okolnost podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a skutek posoudil jen podle základní skutkové podstaty, případně podle kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v nižším odstavci. 

Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona bylo však vypuštěno z důvodu změny koncepce pojetí trestného činu, kdy se již nadále nemělo vycházet z materiálního (či materiálně-formálního) pojetí trestného činu (srov. § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona), ale z pojetí formálního (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) s důsledným uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 a užití § 39 odst. 2 tr. zákoníku), vycházející z principů přiměřenosti a ultima ratio.[17] Celou situaci kolem změny paradigmatu pojetí (pojmu) trestného činu, zejména stran zásady subsidiarity trestní represe, ještě zkomplikoval nejednotný přístup Nejvyššího soudu nejen k této kruciální otázce.[18] Tu lze jednoduše shrnout tak, že zatímco použití zásady subsidiarity trestní represe za účelem výkladu zvlášť přitěžující okolnosti odůvodňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu tak, aby mohl být skutek posouzen podle základní (mírnější) právní kvalifikace (ve smyslu předchozího § 88 odst. 1 tr. zákona), je vyloučeno podle stanoviska Nejvyššího soudu R 26/2013, aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku jako materiálního korektivu podle tohoto stanoviska, jakož i podle nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu R 31/2017 (na jehož základě lze dospět k závěru, že i v případě trestného činu naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty se vůbec neuplatní trestní odpovědnost[19]) je umožněna.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy přichází mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby z důvodů uvedených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku i v případě, že byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, které odůvodňují použití vyšší trestní sazby. Při splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku je možné uložit trest pod dolní hranici této vyšší trestní sazby. Důvodem je především divergentní koncepce trestného činu a s ní související divergentní přístup k možnosti přihlížet k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, resp. k okolnostem zvlášť přitěžujícím (§ 17 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, trestní zákon umožňoval přihlédnout k takové okolnosti jen tehdy, když podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zákona). Pokud tomu tak nebylo, trest se vyměřoval v sazbě stanovené základní (popř. mírnější kvalifikovanou) skutkovou podstatou. Z logiky věci tedy mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákona za současného naplnění okolností podmiňující vyšší trestní sazby, ke které soud přihlédl podle § 88 odst. 1 tr. zákona nepřicházelo v úvahu. Při ukládání trestu podle trestního zákoníku se proto nepoužije (resp. neměla by se používat) judikatura, která dříve vylučovala aplikaci § 40 odst. 1 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody v případech, kdy mírnější trestní postih bylo na místě primárně řešit v rámci úvahy o právní kvalifikaci s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona,[20] neboť došlo k podstatné změně paradigmatu.

Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku tak ve srovnání s předchozí právní úpravou (s ustanovením § 40 odst. 1 tr. zákona) nyní poskytuje mnohem širší možnosti k tomu, aby soud uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, a to i v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty.

Přesto však část představitelů nauky a zejména aplikační (soudní) praxe v době přijímání trestního zákoníku považovala (a stále považuje) za vážný nedostatek právní úpravy absenci obdobného ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, podle něhož bylo možné materiálně zmírnit právní kvalifikaci skutku, i když formálně byla naplněna okolnost, která podmiňovala použití vyšší sazby trestu odnětí svobody.[21] Nabízí se tedy otázka, zda bylo správné, že trestní zákoník vypustil materiální korektiv u kvalifikovaných skutkových bez toho, že by byl nalezen jiný korektiv, který by dovoloval přihlédnout ke zvláště přitěžujícím okolnostem s určitou mírou tolerance.

„Krádež pěti housek během nouzového stavu v dobách koronaviru“ a „čeští podporovatelé a propagátoři terorismu“

Na medializovaném případu „krádeže pěti housek recidivistou během nouzového stavu v dobách koronaviru[22] se v určitém ohledu ukázalo, jak aplikační praxi chybí ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona. K této problematice (resp. dílčímu problému) lze vysledovat dva názory. První, patrně většinový je ten, že pokud je trestný čin spáchaný v době nouzového stavu, tak se to (z důvodu formálního pojetí trestného činu) musí posuzovat podle přísnějšího ustanovení zákona a nabízí se pouze sazby dva až osm let.[23] Opačný, menšinový a citlivější, názor požaduje, aby čin měl příčinnou souvislost (tzv. kauzální nexus) s nouzovým stavem.[24] Jinak řečeno, pokud by muž například odcizil v obchodě ochranné pomůcky (místo zde odcizených pěti housek), mělo by to nepochybnou příčinnou souvislost s nouzovým stavem a přísnější kvalifikace [§ 205 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku] by pak byla „bez debaty“.[25]

Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je v aplikační praxi krajských soudů hojně využívaným institutem u problematického trestného činu podpory a propagace terorismu, a to s ohledem na jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu upravenou v § 312e odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, která postihuje mj. veřejné podněcování a schvalování teroristického trestného činu anebo veřejné vychvalování jeho pachatele spáchané tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí či jiným obdobně účinným způsobem, a takové jednání ohrožuje trestní sazbou ve výši 5 až 15 let odnětí svobody (jde o zvlášť závažný zločin), ačkoliv mezinárodní závazky požadují/doporučují sankce podstatně nižší. Tomu však svou konkrétní povahou a závažností nemusejí odpovídat případy, které se v roce 2019 objevily na „českých“ sociálních sítích v souvislosti se spácháním teroristického útoku Brentona Tarranta na mešity v městě „Christchurch“ na Novém Zélandu.[26] Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tak – alespoň dle dosud projednávaných případů - patrně jediným možným řešením, jak ještě dosáhnout adekvátní trestněprávní reakce státu na spáchání trestného činu § 312e odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku (s poměrně přísnou trestní sazbou 5 až 15 let odnětí svobody),[27] jehož aplikace v případě každého internetového „podporovatele“ teroristického útoku se však nejeví jako zcela vhodným řešení. Do budoucna se patrně nevyhneme změn u stávající (problematické) protiteroristické legislativy.

Závěr

Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody je vhodným prostředkem individualizace trestu, přičemž na soud klade především mimořádné nároky na odůvodnění rozhodnutí (rozsudku)[28] stran aplikace jednotlivých možností a podmínek upravených v § 58 tr. zákoníku (přiměřeně § 40 odst. 2 tr. zákoníku, resp. § 32 zák. mládeže). Novelou trestního zákoníku a trestního řádu (č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020) dochází k rozšíření případů, na které bude dopadat ustanovení § 58 tr. zákoníku (dohoda o vině a trestu; prohlášení viny), čímž se vytrácí „punc“ výjimečnosti/mimořádnosti § 58 tr. zákoníku, neboť jej půjde použít vedle obecného důvodu (odst. 1), také u pachatele, který jinému zabránil v dokonání činu [odst. 2 písm. a)] či u prohlášení viny [odst. 2 písm. b)], u dohody o vině a trestu (odst. 3), u spolupracujícího obviněného (odst. 5), u vývojových stadií trestného činu a u pomocníka (odst. 6), u právního omylu a u okolností vylučující protiprávnost (odst. 7), při ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností (§ 40 odst. 2 tr. zákoníku) a u mladistvých (§ 32 zák. mládeže).

U zástupců z řad  aplikační praxe (zejména prvostupňových a odvolacích soudců) však přetrvává touha po návratu obdobného ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, která by mohla citlivěji reagovat na spáchaný trestný čin, a proto v souladu s původními proklamacemi (zejména hlavního autora nového trestního zákoníku) o nahrazení § 88 odst. 1 tr. zákona využívají § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s přiměřeným přihlédnutím k předchozí rozhodovací praxi k § 40 odst. 1 tr. zákona. Stále přítomné volání po návratu § 88 odst. 1 tr. zákona je o to hlasitější, pokud  v části rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přetrvává názor o zcela naprosté výjimečnosti § 58 tr. zákoníku,[29] byť lze pochopitelně naleznout i rozhodnutí v tomto ohledu přívětivější (statečnější).[30] Snad probíhající práce na rekodifikaci trestního práva procesního (trestního řádu) mohou být důvodem ke znovuotevření některých otázek trestního práva hmotného (trestního zákoníku).


Článek je publikačním výstupem v rámci programu institucionální podpory vědy na Univerzitě Karlově, Progres Q02 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání“. Při zpracování tohoto článku vycházím ze svého - dříve publikovaného – odborného článku: MULÁK, J. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody. In: JELÍNEK, J. a kol. Deset let od přijetí českého trestního zákoníku. Praha: Leges, 2019, s. 194 – 213. Tento článek obsahuje ryze osobní názory a postoje autora, jež nelze v žádném případě považovat za oficiální či neoficiální názory či postoje kterékoliv z institucí, na kterých autor působí.


[1] JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Leges, 2017, s. 400 - 401. 

[2] KALVODOVÁ, V. Trest odnětí svobody a jeho výkon. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 41 an.

[3] SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. Praha: Novatrix, 2009, s. 59 – 62.

[4] Ustanovení § 58 tr. zákoníku se nemůže uplatnit v případě ukládání trestu trestně odpovědné právnické osobě, protože u ní nepřichází v úvahu uložení tohoto druhu trestu (srov. § 15 odst. 1 ZTOPO).

[5] § 32 zák. mládeže.

[6] Zajímavý je v tomto ohledu slovenský trestný zákon, který vzhledem k § 39 odst. 3 písm. f) neomezuje mimořádné snížení trestu pouze na trest odnětí svobody.

[7] Zde platí, že tresty jiného druhu nelze snižovat pod spodní hranici trestní sazby, neboť tyto jsou stanoveny poměrně nízko, takže jejich dolní hranice ani neumožňují další snížení s ohledem na potřebu nápravy pachatele a ochrany společnosti a na to, že jde o mírnější druhy trestů.

[8] Naopak pro jeho aplikaci není rozhodující, ukládá-li se trest odnětí svobody nepodmíněný (§ 55 - 57 tr. zákoníku), nebo jde-li o podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 81 - 83 tr. zákoníku), případně i s dohledem (§ 84 – 87 tr. zákoníku). V tomto směru je jedním z prostředků umožňujících širší uplatnění alternativních trestů (tj. trestů nespojených s odnětím svobody).

[9] Ustanovení § 58 tr. zákoníku bylo využito jako zdroj inspirace v přestupovém právu (§ 44 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). DRÁPAL, J. Likvidační pokuta ve správním trestání. Správní právo, 2018, č. 7, s. 414 – 432.

[10] Vzhledem subsidiaritě § 58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zde uvedených tří kumulativních podmínek, je však zřejmé, že tyto podmínky bude nutné přiměřeně brát do úvahy i ve speciálních případech (§ 58 odst. 2, 4 až 6 tr. zákoníku.)

[11] FASTNER, J. Vrchní soud v Praze: K přehrání záznamu o výslechu osoby mladší 18 let provedeného prostřednictvím videokonference. Ke stavu bezbrannosti u trestného činu znásilnění. K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze z 2. 5. 2019, sp. zn. 2 To 25/2019). Trestněprávní revue, 2019, č. 11 – 12, s. 246. 

[12] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 550/2014 ze dne 28. 5. 2014.

[13] R 24/1966-III. Takové okolnosti však mohou mít subsidiární význam při zohlednění dlouhé řady dalších okolností.

[14] Zásada zákazu dvojího přičítání (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku) ovšem nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby nebylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu. Není totiž přípustné zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou, proto též není možné zaměňovat „zavinění“ s „mírou zavinění“. 

[15] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 435/2009 ze dne 13. 5. 2009.

[16] R 11/1968-I., R 21/1970.

[17] K zásadě subsidiarity trestní repres např. ŠÁMAL, P. K diskuzi o subsidiaritě trestní represe. In: KALVODOVÁ, V., FRYŠTÁK, M., PROVAZNÍK, J. Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi. Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 413 an.

[18] KRATOCHVÍL, V. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník, 2015, č. 7, s. 537 an.

[19] Právní věta tohoto rozhodnutí uvádí, že „Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. z. je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.“

[21] JELÍNEK, Jiří. K pojmu trestného činu v novém trestním zákoníku. In. JELÍNEK, J. (ed.) O novém trestním zákoníku. Praha: Leges, 2009, s. 28 an.; ŘÍHA, J. Nová úprava forem trestné činnosti. In. JELÍNEK, J. (ed.) O novém trestním zákoníku. Praha: Leges, 2009, s. 42 an.; PÚRY, F. Některá úskalí při uplatňování subsidiarity trestní represe v praxi. In: In: KALVODOVÁ, V., FRYŠTÁK, M., PROVAZNÍK, J. Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi. Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 328 - 329.

[22] Zde podotýkám, že tuto kauzu znám pouze z veřejných sdělovacích prostředků. 

[23] Vychází se zde z teorie, že k primárnímu objektu, který je předmětnými skutkovými podstatami trestných činů chráněn (u krádeže jsou to vlastnictví věci, držba věci, včetně i faktické dispozice s věcí), přistupuje v rámci kvalifikované skutkové podstaty objekt sekundární, kterým je systém fungující v nouzovém režimu a plně se soustředící toliko na odstranění krizové situace. Z hlediska aplikace kvalifikované skutkové podstaty tak není podstatným například stav dostupnosti potravin nebo charakter odcizeného zboží, je tedy v zásadě jedno, zda bylo odcizeno pět housek, šest cukrovinek, karton cigaret, balíček respirátorů typu FFP3, neboť podstata škodlivosti stíhaného protiprávního jednání spočívá právě v nebezpečném zatěžování systému.

[24] Z hlediska zavinění postačuje ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nedbalost (K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne (…) b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.)

[25] Zmínit lze i čtyři doporučení a závěry nově ustavené platformy Rozumné právo: „1. při výkladu trestněprávních norem má být respektována zásada subsidiarity trestní represe; 2. zásada subsidiarity trestní represe se projevuje i při aplikaci trestního zákona (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku), její použití není vyloučeno ani v případech, kdy byl trestný čin spáchán za okolnosti podmiňující použití trestní sazby; nelze-li zásadu subsidiarity trestní represe uplatnit, je na místě při bagatelních trestných činech zvláště zvážit uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby tak, aby nebylo nutné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody; 4. je v zásadě nepřijatelné, aby za krádež potravin v řádu desítek korun, nadto pro vlastní potřebu pachatele, byl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a to i v případech, kdy se jedná o mnohonásobného recidivistu.“ In: Spáchání majetkového trestného činu za nouzového stavu nemusí nutně znamenat vyšší trest Dostupné z: https://www.rozumne-pravo.cz/cz/stanoviska/spachani-majetkoveho-trestneho-cinu-za-nouzoveho-stavu-nemusi-nutne-znamenat-vyssi-trest/. Rozumné právo. [online]. 2020 [cit. 2020-08-24].

[26] Případ první: Odsouzený V. K. napsal v polovině března 2019 do komentáře pod článek Hospodářských novin o útoku, při kterém bylo zabito na Novém Zélandu 51 lidí: „Konečně měl někdo koule a ukázal, jak se na Mohamedány musí. Dobrá práce.“ Příspěvek vložil na facebookový profil deníku, kde byl veřejně přístupný. Městský soud v Praze uložil tříletý podmíněný trest odnětí svobody. Senát Vrchního soudu v Praze zamítl odvolání jak státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, tak i odvolání obviněného. 

Případ druhý: Obžalovaný L. M. pod video zachycující vyvraždění muslimů v mešitách napsal „zní to blbě, že bych se k tomu přidal? Co ti muslimští zmetci udělali evropě? a je s nimi nakládáno jako s beránky. nedodržují zákony země, která jim vyšla vstříc. za mě je to borec a“, dále za text následoval emotikon palec nahoru a smějící se smajlík“. Městský soud v Praze uložil tříletý podmíněný trest odnětí svobody. Senát Vrchního soudu v Praze o odvolání státního zástupce dosud (psáno v srpnu) nerozhodl.

Případ třetí: Obžalovaný J. K. na svém facebookovém profilu sdílel článek „Islámské země viní z útoku na Zélandu rostoucí islamofobii a rasismus“, uveřejněný na webovém serveru Novinky.cz s pochvalným komentářem: „Za mě určitě pěkně provedená práce“. Krajský soud v Plzni uložil tříletý podmíněný trest odnětí svobody. Senát Vrchního soudu v Praze o odvolání státního zástupce dosud (psáno v srpnu) nerozhodl.

Případ čtvrtý: Právní moci již nabyl rozsudek nad odsouzenou R. P., která dostala dvouletou podmínku. Na facebooku o střelci v mešitách napsala „Tak tohle je velký frajer, kéž by nás takových bylo víc, když s těma sviněma muslimskýma vlády nic nedělají a ještě jim ustupují.

[27] K tomu lze odkázat na vynikající studii Kataríny Kandové – KANDOVÁ, K. Nad vybranými aspekty internetové podpory a propagace terorismu. Státní zastupitelství, 2020, č. 3, s. 38 an.

[28] ŘÍHA, J. Odůvodňování soudních rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý proces. In: JELÍNEK, J. a kol. Ochrana základních práv a svobod v trestním řízení. Praha: Leges, 2020, s. 199 an.

[29]  Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 833/2016 ze dne 24. 8. 2016.

[30] Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 ze dne 28. 11. 2018.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři