Tou první je spor o to, zda za splnění zákonem a judikaturou definovaných podmínek má vězeň právo na legitimní očekávání pozitivního výsledku jeho žádosti, tou druhou pak, co vše při úvaze o polepšení žadatele a dobré prognóze jeho budoucího života lze při rozhodování o podmíněném propuštění brát do úvahy.
Zdůrazňuji, že jde o pracovní výběr citací z argumentace našeho strážce ústavy odvolacím senátem, ve kterém působím, nikoli o oficiální právní věty v pravém slova smyslu. Nicméně odkaz na příslušná rozhodnutí umožní pečlivějšímu zájemci podrobnější studium těchto textů. Tento výběr navíc není, a ani nemůže být reprezentativní, protože ve sledované agendě lze dohledat obrovské množství různorodých rozhodnutí Ústavního soudu.
Předchozí články o podmíněném propuštění naleznete pod těmito odkazy: Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody I. a Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody II.
„na podmíněné propuštění není právní nárok“
|
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit |
|
|
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno odmítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pokud obecné soudy řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily. |
|
|
Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. |
|
|
Neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci stalo. |
|
„zákonná podmínka polepšení a předpokladu řádného vedení života versus zákaz ne bis in idem“
|
Odporujícím právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod je proto takový výklad podmínky „prokázání polepšení se“ dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, který za nepodkročitelnou podmínku pro závěr, že odsouzený prokázal polepšení se, považuje jeho doznání se k trestnému činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu žádá o podmíněné propuštění. |
III. ÚS 2204/17 doznání odsouzeného jako podmínka k podmíněnému propuštění
|
|
Hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v předpokladu řádného vedení života na svobodě nelze zaměňovat s důvody, pro které byl odsouzenému dříve uložen trest odnětí svobody. Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. |
zákaz dvojího přičítání
|
|
Založí-li soud své rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na důvodech, které však již byly soudy dříve zohledněny v odsuzujícím rozsudku, dopustí se porušení zákazu dvojího přičítání téhož, odporující principu ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. |
|
|
II. Ústavní soud znovu připomíná význam institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, jehož uplatnění sice v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, nicméně přesto obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně odsouzeným k výjimečným trestům či odsouzeným-recidivistům. Možnost podmíněného propuštění poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Samotné podmíněné propuštění, a to i ve spojení s doprovodnými opatřeními, jako je probační dohled, pak představuje významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného na svobodě, a to už proto, že umožňuje pozitivně usměrnit a usnadnit jeho přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, a tak mu pomoci k vedení řádného života. |
|
|
Logickou interpretací zákonného textu nelze dospět k jinému závěru, než k takovému, že předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Stížnostní soud tento zákonný požadavek nerespektoval a neexistenci jeho splnění dovozoval z minulého chování odsouzeného. Takovýto úsudek stížnostního soudu je však nepatřičný a logicky vadný. K okolnostem, vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu. Nelze je opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu - došlo by tím k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Takový zákaz lze dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v článku 40 odst. 5 Listiny. Samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. |
|
|
Při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Za znak či projev polepšení či nepolepšení odsouzeného nelze bez bližšího odůvodnění považovat jednoduché skutečnosti nenavázané na změnu jeho vnitřního postoje (například uklizení podlahy či naopak nepořádek na cele). Hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové údaje jsou příliš zobecňující pro úsudek o možném budoucím vedení řádného života odsouzeného v konkrétním případě. Je tak nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Je přitom třeba mít na paměti, že podle kriminologických výzkumů dochází k opouštění kriminální dráhy postupně. Odčinění způsobené škody nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. |
|
Cítíte-li v argumentaci jednotlivých senátů Ústavního soudu jisté pnutí navzájem, musím jako praktik z odvolací instance zdůraznit, že zrovna tato agenda se velmi těžce podrobuje nějakému snadnému zobecnění, a to zřejmě i na té nejobecnější rovině, ústavní. On totiž každý případ projednávaný trestními soudy je jiný svými okolnostmi, skutkovým dějem, pachatelem i obětí. Každý průběh hlavního líčení, odvolacího a dovolacího řízení se v lecčems liší, stejně jako jeden každý výkon trestu odnětí svobody. A to vše se slévá v procesně zdánlivě snadném rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Takže zjednodušeně tvrdit, že když se vyhovělo panu Novákovi, musí uspět i pan Novotný, nemůže nikdo znalý zákona a rozhodovací praxe.
Což doložím v dalším článku.
Diskuze k článku ()