Musím se přiznat, že význam judikatury pro naše právní prostředí jsem začal pořádně chápat až po svém nástupu do justice, zejména pak při pravidelných školeních nás čekatelů zkušenými odvolacími soudci. Do té doby jsem si případnou závaznost či argumentační pádnost jiného rozhodnutí soudu pro konkrétní kauzu spojoval spíše s činností Perryho Masona, slavného obhájce ve věcech trestních v románech E. S. Gardnera, než s tuzemskou kontinentální pozitivistickou praxí.
Před justičními zkouškami jsem ale již věděl, že přidržím-li se při řešení právního problému oficiálních právních vět schválených Nejvyšším soudem, nemůžu udělat v očích zkušebních komisařů chybu.
Jako soudce jsem s postupujícími zkušenostmi s úžasem zjistil, že v řadě právních otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a postupně i toho Ústavního najdu argumentaci pro velmi pestrá řešení, vlastně jakákoli, až po ta úplně protichůdná. Po letech vím, že je to logické, každý případ je jiný, a těch otázek, které jde skutečně zobecnit na všechny představitelné případy, není mnoho. A tak sice sleduji rozhodovací činnost vysokých soudů, včetně těch mezinárodních, snažím se o jejich judikaturu opírat, ale už tuším, že skutečnou předností soudce nemusí být skvělá znalost psaného práva a judikatury, ale schopnost vystihnout to podstatné v projednávaném sporu a rozhodnout v rozumném čase.
Jsou však agendy, kde by snaha o maximální předvídatelnost měla být co nejvyšší. V trestním právu jím podle mého názoru je mimo jiné rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Myslím, že právě v těchto rozhodnutích nejde „jen“ o obecnou povinnost soudu rozhodovat předvídatelným způsobem[1], ale stabilní a obecně známé rozhodování příslušného soudu může významným způsobem ovlivnit atmosféru v konkrétním nápravném zařízení, podpořit tam fungující výchovné programy, ale i každodenní komunikaci příslušníků vězeňské stráže s vězni. Protože člověk nemusí mít ani příliš velkou představivost, aby si uvědomil, že vidina dřívějšího návratu do normálního života může být pro drtivou většinu odsouzených významným stimulem, motivací, a pro vychovatele pádnou oporou v práci s celým vězeňským kolektivem.
Po letech praxe jsem si jist, že zejména recidivisté judikaturu překvapivě často sledují, shánějí informace o rozhodovací praxi „svého“ soudce[2], zkušení obhájci ve věcech trestních disponují také velmi dobrou znalostí konkrétních soudců ve svém rajonu. Proto by se odhad výchovných pracovníků a příslušníků vězeňské služby ohledně šance na podmíněné propuštění neměl lišit od stejného úsudku odsouzeného a obhájce, nejlépe pak jich všech od rozhodnutí soudu. Protože, jsou-li pravidla známá, předvídatelná a sdílená, předchází to falešným nadějím a konfliktům.
Ostatně, právě z tohoto důvodu Městský soud v Praze, který v posledních dvaceti letech specializace odvolacích senátů spíše omezoval či rovnou rušil (důvody jsou na jiný článek), právě rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody naopak soustředil k jedinému odvolacímu senátu. Jak známo, v Praze jsou věznice dvě, na Pankráci a v Ruzyni, a tak o žádostech v prvním stupni rozhodují dva obvodní soudy, pro Prahu 4 a 6, takže jde skutečně o sjednocování rozhodovací praxe nejen mezi několika prvostupňovými senáty, ale i soudními pracovišti.
Přitom, jakkoli by se mohlo na první pohled jednat z hlediska soudního rozhodování o jakousi vedlejší agendu, jde početně o velmi závažný problém, protože naše vlast je bohužel řadu let mezi zeměmi s největší vězeňskou populací[3]. (Mimochodem, dost mě ve statistice, kterou cituje článek v Advokátním deníku, zaujalo, že v České republice je více než o 50% více žen ve vězení, než je ve zkoumaných státech obvyklé.) Ze statistik je zřejmé, že počet vězňů u nás klesá, ale nikoli rychleji, než ve většině zemí Rady Evropy.
Když už o tom tady píšu, nedá mi nevypíchnout jeden detail. Významná část našich spoluobčanů má pocit, že trest odnětí svobody by měl být používán ještě častěji a ve vyšší výměře. Tak jen pro zamyšlení, které státy v rámci Rady Evropy mají větší vězeňskou populaci ve vztahu k počtu obyvatel než my: Turecko, Rusko, Gruzie, Litva a Ázerbájdžán. Asi tak.
Pro vaši představu, o jak rozsáhlou agendu ve skutečnosti jde, uvedu část statistik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z Prahy za rok 2020:
|
|
Obvodní soud pro Prahu 6 |
Obvodní soud pro Prahu 4 |
|
počet žádostí |
247 |
599 |
|
vyhověno |
30 |
53 |
|
vyhověno s dohledem |
45 |
89 |
|
zamítnuto |
80 |
258 |
|
vzato žadatelem zpět |
56 |
119 |
|
vyřízeno jinak |
27 |
81 |
|
Celkem oba soudy věcně projednaly 555 žádostí za rok |
||
Městský soud v Praze jako soud stížnostní v Praze rozhodoval v roce 2020 o 93 stížnostech. Takřka 20% prvostupňových rozhodnutí je tak napadeno opravným prostředkem. To neznamená, že by kolegové na obvodních soudech rozhodovali špatně, ale spíše to svědčí o emocích a nadějích spojených s tímto řízením.
V další části tohoto článku popíšu nejen základní zákonné podmínky pro úspěšnou žádost o podmíněné propuštění, ale i aktuální rozhodovací praxi našeho specializovaného senátu pro tuto agendu, třetí blok pak by měl shrnout mnou čistě subjektivně sebraná rozhodnutí Ústavního soudu.
[1] Pokud soud ve skutkově podobných věcech rozhodne odlišně, aniž by v odůvodnění řádně a přesvědčivě vysvětlil důvody takového rozhodnutí, porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozí judikatury, avšak dojde-li k němu a navíc to účastník v řízení namítá, musí soud důvody tohoto svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. (Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 387/18, ze dne 17. 8. 2018)
[2] Nedokážu zapomenout na výraz kolegy, který se na sklonku devadesátých let dočetl v přípisu „dobře“ informovaného recidivisty, proč jeho případ má soudit právě on, který má mezi vězni pověst, že je „tvrdej, ale zato úplně blbej“.
Diskuze k článku ()