Podvedený soud

O jednu z řešených otázek se s vámi chci podělit, proto nejprve ve stručnosti jádro souzeného skutku:

Obžalovaný se rozhodl zmocnit lukrativní nemovitosti ve Středočeském kraji. Tu vlastnila právnická osoba se sídlem ve Slovenské republice. Obžalovaný za účelem zmocnit se tohoto obchodního podílu společnosti předložil Městskému soudu v Praze jako soudu rejstříkovému listiny s padělanými ověřovacími doložkami jeho podpisu a původního společníka a jednatele, včetně návrhu na zápis změn. Obžalovaný tak oklamal rejstříkový soud, který ho v důsledku takového omylu zapsal jako jediného společníka a jednatele společnosti. 

Pro ty z vás, kteří se nevěnujete trestnímu právu každý den, se sluší dodat, že trestný čin podvodu spáchaný tak, že subjektem uvedeným v omyl je někdo jiný, než komu vznikne nakonec škoda, není častý, ale ani nijak výjimečný.

Dle právního názoru našeho senátu i odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze skutečně rejstříkový soud jednal v omylu, když považoval jemu předložené listiny za pravé a s ohledem na specifické rysy řízení se těžko mohl oklamání vyvarovat. Škoda pak byla způsobena jinému subjektu, původnímu majiteli zmiňované firmy.

O onom podvedeném soudu chci psát, protože po léta se vycházelo z právního názoru, že soud nelze uvést v omyl, a to při zhodnocení specifik a rozmanitosti řízení, která jsou před soudy vedena. 

Judikatura obecně připouští, že subjektem, který lze uvést v omyl může být státní nebo jiný orgán, čímž byl míněn například Energetický regulační úřad či katastrální úřad, a to s odůvodněním, že řízení před těmito orgány má zásadně neveřejný písemný charakter, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, na jehož žádost bylo řízení zahájeno. V tomto řízení tedy lze tento úřad uvést v omyl a naplnit znak objektivní stránky trestného činu podvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1437/2013, shodně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. z. 8 Tdo 42/2004).

Oproti tomu je ovšem třeba mít na paměti usnesení Nejvyššího soudu dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněného pod č. 24/2006 Sb., dle kterého znak spočívající v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl. Nutno dodat, že tento závěr byl následně všeobecně přijímán soudní praxí a vztažen i na nesporné řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010). Při povšechném hodnocení a slepém následování předestřeného názoru tak lze dospět k závěru, že soud v omyl uvést nikdy nelze, v důsledku čehož by shora popsané jednání nebylo podvodem, ač by jistě každý laik podobný skutek takto označil.  

Tento striktní pohled se však v poslední době začíná měnit, a tak náš senát uzavřel, že shora zmíněný tradiční názor nelze aplikovat i na nyní projednávaný případ, když rejstříkové řízení není možné srovnávat se řízením sporným. Ve sporném řízení má soud možnost a povinnost hodnotit předložené důkazy a v tomto ohledu i hodnotit pravost předložených listin, navíc se předpokládá kritická analýza každého z důkazů i protistranou. Charakter rejstříkového řízení, ve své podstatě ryze evidenční, však podobný přezkum neumožňuje.

Pochopitelně jsem již znal rozhodnutí jednoho ze senátů Nejvyššího soudu, které tuto problematiku řešilo, dokonce se očekávalo projednání příslušné právní věty velkým senátem trestního kolegia, avšak dovolatel vzal své podání zpět ještě před projednáním. Nicméně jde o důležité, a po mém soudu velmi pečlivě vyargumentované rozhodnutí. Jedná se o usnesení ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, jádro jehož argumentace můžete v originále nalézt v bodech 37 až 52, a to s rozsáhlým historickým rozborem právní úpravy od poloviny devatenáctého století, včetně sebraných soudních rozhodnutí a dobových komentářů. Pro stručnost a základní orientaci si dovolím vybrat následující pasáže: 

„Citované usnesení senátu č. 11 publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., řešilo skutek, v jehož rámci pachatel podal soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, a to na podkladě padělané směnky, kterou žalovaný ve skutečnosti nevystavil. Právní názor vyslovený v tomto publikovaném rozhodnutí vycházel primárně z povahy civilního řízení sporného, v jehož rámci je povinností soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Za takové situace nemohl být podle vysloveného právního názoru senátu č. 11 tento soud uveden v omyl tvrzením žalobce o pravosti listiny (směnky), z níž dovozoval svůj nárok na finanční plnění. 

Jedná se o poměrně zásadní právní názor, který byl následně přijat trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze bez nadsázky rovněž tvrdit, že jde o výklad, který měl a má značný dopad na řešení případů, k nimž nezřídka dochází v různých sférách života ve společnosti a které se týkají rozličných forem jednání vůči orgánům státní správy či jiným úřadům státní správy, pokud jsou nadány pravomocí rozhodovat o majetkových dispozicích, k nimž podvodné jednání primárně směřuje. Je zcela evidentní, že publikovaný právní názor akceptují již orgány Policie České republiky, resp. orgány činné v trestním řízení, neboť obecně (bez statistických podkladů) již nedochází k zahajování trestního stíhání proti pachatelům, kteří se v rámci svých žalobních návrhů domáhají u civilního soudu finančních či majetkových nároků prostřednictvím padělaných listin. Z toho je zřejmé, že právní názor vyslovený původně senátem č. 11 významně ovlivnil nazírání na možný postih takových osob, které se s využitím nepravých či padělaných dokumentů snaží prostřednictvím majetkových dispozic obohatit sebe či jiného na úkor či ke škodě oprávněných osob. 

Především senát č. 5 považuje za nadále neudržitelný trend vycházející z rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., resp. z rozhodnutí na něj navazujících, která se vůči prvně uvedenému více či méně vymezovala tak, aby jeho podstata sice nebyla narušena, ale zároveň jej určitým způsobem zmírnila, či zúžila použitelnost vysloveného závěru ve snaze zamezit neblahým důsledkům z něj vycházejícím i na další reálně nastalé situace. Možností sice je stále zužovat dosah uvedeného rozhodnutí, a to postupně tím způsobem, že by se nakonec vztahovalo výlučně na sporné civilní řízení, zatímco by se postupně přijímal názor, že se na jiné různé typy civilního soudního řízení – nesporného uvedené rozhodnutí nevztahuje. 

Stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které je lze uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. Omezení subjektů uváděných pachatelem podvodu v omyl je ve zjevném rozporu s metodou jazykového výkladu a s jeho pravidly morfologickými, sémantickými, syntaktickými i gramatickými. Znění skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku vychází zřetelně z formulace předchozího ustanovení § 250 tr. zák., které zase navazovalo na znění § 249 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 8. 1950. Ani jedno z uvedených ustanovení nepočítalo s žádným omezováním okruhu osob, která by bylo možno uvést v omyl….. Z uvedeného přehledu vyplývá, že „někdo“ má být uveden v omyl, ať už jde o osobu, která je zároveň poškozena podvodným jednáním, či osobu od něj odlišnou (tak výslovně jinak obsahově shodné znění § 249 trestního zákona z roku 1950). 

……….Odkázat můžeme i na jiná rozhodnutí, která právě s trestným uváděním v omyl soud počítají. Tak např. č. 1784/1924 Vážného sbírky výslovně uvádí, že jde o podvod podle § 197 trestního zákona z roku 1852, byla-li listina vystavena za tím účelem, aby se jí bylo dovoláváno v civilním sporu k podpoře tvrzených nepravdivých okolností. Výslovně se uvádí, že osoba k vystavení listiny oprávněná, nedopouští se spoluviny (návodu) k zločinu podle § 201 písm. a) trestního zákona z roku 1852, byť nechá třetí osobou sepsat listinu nesprávného obsahu, ale jde přímo o podvod ve smyslu § 197 téhož zákona, pokud jím dokládá tvrzené nepravdivé okolnosti. O nezpůsobilý pokus (in abstracto) by šlo jen v tom případě, pokud by k oklamání bylo použito prostředku, který za žádných okolností nemůže způsobit zamýšlený účel. Listiny se používá nejen, když se předkládá tomu, kdo ji má býti oklamán, ale i tehdy, když „pachatel dovolávaje se listiny sděluje její obsah s osobou, která jí má býti v omyl uvedena.“ Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že klam ve smyslu § 201 písm. a) trestního zákona z roku 1852 se týká osoby vystavitele, nikoli však obsahu listiny – klam v tomto případě však hraje roli pro naplnění znaků podvodu podle § 197 téhož zákona /jde o listinu pravou s klamným obsahem). V daném případě šlo v civilním sporu o doložení nároku nepravdivým dokladem o zaplacení ceny cihel. Byť tedy Nejvyšší soud nesouhlasil s právní kvalifikací soudy nižších stupňů, s ohledem na to, že stále šlo o podvod, byť podle jiného ustanovení, se stále stejnými důsledky, nerušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výslovně bylo konstatováno, že § 201 zmíněného zákona byl pouhým doplňkem § 197 téhož zákona, neboť jsou tam uvedeny toliko příkladmo hlavní druhy podvodů, v nichž se lstivé předstírání vytčené v § 197 cit. zákona často objevuje. 

Ani z některých dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu z dob tzv. první republiky nevyplývá, že by nebylo možno uvést soud v omyl. Např. podle rozhodnutí č. 1677/1924 Sbírky Vážného jde o zločin podle § 199 písm. d) trestního zákona z roku 1852, nikoliv o přestupek podle § 320 písm. f) téhož zákona, padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz. Podle rozhodnutí č. 1669/1924 Sbírky Vážného pokud předložení předstíraného účtu soudu na průkaz nájemníkům ve smyslu § 12 čís. 4 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26. 4. 1923, č. 85 Sb., započitatelných nákladů spadá pod skutkovou podstatu zločinu podvodu. 

Koncepce podvodu podle trestního zákona z roku 1852 tak byla znatelně širší než dnes a zahrnovala celou řadu jednání, kterými je v omyl uváděn právě soud. V pozdějších trestních zákonech se tato jednání často osamostatnila a již nebyla považována za podvodná, ale za zvláštní a samostatné delikty proti pořádku ve věcech veřejných, jako např. křivá výpověď, padělání veřejné listiny etc. Naproti tomu trestní zákon z roku 1852 je považoval za jednání podvodná, z nichž některých se dokonce mohly dopustit jen strany v civilním sporu – např. zločinu podle § 199 písm. a) a b) trestního zákona z roku 1852. Srov. k tomu dále např. učebnice Miloty (Milota, A. Učebnice obojího práva trestního, platného v Československé republice: Právo hmotné. Kroměříž: J. Gusek, 1926, str. 344 a násl.) či Solnaře (Solnař, V. Trestní právo hmotné: Část zvláštní. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1948, str. 73 a násl.). 

Je proto nutné odmítnout názor vyslovený senátem č. 11 v usnesení publikovaném pod č. 24/2006 Sb., že by za dob tzv. první republiky nebylo možno spáchat trestný čin podvodu tím, že je uváděn v omyl přímo soud, a to ať již stranou v civilním sporu, či dokonce exekučním orgánem, předstírá-li odeslání vymožených peněz předložením padělané tzv. dodejky. Argumentace předložená senátem č. 11 tak v tomto směru není zcela správná, značnou část právní úpravy, nauku ji vykládající a judikaturu ji aplikující pominula, takže ve skutečnosti došlo k dezinterpretaci jednoho soudního rozhodnutí. 

Z uvedeného lze uzavřít, že ani z jazykového výkladu nevyplývá, že by soud nebylo možno uvést v omyl, nevyplývá to ovšem ani z výkladu historického, jak bylo rozvedeno shora.

Usuzuji, že precizní argumentace 5. senátu zanechala u ostatních členů trestního kolegia velký dojem. Takový, že ač z jiného právního důvodu nejvyšší soud trestní kauzu projednávanou „mým“ senátem zrušil a vrátil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu, tak k právní konstrukci podvedeného rejstříkového soudu neměl žádné připomínky.