Pokousání psem a náhrada škody v trestním řízení Zdroj: Fotolia

Pokousání psem a náhrada škody v trestním řízení

Cílem mého článku není popsat všechny možné právní varianty, které z pohledu trestního práva mohou nastat po napadení člověka psem, ale na jednom skutečném příběhu vysvětlit potenciálním poškozeným, že rozhodování o náhradě škody v trestním řízení v podobných případech nemusí být jednoduché.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

A že poškození mezi námi budou přibývat i v budoucnosti, je statisticky předvídatelné, prý je u nás nejvíce psů na počet obyvatel v celé Evropě.[1]

Před soudem v našem případě stanuli jako spoluobžalovaní dědeček s vnučkou. Dědečkův pes pokousal malou holčičku jdoucí po ulici tak, že znalec poranění charakterizoval jako těžkou újmu na zdraví. 

Skutková věta obžaloby zjednodušeně vinila dědečka, majitele psa, že nepřijal dostatečná opatření proti tomu, aby pes neutekl. Jeho vnučku pak za to, že špatně dovřela vrata na jejich pozemek a tím umožnila psu vyběhnout na veřejné prostranství bez dozoru. Oba byli pochopitelně obžalováni z nedbalostního jednání. 

Soud v prvním stupni po provedeném dokazování majitele psa obžaloby zprostil, vnučku ale uznal vinnou. 

Pro účely našeho článku není podstatné ani hodnocení důkazů, ani druh a výše trestu pro obžalovanou. Jde o náhradu škody, tedy o výrok, kterým dle § 228 trestního řádu může trestní soud ušetřit oběti trestného činu další, občanskoprávní soudní řízení.

Obecně dle § 228 odst. 1 trestního řádu platí, že: odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.

Naopak, dle § 229 odst. 3 trestního řádu: jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Z výroků o vině je zřejmé, že poškozenou ve vztahu k obžalovanému dědečkovi trestní soud odkázat na řízení občanskoprávní musí, protože byl zproštěn obžaloby. Může však vyslovit povinnost spoluobžalované, odsouzené vnučky, aby škodu uhradila ona.

Tolik procesní předpoklady vyplývající z trestního řádu. Ale jsme v hájemství hmotného práva civilního, vždyť jde o nárok na náhradu škody, čili zásadní je úprava v občanském zákoníku.

A hned tu máme ustanovení, které nám do možného rozhodnutí trestního soudu vnáší jemně řečeno chaos!

Vlastník psa zde odpovídá podle § 2933 o. z.: Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.

Jak vidno, z hlediska občanskoprávní úpravy má vlastník zvířete absolutní odpovědnost za výsledek, bez možnosti liberace, z hlediska jeho povinnosti škodu nahradit zprošťující výrok trestního soudu nic nemění.

Na odsouzenou vnučku shora uvedené ustanovení nedopadá ani v jeho druhé větě proto, že dle skutkových zjištění neměla psa v rozhodné době svěřeného, zkrátka jen nedovřela vrátka, ač věděla, že se na pozemku pohybuje potenciálně nebezpečný pes. Asi by na ni dopadalo obecné ustanovení § 2910 o. z.: Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Nevyčítejte troufalost trestnímu soudci, který se odváží „propojit“ obě ustanovení přiléhavě upravující odpovědnost každého ze spoluobžalovaných, ale myslím, že řešení lze nalézt v § 2915 o. z.:

(1) Je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

(2) Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.

Takže, když si to znovu shrneme, trestní soud může zavázat k náhradě škody toliko obžalovanou, ohledně majitele psa musí odkázat poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

Přitom, podle mého názoru, mají oba povinnost zaplatit celou škodu společně a nerozdílně. Pochopitelně tato konstrukce umožňuje oběti žádat náhradu škody po jednom z nich s tím, že pak se škůdci vypořádají mezi sebou podle § 2916 o. z.[2].

To je pro trestní senát v této věci nejjednodušší řešení, uložit vnučce povinnost uhradit škodu celou při vědomí, že ona má právo požadovat polovinu po svém dědečkovi.

Nicméně, co když skutkový děj prokázal okolnost důvodů zvláštního zřetele ve smyslu § 2915 odst. 2 o. z. ve prospěch jednoho z obžalovaných? Tedy, že kupříkladu míra nedbalosti u vnučky vysoce přesáhla míru obvyklou? Potom je na soudu, aby zvážil, zda tu takové okolnosti jsou a pokud ano, uložit obžalované povinnost k odpovídajícímu podílu. 

Tato právní konstrukce však již podle mého přesvědčení při potřebě dalšího dokazování přesahuje potřeby samotného trestního řízení a je nejspíše na místě poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.[3] 

Uvědomte si, prosím, že možnost trestního soudu rozhodnout rovnou o náhradě škody je výjimkou ve prospěch oběti (řada zahraničních právních úprav nic takového neumožňuje), a také proto má logicky trestní soud omezené možnosti v rozhodování.


[1] https://nasregion.cz/pribramsko/v-cr-zije-nejvice-psu-na-obyvatele-v-evrope-pribram-chce-investovat-do-psiho-parku

[2] § 2916: Kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

[3] § 229 (1)Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

náhrada škody trestní řád občanský zákoník zvíře

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 5 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články