Povinnost prokázat existenci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka - část II.

Tímto článkem bych rád poukázal na stále ne zcela jednotný přístup orgánů činných v trestním řízení, pokud se jedná o nutnost prokázat existenci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka u skutkové podstaty trestného činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 403 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“) a u skutkové podstaty trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 404 TrZ.

První část článku si můžete přečíst zde.

Jak jsem psal v úvodu tohoto článku, bohužel praxe orgánu činných v trestním řízení je co do naplnění výše uvedených zákonných požadavků poněkud odlišná. Policejní orgány, státní zástupci, ale i obecné soudy velmi často rezignují na shora uvedenou povinnost prokázat existenci konkrétního hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, případně k prokázání dalších nezbytných zákonných znaků tohoto trestného činu, a často odkazují právě na jiná rozhodnutí obecných soudů v typově podobných věcech nebo se existencí hnutí působícího v době spáchání trestného činu nezabývají vůbec. Toto je dle mého názoru zcela chybný a nezákonný postup, neboť s přihlédnutím ke shora citované judikatuře Nejvyššího soudu ČR a rovněž z výkladu příslušné skutkové podstaty, je zcela nepochybné, že je třeba vždy v každé konkrétní věci prokázat existenci hnutí v době spáchání trestného činu a nelze pouze odkázat na jiná rozhodnutí obecných soudů stará několik let.

Mám rovněž za to, že prokázat existenci konkrétního hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, byť v jeho hrubých obrysech, bude v současné době poněkud obtížné, neboť jak vyplývá z každoročních zpráv Ministerstva vnitra o extremismu na území České republiky, tak činnost tradičních pravicových uskupení na našem území již delší dobu stagnuje a de facto upadá.[1] Tradiční neonacistická scéna se fakticky přestala veřejně projevovat.[2] Kdysi velmi aktivní neonacistické uskupení na území ČR, Národní odpor, již jako organizace nefunguje, lze jej charakterizovat spíše jako virtuální subjekt, který působil jako ideologická platforma.[3][4] Bude tedy na orgánech činných v trestním řízení, primárně pak na policii a státním zastupitelství, aby již v rámci přípravného řízení bez dalších pochybností prokázaly existenci konkrétního hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka v době spáchání trestního činu a dále zejména to, jak ho měl pachatel podporovat či propagovat. Pokud tento zákonný požadavek orgány činné v trestním řízení nesplní, nedojde k naplnění všech zákonných znaků příslušného trestného činu a takového pachatele pak nelze postavit před soud.

Proto jsem rovněž toho názoru, že v současné době nemohou orgány činné v trestním řízení poukazovat na existenci hnutí jako např. Národní Odpor, Národní Aliance, Blood & Honour, Bohemia Hammerskins, neboť tato hnutí jsou z mého pohledu již dávno zaniklá, neexistující, nevyvíjející žádnou aktivitu. Činnost těchto hnutí lze zařadit do období devadesátých let 20. století, resp. první dekády 21. století, v současné době však z mého pohledu nemají tato hnutí žádnou relevanci. O hnutí ve smyslu ust. § 403 TrZ se z mého pohledu tak již v tuto chvíli nejedná.

Je třeba připomenout, že dle názoru Nejvyššího soudu ČR lze hnutí, resp. skupiny označené shora považovat za hnutí ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zák. Je zřejmé, že tato jsou neonacistickými hnutími, která vyvíjejí činnost spočívající mj. ve vydávání periodik a organizaci srazů jejich přívrženců často doprovázených hudební produkcí tzv. skinheadských skupin, jedná se tedy o hnutí do určité míry organizovaná, byť formálně neregistrovaná. Stejně tak je nepochybné, že hlásají stanoviska a zastávají postoje zjevně neslučitelné se zachováním práv a svobod všech lidí, zejména práva na existenci a rovné postavení národnostních a rasových menšin (srov. čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 24 a čl. 25 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních zákonů).[5] Nicméně je třeba zdůraznit, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je z roku 2006 a jeho závěry po uplynutí 14-ti let již aplikovat v současné soudní praxi nelze.

Jak jsem již uváděl výše, závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho stanovisku sp. zn. Tpjn 302/2005 dle mého názoru v jeho následující rozhodovací praxi Nejvyšší soud ČR vždy ne zcela respektoval. Jedná se např. o jeho usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 914/2014.  Se závěrem Nejvyššího soudu ČR lze souhlasit v tom ohledu, že existujícím hnutí v tomto smyslu může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly (typicky vlajka hitlerovského Německa a hákovým křížem (svastikou) nebo pozdrav šikmo vtyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). Zásadně však již nemohu souhlasit s následujícím tvrzením, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). V reakci obviněného na jeho omezení v souvislosti s uplatněním jeho práva na svobodu myšlení, svobodu slova a svobodu projevu musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu. Hnutí, která směřují k potlačení lidských práv nebo k hlásání vymezené záště, ať již jsou jakkoli pojmenovaná a zdůvodňována jakýmikoli ideály či cíli, jsou hnutí, která demokratický stát, jeho bezpečnost a bezpečnost jeho občanů ohrožují; jejich zákonný zákaz je proto nezbytným opatřením k omezení svobody projevu a svobody sdružovací ve smyslu čl. 17 odst. 4čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto omezení nechrání pouze lidská práva a svobody, nýbrž i demokratické základy státu (srov. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 5/92).[6] V této věci Nejvyšší soud ČR nejen že přebírá názor, že není třeba konkretizovat hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka v době spáchání trestného činu ale rovněž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu z roku 1992. Takovýto závěr Nejvyššího soudu ČR jde z mého pohledu zcela proti smyslu sjednocujícího stanoviska sp. zn. Tpjn 302/2005.

Za zcela nepřijatelný považuji rovněž závěr Nejvyššího soudu ČR v usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011. Předně je třeba zdůraznit, že i toto rozhodnutí bylo vydáno po zveřejnění sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tpjn 302/2005, avšak závěry Nejvyššího soudu ČR v této věci jsou s ním naprosto v rozporu. První flagrantní pochybení Nejvyššího soudu v této věci je odkaz na své předchozí rozhodnutí ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 651/2002, v němž je vysloveno, že "nacistické (fašistické) hnutí lze nepochybně zahrnout mezi definiční znaky «hnutí» presumovaného v objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly" (typicky vlajka hitlerovského Německa s hákovým křížem /svastikou/ nebo pozdrav šikmo vztyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s nimi dodnes spojován, "stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus)". Za veřejný projev sympatie k takovému hnutí ve smyslu ustanovení § 261 tr. zák. je proto třeba považovat mimo jiné i to, jestliže se někdo v přítomnosti dalších osob (rozdílných od spolupachatelů) nechá vyfotografovat s výše uvedenými symboly, potažmo s pravicí evidentně naznačující nacistický pozdrav, zná-li současně charakter a význam těchto symbolů. Dovolatel si jako osoba s průměrným vzděláním musel být přinejmenším vědom toho, že nedemokratická hnutí, jež směřují k potlačování práv a svobod člověka, hlásající národnostní či rasovou zášť, v posuzovaném případě inspirovaná německým nacismem, nejsou hnutí "mrtvá" a existují i v současné době. Jako druhé zásadní pochybení v této věci považuji absenci prokazování existenci hnutí v době spáchání trestného činu, když Nejvyšší soud ČR uvádí, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 261 tr. zák. přitom není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí.[7] Je evidentní, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 914/2014 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011 jsou co do svých závěrů velmi podobná ne-li zcela totožná.

Za velmi rozporuplné považuji do jisté míry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2016, jenž sice stanoví, že definice hnutí považuje z hlediska skutkové podstaty podle § 404 TrZ stejnou jako u zločinu podle § 403 TrZ. Tento závěr koresponduje s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 Tdo 819/2015 (viz výše). Avšak za zcela neakceptovatelné považuji tvrzení soudu, že za hnutí je třeba považovat fašismus či nacismus. Dle mého názoru se v obou případech jedná zcela jednoznačně o totalitní krajně pravicové ideologie a nikoli hnutí![8] Pokud jde naopak o neonacismus, Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí uvádí, že jde spíše o ideologii, jíž je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a podobných zájmů určité skupiny (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Ideologie, stav k 14. 12. 2016), rovněž ji lze chápat jako soustavu myšlenek, názorů, teorií i představ obvykle představující náhled na svět nebo společnost, soustavu idejí, která odráží přesvědčení a zájmy národa, politických celků apod. a je základem politického jednání či jako soubor přesvědčení, jehož prostřednictvím určitá skupina nebo společnost dává skutečnosti řád a činí ji srozumitelnou (viz http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/ideologie, stav k 14. 12. 2016).

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR není stále co do prokazování existence hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka zcela jednotná. Jsem toho názoru a je zcela neoddiskutovatelné, že v případě stanovení a naplnění všech zákonných znaků trestného činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 403 TrZ, a trestného činu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle ust. § 404 TrZ, zejména pak jejich objektivní stránky, se musí orgány činné v trestním řízení náležitě zabývat existencí konkrétního hnutí, které musí existovat v době spáchání trestného činu. Není tedy v souladu se zákonem, pokud je vůči osobě zahájeno trestní stíhání či následně podána obžaloba (případně návrh na potrestání) pro trestný čin dle ust. § 403 TrZ, resp. § 404 TrZ, pokud jeho jednání má spočívat v tom, že podporoval či propagoval již zaniklé hnutí, případně k němu veřejně projevoval sympatie, pokud se orgány činné v trestním řízení existencí takového hnutí vůbec nezabývají. Jak vyplývá z výše citovaného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tpjn 302/2005, existence hnutí v době spáchání trestného činu již musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Z mého pohledu je touto povinností vázán již policejní orgán v přípravném řízení, resp. dozorující státní zástupce jako tzv. dominus litis, jenž vykonává dozor nad přípravným řízením. Jsem rovněž toho názoru, že pokud policejní orgán, resp. dozorující státní zástupce v tomto ohledu selže a výsledky přípravného řízení nejsou schopny prokázat existenci konkrétního hnutí alespoň v jeho hrubých obrysech, a to v době spáchání trestného činu, nelze v takovém případě v souladu se zákonem podat ve věci obžalobu, ale je třeba trestní stíhání zastavit dle ust. § 172 odst. 1 písm. b) zák. č. 141/1961, Sb., trestní řád (dále jen „TrŘ“), neboť nejsou naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, a tudíž skutek nemůže být trestným činem, resp. v případě podání obžaloby by tento fakt odůvodňoval důvod pro předběžné projednání obžaloby dle ust. § 186 písm. c) TrŘ. V trestním řízení je to primárně státní zástupce, na němž je, aby poté, co podáním obžaloby (návrhu na potrestání) postavil obviněného (podezřelého) před soud, tomuto soudu předložil dostatek důkazů prokazujících, že se obviněný (podezřelý) dopustil skutku, v němž je spatřován trestný čin. Jen tímto postupem pak může být beze zbytku naplňována obžalovací zásada zakotvená v § 2 odst. 8 TrŘ, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje celkové uspořádání trestního procesu v řízení před soudem. O tomto závěru mne pak utvrdila výše uvedená a relativně nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR[9], která převzala závěry shora citovaného sjednocujícího stanoviska NS ČR co do prokazování existence hnutí.


[1] Zpráva o projevech extremismu a předsudečné nenávisti na území ČR v roce 2018, MV ČR, Odbor bezpečnostní politiky, Praha 2019, str. 7.

[2] Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2017, MV ČR, Odbor bezpečnostní politiky, Praha 2018, str. 6.

[3] Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2012, MV ČR, Praha 2013, str. 6.

[4] Tento závěr potvrzuje i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1014/2017.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 79/2006.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 914/2014.

[7] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011.

[8] Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacismus.

[9] Srov. NS ČR, sp. zn. 8 Tdo 314/2019 a sp. zn. 8 Tdo 819/2015.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři