Prostředky boje proti úplatkářství de lege ferenda II. – Agent provokatér a zkouška spolehlivosti Zdroj: Fotolia

Prostředky boje proti úplatkářství de lege ferenda II. – Agent provokatér a zkouška spolehlivosti

Jak již bylo v předchozím článku věnujícím se účinné lítosti konstatováno, je z mého pohledu nepochybné, že odhalování a prokazování úplatkářství činí v praxi velké problémy. To vyvolává potřebu využívat i některé netradiční formy šetření, prověřování a vyšetřování za účelem získávání důkazů v těchto trestních věcech a snahy policejních orgánů proniknout do zločineckého prostředí.

Mgr. Nikola Janoušková

Mgr. Nikola Janoušková

právník

Mgr. Nikola Janoušková

právník

S tím je pak spojena otázka procesního využití důkazů, které jsou při tom získány, a vůbec problém přípustných mezí intervence policistů, vystupujících s utajením své totožnosti a zastírajících skutečný účel svého nasazení, do aktivit těchto osob a jejich seskupení. Zvláštní význam má řešení těch situací, kdy se policisté určitým způsobem přímo podílejí na naplňování znaků skutkové podstaty některého trestného činu, a zvláště případů použití různých forem policejních provokačních metod při šetření uvedené trestné činnosti. Jinými slovy řečeno, jde o posouzení toho, co lze považovat za policejní provokaci, a zda je tato přípustná a zákonná.

1.1      Policejní provokace

Ačkoliv institut policejní provokace není v trestněprávních předpisech České republiky vymezen, jedná se o nástroj v boji proti korupci, o němž se vedou odborné diskuze, a jenž disponuje velkým preventivním potenciálem.

Definic policejní provokace je nespočet. Pro ilustraci uvedu vymezení nejznámější, pocházející od V. Kratochvíla, jenž uvádí, že policejní provokace je „zpravidla utajený postup policie, jehož důsledkem je čin spáchaný jinou osobou, jenž se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl.“[1]

Podle nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014, č. 51/2014 Sb. rozh. tr., je za policejní provokaci považována „aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla.“ Z uvedeného je zřejmé, že co se týče důvodu spáchání trestného činu, má zásadní význam to, zda pachatel jedná z podnětu policie či nikoliv. Jinými slovy klíčové je posouzení otázky, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli v momentu, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, tato osoba již měla záměr dopustit se určitého trestného činu či nikoliv. Nejvyšší soud dále v daném rozhodnutí zdůrazňuje procesní důsledek nezákonné provokace, jímž je neúčinnost takto získaných důkazů.

K dané problematice se opakovaně a s konstantním názorem vyjadřuje i Ústavní soud, který ve svém nálezu III. ÚS 597/99 uvedl, že „je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (v dané věci policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.“

Od tohoto právního názoru se neodchyluje Ústavní soud ani ve svém dalším judikátu II. ÚS 710/01 zabývající se rovněž policejní provokací, v němž navíc odkazuje na klíčový judikát Evropského soudu ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku. Evropský soud v tomto svém rozsudku uvedl, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání, pokud to povaha trestné činnosti odůvodňuje, aby bylo ve stádiu předběžného vyšetřování spoléháno na zdroje, jakými jsou například utajení informátoři. Jejich pozdější použití soudem pro účely odsouzení však považuje za problém. Vyslovuje názor, že použití takových agentů musí být omezené, provázené zárukami, a použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace nelze ospravedlnit veřejným zájmem. Evropský soud vyslovil, že se policisté neomezili na „vyšetřování trestné činnosti pana Teixeira de Castra v podstatě pasivním způsobem, ale vykonávali takový vliv, že podnítili spáchání trestné činnosti.“[2]

Jak bylo již konstatováno výše, český právní řád tak institut agenta provokatéra nezná, ačkoliv se čas od času objevují návrhy na jeho zavedení. Například na konci roku 2009 předložila skupina poslanců návrh zákona, který by zakotvoval institut agenta provokatéra, a umožňoval tím policejní provokaci s cílem usnadnění boje proti úplatkářství.

V trestním řádu by tak bylo zakotveno ustanovení, které by znělo následovně: „Agent nesmí jiného vybízet ke spáchání trestného činu; to neplatí, pokud jde o trestný čin přijetí úplatku (§ 331 TZ), trestný čin podplacení (§ 332 TZ) a trestný čin nepřímého úplatkářství (§ 333 TZ), a zároveň okolnosti nasvědčují tomu, že pachatel by spáchal trestný čin i tehdy, pokud by agent nebyl použit.“ Daná skupina poslanců dále v tomto svém návrhu zdůvodňuje, že navrhovaná úprava počítá s tím, že agent smí jiného vybízet ke spáchání trestného činu jen tehdy, pokud okolnosti nasvědčují tomu, že pachatel pojal úmysl spáchat trestný čin ještě předtím, než byl kontaktován agentem, a tento trestný čin by dokonal i bez přispění agenta. Podle poslanců se tak nejedná o provokaci nebo iniciování trestného činu, ani o účastenství na trestném činu v podobě návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) TZ. Nejedná se ani o posilování vůle pachatele spáchat trestný čin, ani o napomáhání jeho spáchání.[3]

S těmito argumenty ovšem vláda nesouhlasila, a k návrhu se tak vyjádřila zamítavým stanoviskem. Vyslovený nesouhlas zdůvodňuje tím, že pokud by agent vybízel jinou osobu ke spáchání trestného činu, dopustil by se sám trestné činnosti jako návodce, pokud by ovlivňovaná osoba spáchala alespoň pokus trestného činu. „Aby nebylo možné považovat postup agenta za takové jednání, bylo by nezbytné zakotvit v trestněprávních předpisech takový procesně uplatnitelný důkaz, jenž by umožnil jednoznačný závěr, že ovlivňovaná osoba v budoucnu trestný čin spáchá, což je prakticky vyloučeno.“[4]

Ačkoliv považuji za potřebné zavádět do našeho právního řádu instituty, jež by napomáhaly v boji proti úplatkářství, a domnívám se, že právě policejní provokace může mít velký význam z hlediska prevence, s těmito argumenty vlády jednoznačně souhlasím. Navíc je nutno podotknout, že formulace „okolnosti nasvědčují tomu, že pachatel by spáchal trestný čin i tehdy, pokud by agent nebyl použit“ je velice vágní a v praxi by její intepretace nepochybně činila nemalé problémy.

Argumentem pro připuštění policejní provokace pro úplatkářské trestné činy by rozhodně mohla být skutečnost, že usvědčování pachatelů takového korupčního jednání jinými metodami je velice komplikované a dané trestné činy se vyznačují vysokou mírou latence.

Avšak jakkoliv významný by mohl být preventivní dopad daného institutu agenta provokatéra, musím se přiklonit k názoru, že policejní provokace by měla zůstat i nadále zakázána.

Stěžejní důvod jejího zákazu je nezbytné nacházet především v základních principech demokratického právního státu. Jakákoliv účelová provokace činnosti zakázané právními předpisy je v rozporu s takovými principy. Pokud uvažujeme jako jednu ze základních zásad právního státu ochranu společnosti před různými nebezpečnými činnostmi, je nepředstavitelné, aby nástrojem takové ochrany bylo vytváření zatím neexistující trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení.

Osobně se domnívám, že není nezbytné využívat takto ofenzivních metod policejní práce. Považuji za nemyslitelné, aby stát (nadto prostřednictvím policejního orgánu) takto zasahoval do volního rozhodování člověka.

Tato myšlenka je ostatně podpořena i rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 266/2002, který uvedl, že „není možné připustit, aby orgán činný v trestním řízení vyvolal určitý trestný čin a jeho pachatele poté trestně stíhal.“

S řízenou policejní provokací úzce souvisí rovněž tzv. test spolehlivosti (integrity), ve kterém může být spatřováno určité provokační chování, ačkoliv tento institut oproti řízené provokaci nespadá do rámce trestního práva procesního.

1.2      Zkouška spolehlivostia

Institut zkoušky spolehlivosti je vymezen v § 41 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o GIBS“).

Jedná se o oprávnění pracovníků Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) za účelem předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést zkoušku spolehlivosti u osob, které spadají do působnosti GIBS (to jsou příslušníci a zaměstnanci Policie ČR, Celní správy ČR, Vězeňské služby ČR a GIBS). Test spolehlivosti představuje ve své podstatě zkoušku odolnosti protiprávnímu jednání, tedy spočívá v navození zdání situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Taková situace by měla odpovídat standardním situacím, jež má daný policista či zaměstnanec řešit v rámci své služby či pracovních povinností. Konkrétně se může jednat o simulaci spáchání přestupku v dopravě, kdy následuje test, zda policista bude sám žádat úplatek. Cílem je tedy odhalit případná protiprávní jednání výše uvedených příslušníků a zaměstnanců. Dané ustanovení jednoznačně slouží jako nástroj boje s protiprávním jednáním příslušníků a zaměstnanců policie a samozřejmě i samotných pracovníků GIBS.

K otázce přípustnosti takto získaných důkazů v trestním řízení se vyslovuje trestní kolegium Nejvyššího soudu sp zn. Tpjn 301/2014, č. 51/2014 Sb. rozh. tr., ve svém stanovisku následovně: „Pokud při provádění zkoušky spolehlivosti nedojde ze strany příslušníka inspekce či jiné osoby provádějící takovou zkoušku k nepřípustnému ovlivnění jednání zkoušené osoby způsobem zakládajícím policejní provokaci, pak jsou zkouška spolehlivosti provedená v souladu s § 41 zák. č. 341/2011 Sb. a důkazy v souvislosti s ní získané (zejména obrazový a zvukový záznam dokumentující průběh zkoušky spolehlivosti a inspekcí pořízený úřední záznam) využitelné také v trestním řízení.“

Tímto Nejvyšší soud názorově následuje své dřívější rozhodnutí, v němž uvádí, že „jestliže je obviněný k činu, jenž mu je kladen za vinu, vyprovokován v rámci zkoušky spolehlivosti, jde o vybočení z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vytyčený pravidly stanovenými v trestním řádu, neboť se jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci. V takovém případě nemůže zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového záznamu či úřední záznam o ní sepsaný sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 TŘ, pokud se toto řízení vede pro skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti.“

Dle mého názoru stojí za úvahu rozšíření možnosti aplikace dané zkoušky spolehlivosti na širší okruh osob, a to na zaměstnance ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, úředníky územních samosprávných celků, rovněž na osoby působící ve veřejném i soukromém školství. Domnívám se, že takové rozšíření možnosti aplikace daného institutu by mělo nepopiratelný preventivní dopad z hlediska boje s korupcí. Daná varianta by také v praxi dle mého názoru nemusela činit tak značné komplikace jako například zavedení zkoušek spolehlivosti u soudců, státních zástupců, poslanců, senátorů či členů vlády.

Ačkoliv je nepochybné, že i v řadách těchto osob se vyskytuje množství těžko odhalitelných protiprávních jednání, a přestože rovněž nelze vést spory o tom, že i oni by měli disponovat určitými morálními hodnotami, a v daných zkouškách tak bezvýjimečně obstát, domnívám se, že jejich testování by skýtalo mnoho specifik a rozšíření zkoušek spolehlivosti by tím tak mohlo být podstatně znesnadněno. Nejen aplikační problémy, ale rovněž otázky legislativního charakteru by se bezesporu staly kontroverzním tématem akademických debat.

1.3      Závěrem

Preventivní efekt v oblasti boje proti úplatkářství je mnohdy připisován taktéž policejní provokaci. Ta rovněž není začleněna do českých trestněprávních předpisů, ačkoliv se čas od času objevují snahy pro její zavedení. Zde je ovšem namístě podotknout, že v tomto případě ona prevence naráží na zásady právního státu. Je nemyslitelné, aby ochrana společnosti před trestnou činností byla realizována vytvářením takového protiprávního jednání, prozatím neexistujícího, ke kterému by určité osoby svou činností aktivně podněcovala policie, a to s cílem získat usvědčující důkazy, ačkoliv tato osoba předtím žádný takový úmysl spáchat protiprávní jednání neměla. Proto souhlasím s tím, aby tzv. řízená provokace byla i nadále zakázána. Naproti tomu jsem pro určité právní úpravy v rámci zdokonalení a prohloubení tzv. zkoušky spolehlivosti, a to zejména jejím rozšířením, neboť by dle mého názoru mohla poskytovat preventivní potenciál s dopadem na osoby náchylné ke korupčnímu jednání, jehož důsledky by nebyly řešeny nástroji trestního práva, nýbrž především práva pracovního.


[1] KRATOCHVÍL, V. Policejní provokace trestného činu z pohledu právního a ústavněprávního. Trestní právo. 2001, roč. 6, č. 10, s. 3

[2] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 1998 T ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku, stížnost č. 25829/94, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-IV.

[3] Sněmovní tisk č. 988/0 [online]. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=988&ct1=0

[4] Sněmovní tisk č. 988/1 [online]. 2010. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=988&ct1=1

korupce důkaz policie

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články