Rozhovor: Helena Válková - „O mandátovém a imunitním výboru by se toho moc vědět nemělo.“ aneb interview o činnosti ve sněmovně i o právu a životě jako takovém (I. část)

V čele mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny PČR v současné době stojí prof. JUDr. Helena Válková, CSc., jež je rovněž mj. předsedkyní podvýboru pro justici, poslankyní a jednou z předních kapacit v oblasti trestního práva a lidskoprávní problematiky.

paralegal ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.
advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Shutterstock

Právě především činnosti zmíněného výboru je zasvěcena první část našeho rozhovoru. 

Podle současného znění čl. 27 odst. 4 Ústavy, které bude zanedlouho účinné deset let, je trestní stíhání člena parlamentu bez souhlasu příslušné komory vyloučeno pouze po dobu trvání mandátu. Je podle Vás recentní úprava indemnity a imunity poslanců a senátorů již vyhovující, nebo praxe ukazuje, že jsou potřeba i další novelizace?

To je zajímavá otázka. Zatím jsem předsedkyní mandátového a imunitního výboru jenom rok, ale byla jsem jeho členkou již v minulosti a řešili jsme řadu citlivých případů. Myslím si, že když se správně aplikuje současná právní úprava – a to jak ústavní pořádek, tak jednací řád Poslanecké sněmovny – tak si s tím vystačíme. Čili na vaši otázku bych řekla, že není třeba novelizace. Každá taková novelizace vyvolá navíc velké pochybnosti o tom, jestli to není personifikování chování, jestli za tím není nějaký skrytý politický zájem někoho snadněji vydat, nebo naopak ho nevydat vůbec. Takže se musí velmi opatrně posuzovat, aby případná novela nevyvolala ve veřejnosti (i odborné) otázku, zda odpovídá zamýšlenému účelu. Z praktického hlediska to tedy nevidím a ještě vidím jedno nebezpečí, kdybychom přistoupili k novelizaci. Někoho by totiž mohlo napadnout, že porušujeme dlouholeté tradice, které v českém právu jsou. Vy jste říkal deset let, ale ono to navazuje na předchozí právní úpravy, které zase nebyly natolik odlišné. Takže vracet se k tomu, co bylo před deseti lety, určitě ne, ale být ještě progresivnější a každého stíhat za všechno, to bych velmi nedoporučovala. Politik musí být trošku chráněný. Stejně není chráněný před mediálními kampaněmi apod., ale měl by být chráněný alespoň potud, že když se nedopustí závažného trestného činu, tak Poslanecká sněmovna by měla vždycky zvážit, zda ho bude vydávat, nebo nebude. Když to bude třeba nějaká opravdu drobná věc, tak jsem pro to, aby se využilo možnosti nevydat, pokud si to poslanec bude přát, protože jsem zažila už i případy, kdy jsme vydali a myslím si, že to nebylo na místě. 

Mandátovému a imunitnímu výboru náleží podle § 13 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny vedení disciplinárního řízení. Jak často k takovémuto disciplinárnímu řízení dochází? 

K projednání možnosti zahájit disciplinární řízení dochází vždy, když někdo z poslanců označí druhého poslance za původce jednání, které už je za hranicí toho, co je v Poslanecké sněmovně podle jednacího řádu přípustné. Možná, že si vzpomínáte na případ pana poslance Volného z minulého volebního období. Tam on byl na jedné straně objektem našeho projednání, jestli opravdu už nepřekročil hranice, když začal strkat do kolegů. On ale současně uplatnil námitku, že se mu omezil jeho mandát potud, že nemohl svobodně hovořit. Tím se potom mandátový a imunitní výbor zabývá. Je těžké to zobecňovat – vždycky je lepší konkrétní příklad. Třeba u pana poslance Volného jsme stáli před otázkou, do jaké míry posoudit a vyvážit tyto dva zájmy. Protože je jednání výboru neveřejné, nebudu vám konkrétně citovat výsledek a jeho zdůvodnění, nicméně v obecné rovině si myslím, že jsme tenkrát rozhodli dobře. Pan poslanec Volný se potom obrátil ještě na soud, který byl neúspěšný, poněvadž, pokud vím, zamítl jeho žaloby. A nestal se ani znovu poslancem, takže ta kauza pro nás přestala existovat, protože mandátový a imunitní výbor se zabývá jenom aktuálními poslanci, nikoliv těmi, kteří mandát už třeba ztratili tím, že nebyli znovu zvoleni. 

Zajímavá je rovněž možnost poslanců rozhodnout se, zda chtějí projednat přestupek s příslušným správním orgánem, nebo s Vaším výborem. Kterou z možností volí poslanci častěji? A pokud rozhoduje Váš výbor, jak přísné uděluje sankce?

Začnu srovnáním. Třeba v německém Spolkovém sněmu přestupky poslanců vůbec neřeší mandátový a imunitní výbor, ale řeší je předsednictvo Spolkového sněmu. U nás je to v gesci mandátového a imunitního výboru (k „velké radosti“ nás všech). Naštěstí jsme zatím v tomhle volebním období žádný takový přestupek neřešili. Vždycky se ale, hlavně mezi poslanci, kteří jsou v Poslanecké sněmovně první volební období, najdou tací, kteří by si to jakoby rádi vyzkoušeli. Když se třeba dopustí nějakého dopravního deliktu, tak pak si řeknou: „No ale já jsem poslanec“ a ukáží svůj poslanecký průkaz. Pak nám to samozřejmě policie musí postoupit k vyřízení. Rozhodně ráda říkám znovu i na mikrofon to, co jsem řekla hned na začátku, když jsem se své funkce v našem výboru ujala: buďte rádi, že zaplatíte pouze pokutu. Rozhodně je lepší vyřešit tu situaci s dopravní policií (já dávám tenhle případ, protože je nejběžnější), než jít před mandátový a imunitní výbor, protože tam to pro vás může dopadnout daleko hůře. A já budu ta, která bude chtít přísné sankce, protože vy máte jít ostatním občanům příkladem. I já jsem se dopustila před cca půl rokem dopravního přestupku: jela jsem rychleji, než jsem měla. A byla jsem šťastná, že jsem mohla na místě zaplatit pokutu, protože jsem si říkala, že bych měla dávat příklad a když máte v obci 40 km/h a jedete 50 km/h a zastaví vás, tak má člověk zatnout zuby, zaplatit pokutu a rozhodně to nenechat na projednání před mandátovým a imunitním výborem. My můžeme uložit třeba sankci ve výši měsíčního platu a máme těch možností více. A určitě by ve výsledku – kromě nežádoucí medializace – byl postih daleko přísnější, než když poslanec zaplatí pokutu 1 000 Kč dopravní policii.

V mandátovém a imunitním výboru jsou – kromě Pirátů – zastoupeny všechny strany a hnutí zvolené do Poslanecké sněmovny. Bývá stranická příslušnost problémem při dosahování konsenzu? 

Záleží na tom, o co konkrétně jde. Jsou kauzy – přímo se nabízí jako příklad uvést Čapí hnízdo – kde asi politicky těžko dospějeme ke konsenzu a kde hlasování tudíž nebude jednomyslné. Pak je třeba kauza poslance Svobody, který nás sám na jaře žádal, abychom ho vydali, protože očekával ve své trestní kauze zprošťující rozsudek. Všichni ostatní v té kauze už byli v mezidobí zproštěni, jen on nikoliv, protože svým znovuzvolením do sněmovny získal opět imunitu a soud tudíž ohledně něj nemohl zprošťující rozsudek vynést. V jeho případě jsme proto hlasovali, myslím že úplně všichni, pro jeho vydání, aby mohl být konečně vynesen i u něj zprošťující rozsudek. Pak jsou takové věci, kdy třeba zaujímáme určité stanovisko, a tam jde hlasování napříč politickými stranami podle obsahu konkrétní problematiky. Jde například o to, jakou informaci zpřístupníme ze zahraniční cesty nebo o stanovení hranic chování poslance, konkrétně co si může ještě dovolit říci a co již nikoliv, protože by to mohl jiný poslanec pokládat za urážející projev. Nepůjdu do detailu, protože to ani kvůli neveřejnému projednávání těchto věcí naším výborem nemohu, ale zatím jsme vždy v naznačeném směru fungovali jako celek dobře. 

Nyní přejděme k otázkám, které se netýkají mandátového a imunitního výboru, ale práva obecně.

To je dobře (smích). Na závěr: o mandátovém a imunitním výboru by se toho moc vědět nemělo. Nemělo by se vědět ani o obsahu jeho jednání, a to v zájmu minimalizace rizika dehonestace poslanců, kteří jsou třeba vydáváni orgánům činným v trestním řízení, posléze se však zjistí, že jsou nevinní, což ovšem média zajímá jen minimálně. Je to velmi jednoduché: pokud mandátový a imunitní výbor nezasedá, znamená to, že se zřejmě poslanci chovají dobře. Když naopak zasedá každý měsíc, tak je asi „něco shnilého ve státě dánském“ a občané si do sněmovny zřejmě „Mirky Dušíny“ nezvolili …

Občas zaznívají od politiků různé návrhy možného rozšíření okruhu lidských práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, v poslední době šlo kupříkladu o právo platit v hotovosti. Do jaké míry je podle Vás možné rozšiřovat okruh těchto práv, obzvláště když se Listina v preambuli hlásí k přirozenoprávní koncepci?

Myslím, že jste si sám odpověděl. Jako bývalá zmocněnkyně vlády pro lidská práva jsem např. podpořila vznik vládního výboru pro ochranu práv starších občanů. A právě starší spoluobčané častěji než jiné věkové skupiny preferují platbu v hotovosti. Existuje tedy možnost docílit náležité ochrany určitého práva jinými způsoby, tzn. třeba novelou příslušného bankovního zákona nebo zákona o ochraně spotřebitele nebo jiných norem, ale rozhodně není třeba změn na ústavní úrovni. Samozřejmě není v pořádku, když to v praxi někdy nefunguje, např. je chybný výklad toho, co je „nejlepším zájmem dítěte“. To totiž někdy záleží na subjektivním hodnocení soudce, na základě více či méně kvalitních znaleckých posudků apod. To ale neznamená, že bychom měli měnit platnou právní úpravu, natož pak v rovině ústavněprávní. Je spíše třeba nabídnout pro takové soudce odborná školení, sledovat jejich profesní kariéru apod. Soudce má totiž veliký rozsah pravomocí a kompetencí, z hlediska své pozice je naprosto nezávislý a má se řídit pouze zákonem. 

Své nezávislosti a kompetencí se však nesmí na druhé straně ani bát. Tím narážím na problém některých soudců, kteří se rádi „skryjí“ za znalecké posudky. Takový soudce řekne: „Tak tohle není moje odbornost“ a nechá si zpracovat jeden znalecký posudek, pak druhý znalecký posudek a strana si nechá zpracovat další posudek. Takže máme tři znalecké posudky, ale stejně soudce jednou bude muset rozhodnout. Navíc je takový postup velmi finančně náročný a prodlužuje řízení. Často by stačilo použít osvíceneckého hesla sapere audem – použij zdravého rozumu. Soudci jsou kromě jiného dobře placeni i za to, aby byli odborně natolik kompetentní, že jim nebude činit problémy vyhodnotit, zda je předložený znalecký posudek dostatečně kvalitní.  

Existuje nějaký právní předpis, který Vás inspiruje k legislativní činnosti nebo který je zkrátka z nějakého důvodu Váš oblíbený?

Oblíbené předpisy jsou ty, které neinspirují k legislativní činnosti, protože jsou dobře napsané. K legislativní činnosti inspirují zákony špatně napsané. Ty si čtu a říkám si: co jsme to tady napsali, tohle se musí změnit. Řeknu vám jeden příklad zákona, o kterém si myslím, že je takový, že se teď delší dobu nebude muset měnit. Je to zákon o obětech trestných činů, kde jsme dosáhli podle mého názoru minimálně v legislativní rovině relativně vysoké úrovně ochrany a pomoci obětem trestných činů, včetně kompenzací v nemateriální rovině (tzn. poskytování služeb, doprovázení k soudu aj.). To, co kritizují v této oblasti některé nestátní neziskové organizace není totiž aktuální zákonné znění, ale jeho nevhodná aplikace, nevyužívání či formalismus. Vždy musíme brát v potaz více rovin: za prvé legislativní rovinu, za druhé aplikační rovinu a pak zahraniční poznatky a možnosti jejich využití. Někdy dokonce aplikační praxe „znetvoří“ novou úpravu způsobem, který by Vás jako zákonodárce ani ve snu nenapadl. To se například stalo, když jsme do trestního zákoníku zakotvili možnost podmíněně propustit za splnění relativně přísných podmínek na návrh ředitele věznice prvovězněného pachatele přečinu, aniž by si odpykal jinak standardní dobu ve výkonu trestu. Mnozí se toho lekli a toto ustanovení raději vůbec neaplikovali. Tomu se pak říká „mrtvě narozené legislativní dítě“ – možnost, která sice existuje, ale v praxi se prakticky vůbec nevyužívá. Ale samozřejmě existuje i řada norem, kdy si říkáte, tak tohle bychom už opravdu měli změnit. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články