Ač tento web nemá ambici řešit politické otázky, cítím naléhavou potřebu připomenout, že už tomu bude téměř rok, co máme toliko 14 ústavních soudců. Jistě, profesor Musil je takřka nenahraditelný a zákon o Ústavním soudu zná mechanismus, který takovou situaci řeší, nicméně to, že prezident za 10 měsíců předložil toliko jeden návrh, hraničí s protiústavní nečinností. Účelem tohoto rozhovoru nicméně není zoufat nad současnou politickou situací, leč zprostředkovat vám, vážení čtenáři, několik myšlenek jedné z nejvýznamnějších osobností české polistopadové justice.
Třebaže je dobrým zvykem děkovat až na konci rozhovoru, dovolím si pro jednou tuto konvenci porušit a poděkováním začnu. Je mi velkým potěšením, pane profesore, že jste si našel čas zodpovědět těchto několik otázek. Zároveň, prosím, přijměte díky za vše, co jste udělal pro tuzemskou ústavnost.
V plénu ÚS se po Vašem boku vystřídala řada vynikajících odborníků takřka ze všech oblastí práva. Dokážete říci, který z nich Vám byl největší životní i profesní inspirací a s kým jste si nejvíce rozuměl?
Musím říci, že jsem se na Ústavním soudu vesměs setkával s obdivuhodnými osobnostmi, takže jmenovat jenom jediného z nich je nesnadné. Odborná erudice všech soudců byla vynikající – byli to vysokoškolští profesoři a docenti, špičkoví soudci, státní zástupci a advokáti, právníci z oblasti státní správy a hospodářství. Možnost diskutovat s nimi nebo sledovat jejich argumentaci uplatněnou v jejich judikátech mě nesporně obohacovala, a to i v situacích, kdy jsem se s nimi neztotožňoval.
Názorová pestrost je pro rozhodování Ústavního soudu příznačná, nevyžaduje se žádná uniformita nebo nekritická úcta k zaběhaným tradicím.
Způsob, jakým se na Ústavním soudu vede rozprava na plénu, v senátech nebo v osobním rozhovoru, je velmi demokratický – každý má možnost se svobodně projevit a s jeho názorem se ostatní diskutující bez osobních animozit věcně vypořádávají. Sympatické bylo, že nesouhlas v odborných otázkách se nepřenášel (nebo pouze nepatrně) do osobních vztahů mezi členy ÚS - i po několikahodinové „vášnivé“ slovní rozepři jsme byli schopni si při šálku kávy nebo při obědě v restauraci přátelsky popovídat a rozejít se v dobrém. Shrnuji tedy: vzájemný respekt a noblesa jsou rysy, kterých jsem si při práci na ÚS velmi považoval.
Mám-li přeci jen konkrétně uvést několik jmen mých kolegů, se kterými jsem si zvlášť dobře rozuměl, pak zmíním profesora Pavla Holländera – na něm jsem obdivoval hloubku argumentace a schopnost zasadit právně dogmatické problémy do širšího filozofického a sociálního rámce. Velmi přátelské osobní vztahy jsem měl se soudci Kůrkou, Suchánkem a Sládečkem. Velký respekt chovám k předsedovi ÚS Rychetskému pro konzistenci jeho názorů a pro schopnost řídit a reprezentovat navenek tak sledovaný orgán, jakým ÚS nesporně je.
Soudcovské křeslo po Vás již dlouhou dobu zůstává neobsazené. Kdo (alespoň typově) by se podle Vás na toto místo hodil, aby byl tuzemský strážce ústavnosti opět v plné síle a sestavě?
Již v okamžiku, kdy jsem z vlastního rozhodnutí a ze zdravotních důvodů opouštěl funkci ústavního soudce, jsem doufal, že na uvolněné místo bude po schválení Senátem jmenován prezidentem republiky profesor Aleš Gerloch, respektovaný odborník v oboru ústavního práva. Bohužel pro nesouhlas Senátu se tak nestalo, což pokládám za škodu.
Myslím, že politická animozita Senátu vůči prezidentu republiky by neměla hrát při výběru soudců Ústavního soudu žádnou roli.
V odůvodněních rozhodnutí nejvyšších soudních instancí se poslední dobou rozhojnily odkazy na krásnou literaturu. Příkladmo lze uvést disenty v nálezech týkajících se státního občanství či nález druhého senátu v kauze ostravského hotelu. Měli by dle Vašeho názoru právníci číst vedle odborných textů i beletrii?
Samozřejmě že ano, krásná literatura je obohacením pro každého člověka. I právníci a soudci v ní naleznou inspiraci pro svou profesi a odkaz na dobrého spisovatele zvýší přesvědčivost a účinnost právní argumentace.
Já sám jsem nalezl pěkné pasáže pro svůj disent, zabývající se trestněprávní konstrukcí tzv. eventuálního úmyslu, v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi a v postavě putimského strážmistra Flanderky (moje odlišné stanovisko ve věci sp. zn. III. ÚS 3255/13).[1]
Jaké knižní tituly patří k Vašim nejoblíbenějším?
Od mládí jsem miloval třeba Steinbeckovy Hrozny hněvu, Dreiserovu Americkou tragédii, Salingerův román Kdo chytá v žitě nebo Remarqueovy Tři kamarády. Více než milostné romány mě poutaly knihy zachycující vážné společenské problémy a sociální otázky.
Mám rád i velikány ruské literatury - Dostojevského, Lva Nikolajeviče Tolstého, Šolochova, Solženicyna, Borise Pasternaka. Z českých autorů se rád vracím ke Karlu Čapkovi, Hrabalovi a Vaculíkovi.
Jednou z klíčových vlastností, kterou musí být vybaven každý dobrý soudce, je rozhodnost. Vzpomenete si na nějaký případ, v němž bylo pro Vás mimořádně obtížné se rozhodnout? Co Vám u tzv. hard cases pomáhalo přiklonit se na tu, či onu stranu?
Rozhodnost je v životě sice důležitá vlastnost, ale spíše si myslím, že pro soudcovské rozhodování není nejdůležitější. Za důležitější pro soudce pokládám schopnost zvažovat všechny argumenty (často protikladné), schopnost nalézat pravdu, objektivitu a nestrannost.
Menší význam přikládám právním kličkám a formalitám, puritánské terminologii.
Při posuzování tzv. hard cases jsem byl spíše příznivcem přirozeného práva a „zdravého selského rozumu“.
Troufám si tvrdit, že Vaše odlišná stanoviska patří k nejkvalitnějším a některá z nich obsahují argumentaci, která svou přesvědčivostí předčí většinové stanovisko. Považujete možnost uplatnění disentu za důležitou? Prozradíte, v jakém případě jste byl nejvíce zklamán tím, že v plénu či senátu převládl (zvítězil) jiný právní názor než ten Vámi zastávaný?
Velmi jsem si cenil možnosti uplatňovat k přijímaným nálezům tzv. odlišná stanoviska (disenty, separátní vota) a sám jsem je v několika desítkách případů uplatnil.
Dodnes mě mrzí, jak Ústavní soud rozhodl v tzv. „Melčákově kauze“ (Pl. ÚS 24/09 a Pl. ÚS 27/09). Jsem si však samozřejmě vědom principu závaznosti nálezů Ústavního soudu a nezbývá mně, než rozhodnutí ÚS respektovat.
Ve kterém případě byla diskuze pléna nejvášnivější?
Velmi vzrušená diskuse, pokud si vzpomínám, probíhala při projednávání ústavnosti zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů (nález Pl. ÚS 25/07), zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů (nález Pl. ÚS 24/07), zákoníku práce (nález Pl. ÚS 83/06), kauzy tzv. domácích porodů (usnesení Pl. ÚS 26/11). Takových případů by bylo možno uvést mnohem více, avšak uvádím pouze některé – jednak čas zahlazuje některé konflikty, jednak kritérium „vášnivosti diskuse“ je velmi subjektivní a vágní.
Detektivní příběhy v knižní, rozhlasové i televizní podobě se ve společnosti těší velké oblibě. Jejich scénáristé však evidentně nečtou učebnice trestního práva a kriminalistiky. Dokázal byste uvést nějaké dílo, které je v tomto výjimkou a mohlo tak sloužit jako inspirace pro studenty právnických fakult? Existuje nějaký kriminalistický či trestněprávní mýtus, který se v televizi, či mezi laickou veřejností vyskytuje často?
Detektivní literatura je samozřejmě zábavná a mezi čtenáři oblíbená, ovšem nelze na ni klást takové požadavky jako na vědeckou literaturu.
Autoři detektivek často vytvářejí iluzi neomylnosti detektivů a znalců, což může u čtenářů navozovat přehnaná očekávání, že každý zločin bude odhalen a potrestán – bohužel realita taková není; mnoho zločinů je spácháno tak rafinovaně a „nenápadně“, že zůstanou navždy neobjasněné.
Velmi rozšířená je mylná představa, že k vymýcení kriminality vede ukládání přísných až drakonických trestů. Už dávno bylo doloženo, že potenciální zločince odradí od páchání zločinů spíše neodvratnost trestu než jeho přísnost. Jinými slovy: užitečnější než drakonické tresty je efektivní fungování policie a justice.
Emeritní ústavní soudkyně Vlasta Formánková se nechala slyšet, že by právní úprava měla pamatovat na důstojné zaopatření končících ústavních soudců. Doslova se vyjádřila takto: "Nepovažuji totiž za důstojné, ani ve vztahu k instituci samotné, aby jediný český Ústavní soud, na rozdíl od evropských i neevropských ústavních soudů, ponechával své emeritní členy bez jakéhokoli zajištění." Pociťujete absenci takové právní úpravy jako problém?
S názorem kolegyně Vlasty Formánkové souhlasím. Český zákonodárce by se v této záležitosti mohl inspirovat třeba polskou nebo slovenskou úpravou.
Blíže se však k této otázce nechci vyjadřovat, abych neupadl v podezření ze sledování osobních zájmů.
[1] „Na závěr literární vložka:
34. V nesmrtelném díle Jaroslava Haška nalezneme tyto skvostné pasáže z raportu putimského četnického strážmistra Flanderky o výslechu dobrého vojáka Švejka:
"Mezi jiným při mém křížovém výslechu udal, že umí fotografovat, a to nejraději nádraží. Aparát fotografický sice u něho nalezen nebyl, ale jest domněnka, že ho někde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost, čemuž nasvědčuje i jeho vlastní doznání, že by fotografoval, kdyby měl aparát u sebe... Jisto je, že dle jeho vlastního doznání jediné to, že nemá aparát fotografický s sebou, zabránilo tomu, aby nefotografoval nádražní budovy a vůbec místa strategické důležitosti, a jest nesporné, že by byl tak učinil, kdyby byl měl dotyčný fotografický přístroj, který ukryl, při sobě. Jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie."
Bylo štěstím, že rytmistr König z píseckého četnického velitelství, kam byl delikvent eskortován, nesdílel v roce 1914 Flanderkovo originální pojetí eventuálního úmyslu, a nepostavil Švejka před polní soud pro špionáž. Domnívám se, že i současná česká justice by měla projevit stejně zdravý úsudek.
35. Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že ústavní stížnosti mělo být zčásti vyhověno a že napadená rozhodnutí obecných soudů měla být zrušena v těch částech, v nichž bylo rozhodováno o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.“
Diskuze k článku ()