Jednou z největších slabin trestního řádu se ukazuje absence principu zákonného státního zástupce. V praxi je tak zcela běžné, že státní zástupce hájí veřejný zájem u případů, na kterých se sám nepodílel, logicky ani nemůže znát veškeré jejich detaily a u soudu se ocitne čistě jen z důvodu pracovního rozvrhu. Nezní to až absurdně? Jak absence tohoto principu ovlivňuje kvalitu veřejné žaloby?
Samozřejmě, že ideální stav by byl, kdyby se jednání u soudu účastnil ten státní zástupce, který věc dozoroval v předsoudním stadiu trestního řízení, který byl u vytváření skutkového stavu, zná důvěrně spis, zná důkazy etc. Někdy to ale není možné z objektivních důvodů. Například státní zástupce dozoroval dvě věci a obě věci jsou nařízeny u jednoho soudu současně u dvou senátů.
Rozhodně by se ale měl odstranit současný nešvar, který záleží v tom, že Vrchní státní zastupitelství, které vykonává dozor nad konkrétním vyšetřováním konkrétní zvlášť závažné hospodářské kriminality, vykládá ustanovení o příslušnosti soudce v přípravném řízení tak, že když Vrchní státní zastupitelství vykonává dozor, potom může být příslušný v přípravném řízení kterýkoli soudce okresního soudu v obvodu toho Vrchního státního zastupitelství. To znamená třeba v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze může být osloven kterýkoliv soudce ze šedesáti pěti okresních soudů. Pak vznikají ony situace, že místo spáchání činu je například v Praze, ale o domovní prohlídce rozhoduje soudce v Chebu a vy nevíte proč, jak se k tomu rozhodování dostal. To je chyba trestního řádu, že takový postup výslovně nezakazuje, respektive, že nestanoví, že platí obecná pravidla pro příslušnost soudců rozhodujících v přípravném řízení.
Institut spolupracujícího obviněného – na jedné straně veřejností často obdivovaný „hrdina, který pomohl spravedlnosti“, na straně druhé se často vytrácí skutečnost, že se stále jedná o zločince, byť nějakým způsobem polepšeného či jednoduše prozíravého. Udělení statutu tzv. spolupracujícího obviněného záleží čistě jen na státním zástupci. Neměl by spíše o takto naléhavé otázce rozhodovat soudce?
Spíše by měli mít možnost rozhodovat o statusu „spolupracujícího obviněného“ oba dva, jak státní zástupce, tak soud v řízení před soudem. Těch otázek, které by se měly řešit v souvislosti s tímto institutem je ovšem dlouhá řada. Naše právní úprava nevylučuje, aby jeden spolupracující obviněný vystupoval v této procesní roli i v několika dalších kauzách. Můžeme mít tedy spolupracujícího obviněného – recidivistu. A takových absurdností je více.
Zastáváte názor, že důkazní prostředky by měly být v trestním řádu vyjmenovány taxativně a nikoliv demonstrativně, jako je tomu v současné úpravě. Z jakého důvodu je pro Vás jejich demonstrativní výčet problematický?
Z hlediska obhajoby je jednoznačně vhodnější výčet důkazních prostředků taxativní, je to důležité z hlediska právní jistoty. Tedy měla by být taková právní úprava, která by říkala, že důkazy lze čerpat jen z určitých pramenů, které jsou vyjmenovány zákonem taxativně. Jinak vzniká problém, protože některé důkazní prostředky, například pachové stopy, fyziodetekční vyšetření, čili známý polygraf, nejsou vůbec upraveny v trestním řádu a přípustnost takových metod musí řešit judikatura, a to je špatné řešení.
Jaký je Váš pohled na dohodu o vině a trestu? Lze se setkat s názory, že se jedná o nestandardní institut deformující některé klíčové zásady trestního řízení, zejm. zásadu materiální pravdy, a do trestního řízení by proto patřit vůbec neměla. I v praxi se ukazuje, že je téměř nevyužívaná.
Dohoda o vině a trestu je neústrojný institut, který koliduje s většinou základních zásad trestního řízení, počínaje zásadou presumpce neviny a konče zásadou obžalovací. Zejména mi vadí, že v podobě, v jaké byl přijat, nemá ani špetku etického rozměru. Obviněný „nepřiznává vinu“, on podle naší dikce trestního řádu jen “prohlásí, že spáchal skutek“, když mu dohoda o vině a trestu nevyjde, k prohlášení se nepřihlíží jako k důkazu, to všechno je špatně. Samozřejmě jsou mi známé argumenty, že tím urychlí trestní řízení, ale samotné rychlé trestní řízení nemusí být ideálním stavem. To by bylo na dlouhou debatu.
O podobě nového trestního řádu bychom mohli hovořit dlouhé hodiny, nicméně existuje vůbec naděje, že tento kodex v dohledné době reálně vznikne?
Odpovím Vám tak, jako již mnohokrát. Správný čas pro správnou rekodifikační komisi teprve přijde. Nový trestní kodex určitě jednou vznikne.
Dalším aktuálním tématem je trestní odpovědnost právnických osob. Zastáváte názor, že tato problematika by spíše měla být záležitostí správního a nikoliv trestního práva. Pokud by se tak stalo a o protiprávních činech právnických osob by bylo rozhodováno veřejnou správou, není na místě obava, že veřejná správa v těchto otázkách nebude rozhodovat tak kvalitně jako právě soudy?
Musím Vás trochu poopravit. Říkávám, samozřejmě s nadsázkou, že ideálem patrně každého trestního právníka (mimo těch, co zákon sepisovali) je, aby deliktní odpovědnost korporací byla řešena prostředky správního práva. Z řady důvodů to u nás možné není, odborníci vědí proč. Pak je ovšem třeba sepsat takovou úpravu, která by co nejméně vadila. Důvodem přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byla zejména mezinárodní doporučení a mezinárodní závazky, tlak členství v EU, ve které většina států již měla zakotvenu v té či oné podobě trestní odpovědnost korporací, ale nikoliv nějaká vnitřní potřeba autorit. Patrně proto zákon trpí určitými vadami nebo i absurditami, které jsou neodstranitelné výkladem. Například zákon umožňuje, aby soud právnické osobě uložil trest zákazu činnosti až na dvacet let. Myslíte si, že po dvaceti letech zákazu činnosti se korporace napraví a začne znovu svoji činnost? To ji může rovnou uložit trest zrušení právnické osoby. Ale podmíněný trest zákazu činnosti, ten uložit nelze, ačkoliv by měl velký preventivní význam.
Také u zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se téměř po čtyřech letech jeho účinnosti projevují zásadní nedostatky. Je z Vašeho pohledu přijatelnější vydat se cestou novelizací současného zákona a nebo naopak přijmout zákon zcela nový?
Obě cesty jsou možné. Možná by bylo vhodnější nechat v účinnosti tento dosavadní, soustředit všechny jeho nedostatky a shromáždit podněty ke zlepšení právní úpravy a během dvou let napsat zákon nový.
Určitým specifikem je tzv. nepravá trestní odpovědnost právnických osob, která je vlastní slovenskému právnímu řádu. Neztrácí však tento koncept zcela svůj smysl a podstatu? Nebo na něm lze spatřovat i pozitiva?
Ve slovenském parlamentu je návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který je založen na koncepci tzv. pravé trestní odpovědnosti, takže teď je to již otázka akademická.
V jednom z rozhovorů jste v souvislosti s otázkou zapojení studentů právnických fakult do legislativní praxe uvedl, že legislativcem se člověk nerodí, ale stává zejména výchovou s ohledem na nutný předpoklad vynikajících teoretických znalostí. Na Vaše slova bych navázal otázkou, jak byste zhodnotil současnou výchovu studentů na vysokých školách? Měli by být vychováváni převážně teoretickým zaměřením nebo je naopak žádoucí zapojovat studenty do praxe již během studia, a měla by tedy být rozvíjena větší spolupráce vysokých škol se státními a soukromými institucemi?
Naši posluchači, myslím tím posluchače právnické fakulty v Praze, často mají představu, že výuka na fakultě je příliš teoretická, že je v ní málo „praxe“, přičemž o konkrétní podobě oné praxe nemají žádnou zvláštní určitou představu, a tak mnozí hledají onu „praxi“ v práci pro advokátní kanceláře, kde se často spokojí s prací poslíčků, ale mají pocit, že jsou doslova součástí oné praxe, a že si pak do profesního životopisu napíší, že absolvovali odbornou stáž tam a tam.
Nic není pro praxi tak důležité, jako dobré teoretické zázemí.
Fakulta by měla více rozvíjet tzv. klinické formy výuky, aby pak student neměl pocit, že po absolvování fakulty neumí nic praktického. Je to ovšem běh na dlouhou trať za situace, kdy v ročníku je 600 a více posluchačů.
Jaký je Váš pohled na soukromé vysoké školy? Jsou tyto instituce schopny poskytovat kvalitní vzdělání nebo byste je spíše označil za „továrnu na tituly“ pro všechny solventní studenty?
Nemám takové znalosti a zkušenosti, abych se mohl vyjádřit obecně ke všem soukromým vysokým školám. Ale uvedu Vám tuto zajímavost: Řada soukromých vysokých škol vyučuje v té či oné míře i právo, zpravidla zaměřené na právo ve veřejné správě nebo na právo v podnikání etc. Když se podíváte na web příslušné školy, tak často ani nevidíte, kdo tam ten obor učí. Nejvýše je tam uveden vedoucí katedry a to je jediné jméno, které se z veřejných zdrojů dozvíte. Přitom pověst školy a kvalita výuky odvisí především od odborné úrovně těch, kteří tam vyučují. Jakoby se ty školy bály uveřejnit jména těch, které zaměstnávají. Možná vědí proč.
Navázal bych otázkou ohledně Vašeho studia. Co Vás vedlo k právu a právní vědě a byl tento obor vždy Vaším snem?
Já jsem studoval Právnickou fakultu v letech 1975 až 1979. Neměl jsem problémy ve studiu, absolvoval jsem s vyznamenáním, místo na katedře trestního práva mi nabídl tehdejší vedoucí katedry profesor Antonín Růžek. Trestní právo je takový konzistentní obor, má svoji logiku, můžete se zabývat jak hmotným právem, tak procesním. To mi vyhovovalo a vyhovuje.
Jste znám častým vystupováním v nejrůznějších médiích. Poskytujete rozhovory či vyjádření každému, kdo Vás o to požádá, nebo si podle nějakého kritéria média vybíráte?
Jsem vedoucím katedry na veřejné vysoké škole. Když se na mne obrátí veřejnoprávní médium, cítím jaksi spíše povinnost jim vyhovět, pokud je to možné. Relativně nedávno mne požádali o rozhovor v Radiožurnálu. Přisel jsem, redaktor měl dvoustránkovou písemnou přípravu přesahující potřebu těch několika vět, co chtěli slyšet. Redaktora jsem pochválil, jak k tomu přistoupil odpovědně, a ukázalo se, že jde o absolventa naší fakulty, který ale právo nedělá, a pracuje jako redaktor v zahraniční rubrice rozhlasu a navíc ke mně chodil na seminář z trestního práva a pamatuje si mne z fakulty. Tím pak odpadla řada otázek souvisejících. To je pak radost dělat rozhovor.
Já vystupuji převážně ve veřejnoprávních médiích, jiná se na mne obracejí jen zcela výjimečně. Možná kdybych uměl udělat svíčkovou v mikrovlnce za dvacet minut, uplatnil bych se mediálně i jinde.
Dále bych upozornil na to, že řada mých kolegyň a kolegů má vlastní advokátní kanceláře, často zastupují právě v mediálně zajímavých kauzách, a pak to nepůsobí dobře, když poskytují nestranný rozhovor, a zrovna tohoto pána či paní obhajují v trestním řízení.
Jak hodnotíte vystupování řady státních zástupců, soudců, ale i policejních špiček v médiích? Je tento trend správný, aby se podobně jako politici či známé osobnosti vyjadřovali ke svým případům?
Je těžké paušálně odpovědět. Je to případ od případu. Někdy se upřímně směji, jindy stydím, když to musím poslouchat. Někdo rozhovory zásadně neposkytuje, jiný by neusnul, kdyby ve složité trestní kauze neřekl národu svůj názor do televize.
Diskuze k článku ()