Trest pod spodní hranicí trestní sazby Zdroj: Fotolia

Trest pod spodní hranicí trestní sazby

V ustanovení § 62 odstavci 1 zákona č. 6/2002 Sb. je upraven slib, který soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.".

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Hodlám se věnovat situaci, kdy vědomí a svědomí soudce naráží na jinak nepřekročitelné hranice zákona. Situaci, kdy má pocit, že trestní sazba neodpovídá konkrétní společenské škodlivosti jednání pachatele, že mantinely stanovené parlamentem jsou zbytečně přísné.

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je projevem jedinečnosti soudcovského rozhodování a individualizace každého trestního případu. Život je rozmanitý, přináší nejrůznější situace a je zřejmé, že veškeré nelze předvídat a trestní zákoník může na všechny jen těžko reagovat.

Na druhou stranu snížení trestu odnětí svobody pod hranici zákonné trestní sazby nesmí být pochopitelně svévolným rozhodnutím soudu, má svá zákonná pravidla a limity, a to nehovořím jen o hranicích, které trestní zákoník stanoví v § 58 odst. 3, tedy mezích, pod které soud při rozhodování již trest odnětí svobody uložit nemůže. (Při snížení trestu odnětí svobody podle odstavců 1 a 2 nelze uložit trest pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let, pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let, pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let).

V tomto příspěvku bych chtěl připomenout, že i v případě, že se nejedná o situaci, na niž dopadá právě § 58 odst. 3 trestního zákoníku, není možné mimořádně snížit trest odnětí svobody jen například z toho důvodu, že by se trest uložený v rozpětí zákonné trestní sazby jevil soudu jako nepřiměřeně přísný.

Ustanovení § 58 odst. 5 a 6 trestního zákoníku stanoví případy, v nichž může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž není vázán omezeními uvedenými v § 58 odst. 3 trestního zákoníku. Například dle § 58 odst. 5 trestního zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odst. 3 přitom není vázán.

Ustanovení zdánlivě stanovuje pro rozhodování soudu minimální omezení a dává mu volnou ruku v rozhodování. To ale tak úplně neplatí. Pořád se jedná o institut mimořádný, výjimečný a jeho užitím není možné plýtvat. Zákon sice výslovně stanoví, že soud není vázán omezeními uvedenými v odstavci 3, nicméně to znamená pouze to, že soud není vázán žádnými hranicemi ohledně výše zákonné trestní sazby a jejího snížení. Když se však podíváme na dané ustanovení pozorněji, zákon umožňuje soudu snížit trest odnětí svobody pod hranici trestní sazby, pouze pokud odsuzuje pachatele za přípravu, pokus či pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. 

Uvedené zákonné podmínky ve skutečnosti možnost rozhodnutí soudu značně omezují, neboť v případě, že splněny nejsou, není možné trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby snížit, ať se soudu zdá sazba v daném případě sebevíc přísnější. Rozhodnutí soudu musí být také pečlivě odůvodněno. Skutečnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, či například fakt, že pachatel dosud vedl řádný život, nemohou bez dalších okolností odůvodňovat snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Připomínám, že pokud by soud přesto, že podmínky nejsou splněny, uložil trest pod touto hranicí, šlo by o trest uložený mimo trestní sazbu a byl by tak naplněn jeden z dovolacích důvodů, o řádném odvolání ani nemluvě.

Primárně se musí soud zabývat povahou a závažností přípravy, pokusu nebo pomoci. Obě tato kritéria spolu souvisí a ve většině případů, i když ne nutně vždy, půjdou ruku v ruce. Obecně je třeba při jejich hodnocení vycházet z ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku, které stanovuje kritéria pro povahu a závažnost trestného činu. Povaha přípravy, pokusu či pomoci je dána zejména typem jednání pachatele, jeho formou a způsobeným následkem. O mimořádném snížení lze uvažovat například v situaci, kdy jednáním nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek. Závažnost potom odráží obecně typovou závažnost trestného činu i to, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly, důvody, proč k dokonání trestného činu nedošlo, resp. jak významné bylo jednání pomocníka ve vztahu k jednání hlavního pachatele. Sečteno podtrženo, jednání by tedy především nemělo dosahovat závažnosti jiných obvyklých případů.

Při posuzování zda by použití trestní sazby stanovené v trestním zákoníku bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a zda je možné dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, je třeba vycházet z předpokladu, jak bude na konkrétního pachatele působit trest odnětí svobody v určité výši. Je zřejmé, že k nápravě pachatele pak musí stačit trest odnětí svobody v nižší výměře, než je dolní hranice zákonné trestní sazby. Při rozhodování je potom třeba vzít v úvahu všechna kritéria mající vliv na druh a výši trestu, včetně polehčujících a přitěžujících okolností. Jisto jistě by například o možnosti nápravy pachatele trestem kratšího trvání nesvědčilo, pokud by se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Zároveň podotýkám, že ačkoliv není použití § 58 odst. 5 vázáno na okolnosti případu a poměry pachatele jak to vyžaduje § 58 odst. 1 trestního zákoníku, je nutné se těmito skutečnostmi rovněž zabývat, neboť logicky jen po jejich zvážení pak soud může vůbec přistoupit k hodnocení, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli by výměra takového trestu byla pro pachatele příliš přísná a zda lze nápravy pachatele dosáhnout i kratším trestem. Posuzování okolností případu a poměrů pachatele je tedy primární a soud k němu musí vždy přistoupit.

Soudce krajského soudu se s takovou situací setkává nejčastěji u majetkové trestné činnosti, při které je způsobena škoda přesahující hranici škody velkého rozsahu, tedy 5.000.000,-Kč, přitom pachatelem je osoba netrestaná, dosud žijící řádným způsobem života. Její jednání by tedy mohlo být hodnoceno jako vybočení z řádného způsobu života, jako exces, který se pravděpodobně nebude opakovat. Avšak například u trestného činu pojistného podvodu dle § 210 trestního zákoníku je zákonné rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody při způsobení škody velkého rozsahu pět až deset let. A to i v případě, že trestná činnost dospěla pouze do stádia přípravy, pokusu nebo pachatel byl pouze pomocníkem ke spáchání trestného činu, neboť jak je známo, je obecně příprava, pokus trestného činu i účastenství na trestném činu trestné stejně, jako dokonaný trestný čin, resp. se na trestní odpovědnost účastníka užijí ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele.

Přitom způsobení škody velkého rozsahu není při pojistném podvodu, dejme tomu v souvislosti s pojištěním osobního motorového vozidla, či pojistnou událostí – automobilovou nehodou, nikterak obtížné, může k němu dojít velmi snadno, například bez rozmyslu pod tíhou náhlých okolností, ve snaze odvrátit nutnost zaplacení vysoké škody.

Nemám v úmyslu pachatele těchto trestných činů obhajovat, nicméně je podle mého názoru zřejmé, že pokud takový člověk dosud žil řádným způsobem života, není tak narušený, aby byl k jeho nápravě nutný dlouhý pobyt za mřížemi, je možné uvažovat o mírnějším potrestání. S ohledem na zákonem stanovenou trestní sazbu však  v takovém případě nepřichází v úvahu kupříkladu uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, o kterém by soud v obdobných případech zřejmě uvažoval, neboť trestní zákoník umožňuje podmíněné odložit výkon trestu odnětí svobody za splnění dalších zákonem stanovených podmínek, pouze za předpokladu, že jeho výše nepřevyšuje tři léta.

Pokud tedy v takové kauze nejsou splněny shora uvedené mimořádné podmínky pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, shrnuto, jedná se o situaci, která se nikterak nevymyká obdobným případům, soud musí pachateli takového trestného činu uložit trest odnětí svobody nejméně ve výši pěti let. A ať se zdá uložený trest sebetvrdší, nemůže soudce v takovém případě postupovat jinak, neboť od stanovení podmínek trestní odpovědnosti a podmínek trestání je tu moc zákonodárná, nikoliv soudní.

Nedá mi na závěr nepoložit jednu otázku. Ukládají soudci častěji trest pod spodní hranici trestní sazby, nebo na její horní hranici? Po takřka třech desetiletích strávených v trestní justici mám jasno. Trestů mírnějších, než zákonodárce předpokládal je mnohem více, než těch nejpřísnějších.

trestný čin trestní právo soudce trest odnětí svobody

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotilo 5 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články