Mimochodem, dost by mě zajímalo, zda existuje statistika o skutečně zvyšujícím se počtu ujíždějících řidičů! A pokud ano, zda pak také je k mání kriminologická studie, proč tomu tak je. Jde o důsledek zhoršujících se mravů ve společnosti, zvýšeného pocitu bezpečí ve stále kvalitnějších autech, vyšší ochoty policejních hlídek řidiče pronásledovat, nebo třeba vidíme některými odborníky očekávanou reakci na stálé zpřísňování sankcí za porušení dopravních předpisů? Pro správnou reakci policie, justice a politiků je nutné vědět, proč se tak děje, aby zvolené prostředky ochrany společnosti byly efektivní.
Každopádně jde o jev, který bez ohledu na svou skutečnou četnost je životu nebezpečný. A to nejen pro pronásledovaného řidiče, kde bychom si mohli říci, že si o malér sám koleduje. Ale i pro policisty a strážníky, a vlastně pro všechny, kteří mají tu smůlu, že se zrovna pohybují v trase takové automobilové (nebo motocyklové) honičky.
Také proto si všímám, jaké volí kolegové možné právní kvalifikace a třeba i druhy a výše trestů, jakkoli vím, že sebepřísnější sankce dalšímu podobnému bláznu v ujetí nezabrání. A určitý vývoj jde jistě vysledovat, byť samozřejmě nikoli lineární. Zajímalo mě především srovnání, kdy byla použita velmi přísná právní kvalifikace trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 TrZ.
Jde samozřejmě o případy, kdy pachatel ujíždí vysokou rychlostí před policií městem nebo obcemi, respektive místy, kde se pohybuje více lidí. V poslední době mě zaujal případ, který právně rozdílně posoudil odvolací senát a následně senát Nejvyššího soudu.
Senát Městského soudu v Praze ve svém usnesení ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 5 To 470/2012, posoudil ujíždění městem konzervativně, když konstatoval, že obecné nebezpečí je dlouhá léta konsistentně vykládáno jako vyvolání stavu blížícího se svým charakterem živelné pohromě, při kterém dojde k vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Takto musí být ohroženo nejméně sedm osob (kde argumentoval judikátem č. 39/1982 Sb. rozh. Tr.) nebo cizí majetek velkého rozsahu (tj. nejméně v částce 5 000 000 Kč). Z podstaty věci, tedy přirovnání obecného nebezpečí k živelné pohromně, je snad rovněž zcela jasné, dodává odvolací senát, že toto ohrožení musí být současné. A zdůrazňuje, že z žádného důkazu nevyplynulo, že jakýmkoliv úmyslným jednáním obžalovaného, to znamená nadměrně rychlou jízdou, vybržďováním či projížděním křižovatek na červenou bylo současně ohroženo výše zmíněné větší množství osob či hrozila na cizím majetku škoda velkého rozsahu. Změna posuzování znaku obecného ohrožení jen na společenskou objednávku, tedy například dle argumentu, že údajně narůstá počet obdobných případů bezohledné jízdy, by znamenala výrazné prolomení zásady „žádný trestný čin bez zákona“ a zcela by narušila stav právní jistoty občanů trvající alespoň v rovině práva trestního.
Necelý rok poté ovšem na základě dovolání ve stejné věci rozhoduje Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 a konstatuje, že při vědomí odvolacím soudem zmíněné judikatury přesto s názorem odvolacího soudu nesouhlasí. Názor, že musí dojít k ohrožení požadovaného počtu osob současně, a nikoli postupně, však může být zavádějící. Existující judikatura týkající se této problematiky se týká v naprosté většině živelných pohrom, spočívajících v úmyslně založených požárech či záplavách, vyvolaných explozích výbušnin apod. I v těchto případech ale zcela jistě nelze pochybovat o tom, že např. úmyslně vyvolaná postupná záplava lidských obydlí (poškozením hráze rybníka), či jejich úmyslné postupné zapálení a vyvolání požárů, by naplnilo požadovaný zákonný znak úmyslného způsobení obecného nebezpečí ve vztahu k většímu počtu lidí, a to i kdyby se v jednotlivých obydlích nenacházel onen požadovaný počet sedmi osob, ale tento by byl naplněn či překročen až součtem všech takto ohrožených osob v těchto jednotlivých obydlích.
V konkrétním případu pak ze skutkového děje zdůrazňuje, že obviněný podle skutkového zjištění projížděl nejen nepovolenou, ale zcela nepřiměřenou (až 80 km/h) rychlostí centrem Prahy (byť v ranních hodinách, což zřejmě též mělo vliv na to, že nikdo z ostatních účastníků silničního provozu nebyl usmrcen nebo zraněn), nejméně pět frekventovaných křižovatek projel, ačkoli v jeho směru jízdy bylo na semaforu červené světelné znamení, které mu projetí křižovatky zakazovalo. To zároveň znamenalo, že z příčného směru ústícího do téže křižovatky měli jiní řidiči, ale i chodci zelené světelné znamení, které jim povolovalo do křižovatky vjet či vstoupit a to při vědomí, že mají v nastalé dopravní situaci přednost a nesmí je tak ohrozit žádné vozidlo přijíždějící např. ze směru, v němž do křižovatky vjel obviněný. Pouze čirou shodou okolností nedošlo ke střetu těchto vozidel nebo chodců s vozidlem obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že hlavním důvodem, proč se tak nestalo, nebyla bravura obviněného při řízení vozidla, ale okolnost, že byl pronásledován policejními vozy, které měly zapnutou výstražnou zvukovou a světelnou signalizaci, což zvýšilo pozornost ostatních účastníků silničního provozu a tito do těchto křižovatek nevjeli (nevstoupili) či včas zastavili.
Z výše uvedeného je dle Nejvyššího soudu zjevné, že obviněný takovouto svojí jízdou, tedy jediným skutkem, prakticky soustavně a průběžně v relativně krátkém časovém úseku vyvolával stav obecného nebezpečí, neboť ostatní účastníky silničního provozu, kterých muselo bezpochyby být celkově mnohem více jak sedm, postupně ohrožoval na jejich životech, přinejmenším pak na jejich zdraví. Naplněna byla i subjektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž evidentní, že obviněný svojí jízdou nesledoval ohrožení jen některého konkrétního účastníka silničního provozu, ale jeho záměrem (úmyslem) bylo uniknout pronásledujícím policistům a to doslova za každou cenu. K tomu zvolil způsob jízdy, při němž nerespektoval (porušoval) základní dopravní předpisy a vyvolal stav, který ve svém celku lze označit za obecné nebezpečí, kdy se v ohrožení života a zdraví ocitlo větší množství občanů - účastníků silničního provozu.
Potom ovšem vůbec nepřekvapí, když před pár týdny již prvostupňový senát Městského soudu v Praze v právní kvalifikaci nezaváhal. Jednání obžalovaného kvalifikoval jako zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 21 odst. 1 k § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž druhý trestný čin spočíval v tom, že celá honička skončila čelním nárazem vozidla obžalovaného do policejního vozu s osádkou.
Z rozsudku ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 46 T 12/2014 výseč skutkového stavu a úvah soudu:
… obžalovaný ujížděl po Praze pronásledován hlídkami PČR rychlostí minimálně 110 km/h, byť policisté tvořící jednotlivé posádky policejních vozidel, která pronásledování prováděla, uvádějí ve svých výpovědích rychlosti podstatně vyšší, a to až 140 - 160 km/h, avšak je třeba tyto výpovědi korigovat s ohledem na subjektivní vnímání prožité události, na její velmi hektický a rychlý průběh a stresovou situaci, v níž se policisté při zásahu nacházeli při ohrožení vlastního života a zdraví při nepřiměřené rychlosti v nepředvídatelném terénu ulicemi velkoměsta s hustým silničním provozem, provozem povrchové městské hromadné dopravy, konkrétně dopravy tramvajové, a hustým výskytem chodců, jejichž bezpečnosti museli i při prováděném zásahu dbát… při zkřížení Karlova náměstí s Resslovou ulicí, kde znalec Ing. Kopal dospěl k závěru, že vozidlo jelo až rychlostí 150 km/h a více, zatímco znalec Ing. Winkler připouští rychlost okolo 106 km/h, … je zřejmé minimálně z videozáznamů z Karlova náměstí, že na tramvajových zastávkách bylo velké množství lidí, zejména na tramvajové zastávce Karlovo náměstí, u níž bezprostředně došlo ke střetu vozidla VW Tiguan s vozidlem PČR Škoda Octavia, před nímž se obžalovaný snažil najet na tramvajový ostrůvek, který byl plně obsazen cestujícími čekajícími na tramvaj…
Tak tady je to asi jasné, za všedního dne kolem poledne taková jízda ohrožovala minimálně desítky osob a skutek tak zřejmě (věc ještě není pravomocná) naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle obou hledisek shora popsaných.
Teď jsem jenom zvědavý, zda najdeme i opačný příklad, totiž honičku natolik liduprázdnou krajinou, že ani obžaloba prostor pro takovou právní kvalifikaci neshledá.
Diskuze k článku ()