Den lidských práv a jejich krize v době koronavirové

Tak jako každý rok, i dnes si připomínáme výročí této deklarace oslavami Dne lidských práv, vyhlášeného rezolucí VS OSN v roce 1950 a symbolizujícího pokračující úsilí dále rozvíjet a chránit hodnoty v ní obsažené.

Přijetí deklarace reprezentovalo značnou snahu oprostit se od událostí druhé světové války a vydat se novým směrem k položení základů ochrany lidských práv napříč kontinenty. Motivace stojící za jejím vypracováním je mimo jiné popsána i v preambuli dokumentu: „…že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu...“. Byla tak ustavena komise složená z reprezentantů mnoha členských států OSN, v čele s Eleanor Rooseveltovou, která byla pověřena dosažením konsensu ohledně artikulace univerzálního souboru práv a svobod.

Deklarace ve třiceti článcích upravuje základní lidská práva včetně dnes už neodmyslitelného práva na život, práva na spravedlivý proces či svobodu projevu. Ač se nejedná o právně závazný dokument, jsou to právě tyto články, co tvoří jádro veškerých dnešních lidskoprávních systémů a instrumentů, jako je Evropská úmluva o ochraně lidských práv nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. 

V tento den tak slavíme základní hodnotu, jež nám deklarace předala – a to že tato práva patří nám všem – bez rozdílu národnosti, rasy, pohlaví, náboženství nebo politického smýšlení. I přes veškeré snahy se však na mnoha místech po celém světě setkáváme s hrubými pokusy o potlačování lidských práv a těch, kteří je prosazují. Venezuela, kde dochází k masivnímu porušování politických práv už od dob režimu prezidenta Huga Cháveze, Bělorusko, které bojuje o svou identitu po zmanipulovaných volbách nebo Hong Kong, jímž už téměř dva roky hýbou protesty proti politicky motivovanému extradičnímu zákonu – všechny tyto a nespočet dalších situací dávají jasně najevo, že práce ani zdaleka neskončila. 

S rokem 2020 se ochraně lidských práv však postavila do cesty bezprecedentní překážka – pandemie nemoci COVID-19. Boj s šířením koronaviru s sebou přinesl nutnost světových vlád přistoupit k opatřením omezující základní práva a svobody. Přesto, že jak mezinárodní právo, tak vnitrostátní právní řády – včetně toho českého – do určité míry připouští omezení těchto práv s cílem ochrany veřejného zdraví, mnoho režimů pandemii zneužívá k zastření jejich systematického potlačování sahající daleko nad rámec aktuální situace.

Prozatímní vláda Bolívie v dubnu v rámci reakce na koronavirovou krizi vydala nařízení, které mimo jiné obsahovalo ustanovení, podle něhož hrozil trest až desetiletého vězení za trestné činy proti veřejnému zdraví osobám, které by „mylně informovaly nebo způsobovaly nejistotu mezi obyvateli“[1]. Takové opatření by tak mohlo umožnit státu, aby stíhal obyvatele za projevení nesouhlasu s jeho postupem v boji proti pandemii. V důsledku veřejného pobouření a apelu mezinárodního společenství nakonec bolivijská vláda ustanovení zrušila. Se stejnou hrozbou porušování svobody projevu se však potýká mnoho dalších zemí. Cenzura veřejného mínění v Číně dosahuje rekordních rozměrů – fakt, který s největší pravděpodobností měl velký vliv na prvotní rozšíření nemoci a s tím spojené nemožnosti učinit včasný zásah. Vysílání objektivního zpravodajství je nemožné, na sociálních sítích jsou rychlostně mazány negativní komentáře a příspěvky a nezávislí novináři a lidskoprávní aktivisté jsou pronásledováni a utlačováni. Podobnou hrozbou jsou i masivní zásahy do soukromí obyvatel.[2] 

Také například El Salvador čelí mnoha obviněním ze zneužívání státní moci v souvislosti s mimořádnými opatřeními, kdy lidé jsou umisťováni do vládních „zadržovacích středisek“ za údajná porušení karanténních pravidel, ve kterých čelí nadměrnému používání síly a dalších zásahů do jejich práv na tělesnou integritu.[3] Administrativa amerického prezidenta Trumpa zase využila zdůvodnění bránění šíření nemoci ve snaze uvést v účinnost opatření, které by zcela zastavily příjem žádostí o poskytnutí azylu osob prchajících před perzekucí – takových, které jsou v rozporu s mezinárodním azylovým právem a zásadou proporcionality.[4] 

Koronavirová krize zhoršuje stávající porušování lidských práv a umožňuje vznik dalších, počet případů by nepokrylo ani deset takovýchto článků. Právě tuto skutečnost je ale zároveň nutné brát jako příležitost k posílení mezinárodní spolupráce za účelem dalšího rozvoje agendy ochrany základních práv a svobod a zajištění, že lidská důstojnost bude zachována i v těch nejkomplikovanějších časech. Tento cíl byl ostatně stanoven právě již Všeobecnou deklarací lidských práv, kdy se státy zavázaly prosazovat, „aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“[5]

---

[1] https://www.hrw.org/news/2020/04/07/bolivia-covid-19-decree-threatens-free-expression