Dalo by se to částečně i označit za boj mezi politickou smetánkou, které se nelíbí, že soudy jí leckdy nejdou na ruku tak, jak by bylo potřeba, o čemž by například Václav Klaus mohl vyprávět své, a mezi občany státu, kteří jen minimálním způsobem uplatňují své právo garantované čl. 21 Listiny základních práv a svobod a v soudcích vidí oporu, která ty zlé politiky drží alespoň trošku zkrátka. Nebo už jsme se dostali do fáze, kdy je tato moje myšlenka utopická a naivní? Vidí ještě někdo dnes v soudech a soudcích oporu? Na tyto odpovědi se otázky hledají jen velmi těžko a je jich nekonečné množství, což je přesně ten důvod, proč toho bylo o soudech a soudcích napsáno již tolik a proč jsem se rozhodl o této problematice pojednat i já.
Soudci jako uzurpátoři moci?
Pokud se chceme bavit o spravedlnosti, je v dnešní době určitě nutno zmínit, že se nepotýkáme pouze s problémem, jak ji efektivně hájit a jestli je to dnes ještě vůbec možné, ale také s tím, co jako první do odborného světa přinesl Ran Hirschl, když použil pojem “juristocracy“, a co si oblíbil zejména výše zmíněný exprezident České republiky, který počeštěný pojem stejného významu “soudcokracie“ používal častěji než právo suspenzivního veta.
Soudcokracie může být chápána a vykládána v několika směrech, které si mohou dost často i protiřečit. Nám ale nejde o její uchopení a zaškatulkování, ale o vypořádání se s tím, jestli má dnešní doba problém s přespřílišným aktivismem soudců. Soudcovský aktivismus je nejspíš jedním z hlavních faktorů, podle kterého budeme posuzovat, jestli se nacházíme ve státě, kde dělba moci, jak jí popsal Charles Montesquieu, způsobila to, že soudci mohou svými rozhodnutími ovlivňovat politické dění kolikrát mnohem více, než exekutiva a legislativa sama. V soudcokracii jde tedy v podstatě o to, že čím více se stává soudní moc kreativní a nezávislou na moci výkonné a zákonodárné a čím více prostředků má k brždění těchto dvou složek státní moci, tím spíše se dostaneme do fáze, že to nebudou zákonodárci, ministři a ani sám prezident, kteří budou utvářet směr politického dění, nýbrž soudci, jelikož jejich manévrovací prostor se stane pro demokratický svět neúnosným. I když je současný diskurz k soudní moci spíše skeptický a má se za to, že soudce by měl rozhodovat převážně efektivně a rychle, já jsem toho názoru, že k naplnění spravedlnosti a k naplnění idey soudce jako takové je potřeba, aby byl soudce co nejvíce aktivní a aby se a priori snažil každý případ posoudit jednotlivě a dle svého nejlepšího uvážení. Jinými slovy, pro nalezení a naplnění spravedlnosti je důležitá důslednost, nikoli však rychlost a efektivnost, na které se dnes hledí mnohem víc než kdy dřív.
Pokud tedy je u nás soudcokracie reálný problém, tak čím se projevuje? Projevuje se tím, že Ústavní soud má možnost dávat stopku zákonodárnému sboru a dělá tak relativně často? Či vznikem a propojeností správního soudnictví s celým státním aparátem? Carl Schmitt například tvrdil, že přezkum ústavnosti by měl být výhradně v rukou Říšského prezidenta a v žádném případě by do něj neměli zasahovat soudci - bylo by to tak lepší? Stejně tak by se jako problém mohl jevit fakt, že soudy a soudci jsou dnes již nedílnou součástí megapolitiky, s čímž se dennodenně setkáváme na úrovni Evropské Unie. Mám za to, že aby soudy a soudci fungovaly tak, jak je potřeba, musí v rukou držet moc, kterou dokážou konkurovat ostatním dvěma složkám, jak jsou vyjádřené v dělbě moci. Soudní nezávislost a síla věci měnit plyne z toho, že soudce je aktivní, kreativní, nezlomný a nefunguje pouze jako mechanický stroj na zpracovávání paragrafů, který skáče tak, jak zákonodárci tvořené právo píská. Pokud by se tak ze soudců stal nástroj pouze pro interpretaci a aplikaci práva, nikoli však pro jeho uvádění v život a pro jeho využívání k prosazení spravedlnosti, mělo by dál smysl tolik trvat na jejich nezávislosti? Proto mám za to, že soudcokracie je pojem, kterého je možná třeba se obávat, ale momentální situace vyžaduje, aby náš právní řád žil, a ten ožívá jen pomocí soudců, kteří jsou ochotni svým soudcováním nějakým způsobem zasahovat i do toho, jak funguje stát, jak je nastavena jeho politika, a kteří jsou ochotni jít v krajním případě i proti soudcům jiným (viz Kudešniková v. Rusko před Evropským soudem pro lidská práva).
Spravedlnost jako nedosažitelné fluidum
„Spravedlnosti bude učiněno za dost!“, zní z úst postavy figurující v jedné nejmenované počítačové hře. Jedná se o panovníka, který byl pro soudcovskou moc velmi důležitý, protože jí nedílnou část naší historie tvořil a zastával, ale pokud měla soudcovská činnost panovníků do něčeho dost často velmi daleko, byla to právě spravedlnost. Pojem spravedlnost se nedá definovat a v právu se vedle morálky a dalších řadí mezí nejdiskutovanější témata. Právní filosofie se snažila nastínit několik zásad, jak vypadá spravedlivé právo, jak je tvořeno, jaké kvality musí mít a co od něj lze očekávat, ale my se v tomto článku zaměříme pouze na spravedlnost soudcovskou, tedy tu, jenž může být ovlivňována chováním lidí, soudců.
K rozhodování soudců a celému postupu všech soudních procesů nám neslouží samozřejmě nic jiného, než procesní právo. Procesní právo je nastaveno tak, aby byly respektovány základní zásady, které jsou chráněné i Ústavou České republiky, a snaží se co nejlépe reflektovat potřebu občanů na spravedlivý soudní proces. Problémem je, že se stále se zvyšující právní ochranou a nutností myslet i na největší nuance, začíná být právní systém natolik nepřehledný, přehlcený a občas zbytečně složitý, že se za dosažením svého účelu stává spíše kontraproduktivním. Po soudcích se žádá, aby rozhodovali rychle a aby si ve svém rozvrhu práce mohli „odfajfkovat“ co nejvíce vydaných usnesení či rozhodnutí v co možná nejkratším časovém úseku. Když k této snaze vzdorovat administrativní přetíženosti přidáme onu složitost právního systému s procesními pravidly, která ve spoustě příkladů efektivitě rozhodně nepřidávají, dostaneme se do bodu, kdy je spravedlnost spíše v pozadí.
Spravedlnost je totiž abstraktní a složitá. Aby každý soudce rozhodoval spravedlivě, bylo by potřeba dát přípravě na každé líčení mnohem více času a hlavně by bylo potřeba dost možná prodloužit i samotná jednání. Nejsem toho názoru, že soudci nechtějí rozhodovat spravedlivě a ani toho, že je spravedlnost dnešní justicí stoprocentně popírána. Tímto článkem jsem se jen snažil nastínit, že existují aspekty tvořené převážně politickými mechanismy a byrokratickým aparátem, které dávají dnes soudům a soudcům velmi málo prostoru k tomu, aby se snažili jménem spravedlnosti promlouvat, co nejvíce je to možné.
Pozn. redakce: Autor se účastnil soutěže Ukaž svou kreativitu III, ve které se svým článkem postoupil mezi finalisty.
Diskuze k článku ()