Rozhovor: Jaromír Jirsa – Ústavní soud není jednobarevný

V blízkých dnech zřejmě opustí soudce a místopředseda Městského soudu v Praze JUDr. Jaromír Jirsa své současné působiště, aby se stal novým soudcem Ústavního soudu. Jeho jmenování posvětil Senát svým souhlasem minulý týden. Vzápětí poté, co Jaromír Jirsa složí slib ústavního soudce, bude brněnský soud ochrany ústavnosti opět ve své kompletní patnáctičlenné sestavě. Nejen o jeho budoucím působení na Ústavním soudě se dočtete v dnešním rozhovoru.

advokátka, členka redakční rady webu Právní prostor.cz

Víte již, kdy budete do funkce soudce Ústavního soudu jmenován? Co očekáváte od prvního pracovního dne v Brně?

Pozvánku na hrad jsem dostal na středu 7. října od 14 hodin. Hned ve čtvrtek budeme v plénu Ústavního soudu rozhodovat o tom, zda musí být v řízení před Ústavním soudem advokát, jakožto účastník řízení, zastoupen jiným advokátem. Ústavní soud podrobí revizi své stanovisko o nutnosti tohoto zastoupení z roku 1996. Při předběžném projednání se jevil poměr zastánců a odpůrců tohoto pravidla velmi vyrovnaně. Budu tedy hned hozen „do vody“. Zde budu mít snad též možnost seznámit se s kolegy.

Soudcem jste od roku 1992 a podle Vašich slov je funkce ústavního soudce jistě vrcholem kariéry každého právníka. Napadlo Vás někdy za těch třiadvacet let, že této mety dosáhnete?

Občas jsem o tom snil, ale že bych na to reálně pomýšlel, to nikoli. Když jsem nabídku na funkci ústavního soudce přibližně před půl rokem dostal, byl jsem velmi překvapen, potěšen a nadšen.

Následný vývoj událostí byl poměrně bezproblémový. Slyšení v Senátu probíhalo velmi věcně a férově. Senátoři se ptali na odborné věci a filosoficko-politicko-právní otázky. Přestože jim o mě nepochybně chodily různé anonymní e-maily od nespokojených účastníků řízení a dalších osob, nezazněla v tomto ohledu žádná otázka na výborech, klubech, ani na plenárním jednání. Mám také radost ze silného mandátu, z hlasů, které moje jmenování podpořily. Zároveň je to pro mě velmi zavazující.

V čem by mohla být na Ústavním soudě výhoda zkušenosti soudce z Městského soudu?

Ústavní soud není jednobarevný. Soudí u něj rutinéři z praxe, jako Tomáš Lichovník nebo David Uhlíř, a k nim se pravděpodobně budu nyní počítat i já. Jsou tam zástupci z Nejvyššího správního soudu, z Nejvyššího soudu, ale i z akademické půdy či Parlamentu. Myslím si, že je dobře, že mezi ústavními soudci bude další zástupce obecné justice. A jestli je to pro mě osobně výhoda?

Nevýhodou může být to, že nejsem ústavní právník – akademik a teoretik. V určitých ohledech však mohu mít oproti jiným náskok. Jakkoli to může znít humorně, Ústavní soud je taky soud. U soudu existují různé postupy – třeba jak pracovat se spisem, jaký má být tzv. pohyb spisu, jak psát referáty a spolupracovat s vedoucí kanceláře. To jsou grify, které člověk získá jedině u soudu, a celkem by mě zajímalo, jak takovou činnost zvládají kolegové, kteří u soudu nikdy nepůsobili. To je ale čistě praktická a technická záležitost.

Podstatnější je to, jak pozoruji judikaturu Ústavního soudu, řekl bych, že se dobrých 80 % kauz týká práva na spravedlivý proces, a troufám si říct, že o tom, zda je proces spravedlivý či nespravedlivý něco vím. A to reálně, z mnoha kauz, které jsem rozhodoval nebo pozoroval. Další výhodu pak spatřuji v tom, že jsem působil na civilním úseku soudu, který oproti trestnímu zahrnuje celou řadu právních odvětví a disciplín. Za svůj život jsem musel soudit klasické civilní věci, spory v oblasti pracovního práva, věci z práva rodinného, náhrady škody proti státu, do styku jsem přišel i s exekucemi či dědickým řízením, a to jako soudce, i jako manažer – místopředseda soudu okresního i krajského. 

Senátorům jste přiznal i nutnost dalšího sebevzdělávání v oboru ústavního práva a přislíbil jim, že se budete „učit“. Už na tom pracujete?

Byť nejsem teoretik, zabýval jsem se ústavním právem v praktické rovině velmi často. Deset let jsme s kolegy pracovali na našem komentáři o civilním procesním právu, a ten se doslova hemží odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, zabývá se ústavními principy. Z praxe také velmi dobře vím, co mohou napáchat průtahy v řízení, porušení rovnosti účastníků či porušení práva na spravedlivý proces – to vše jsou ústavní zásady. Setkal jsem se i s dalšími situacemi s ústavněprávním rozměrem, jako například s podjatostí soudce či právem na mateřštinu při řízení. Tato práva vycházejí z Listiny základních práv a svobod a z Evropské úmluvy o lidských právech. Vyzkoušel jsem si tedy ústavní právo v praxi, v akademické ústavní rovině mám však co dohánět.

V Senátu jste jako svůj cíl působení u Ústavního soudu vyzdvihl boj proti „přepjatému formalismu“. Co přesně si pod tím představit?

Několik dní bych tu mohl vyprávět historky o formalismu. Mohu uvést příklad. Minulý týden jsem měl jakožto předseda odvolacího senátu na stole zajímavý spis. Situace byla následující. Soud I. stupně doručoval rozsudek advokátovi do datové schránky. Doručil jej jeden den, do datové schránky se advokát přihlásil a rozsudek byl tedy doručen. Soud I. stupně nicméně ze záhadných důvodů doručil totožný rozsudek druhý den znovu, tedy nadbytečně a chybně. Advokát se opět přihlásil do datové schránky a rozsudek byl opět doručen. Dvakrát doručený rozsudek obsahoval samozřejmě poučení, že odvolat se lze do patnácti dnů. Advokát ne zcela zodpovědně podal odvolání patnáctý den, přičemž počítal odvolací lhůtu od pozdějšího doručení rozsudku. Soud I. stupně podání odmítl jako opožděné. Formálně a striktně vzato, a dokonce na to existují i judikáty, by se měla odvolací lhůta počítat od prvního řádného doručení rozsudku. Šlo vlastně o poměrně bagatelní záležitost, ale s kolegy jsme jí rozebírali dlouho a intenzivně. Dospěli jsme k závěru, že byť bylo odvolání formálně vzato podáno opožděně, je třeba zohlednit právo na spravedlivý proces, které se kromě jiného projevuje v tom, že nelze nikdy přičítat pochybení a nesprávný úřední postup soudu k tíži účastníka. Rozhodnutí soudu I. stupně jsme zrušili, aby nebylo podání považováno za opožděné a aby se kauzou někdo zabýval meritorně.

K formalismu dochází hned z několika důvodů. I ten nejhorší soudce v republice zná poměrně slušně procesní právo, protože má občanský soudní řád každý den v ruce. To se člověk prostě musí naučit. Někdy však pozoruji, že se znalost procesního práva nevyužívá soudce k tomu, aby řízení běželo svižně a koncentrovaně, ale k tomu, aby se nejprve hledaly důvody proč nerozhodnout, a poté jak rozhodnout způsobem, který se vyhýbá meritu věci. Na to jsem doslova alergický. Navíc - řadu let říkám, a kolegové si mě už kvůli tomu někdy dobírají, že kdyby soudci dodržovali jednu klíčovou a stěžejní zásadu, která je v občanském soudním řádu upravena již přes padesát let, tedy zásadu rozhodnutí při jediném nařízeném jednání, nebylo by v české justici téměř žádných problémů. Tento postup však vyžaduje, aby soudce a jeho tým precizně provedl písemnou přípravu, aby se nařídilo přípravné jednání a řízení zkoncentrovalo, nebo se věc minimálně probrala po skutkové a právní stránce tak, aby účastníci věděli, kudy se ubírá úvaha soudce, aby se jim poskytlo potřebné poučení kde přidat na tvrzeních a důkazních návrzích. Poté je možné nařídit jednání, k němuž se pozvou svědci, třeba i sedm svědků, jako zrovna k mému jednání před dvěma týdny, a na konci jednání se vyhlásí rozsudek.

Ono to možná vypadá složitě, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že to možné je i v té nejsložitější kauze. Pokud tak soudce neučiní, svědčí to o tom, že se dobře nepřipravil. Neví, co se vlastně u nařízeného jednání probírá, k čemu se má provádět dokazování. Některé důkazy se v takových situacích provádí, aniž se ví, k jakým sporným skutečnostem se vztahují, a některé nenávratně ztrácí na hodnotě. Soud teprve v průběhu řízení po několikerém jednání zjišťuje, co projednává a co rozhoduje. Logicky se nabízí otázka, jak se v takové situaci mají orientovat účastníci, když se neorientuje sám soudce, který by měl být pánem procesu a vést jednání tak, aby účastníci od začátku jasně věděli, na čem jsou.

Pamatuji si, když jsem v polovině 90. let potkal na chodbě soudu, u kterého jsem tehdy působil, svoji paní předsedkyni. V ruce jsem si do jednací síně nesl spis. Je zvykem, že se na spisový obal, takzvanou „košilku“, píšou tužkou data nařízených jednání. Po pohledu na počet nařízených jednání se mě paní předsedkyně zeptala: „Prosím tě, šesté jednání? Co si tam s těmi lidmi povídáš? Jestli to takhle budeš dělat dál, tak se za prvé zblázníš a za druhé brzy skončíš v kárném řízení.“ Teprve tehdy mi došlo, že jednání není od toho, abych si s účastníky povídal, ale od toho, aby se při něm koncentrovaně provedlo dokazování, zazněly úvodní a závěrečné přednesy a ve věci rozhodlo. 

A co zneužívající formalismus ze strany účastníků řízení?

Vůbec nechci říci, že se formalismu dopouští jen soud. Jestli je dnes něco v české justici opravdovým fenoménem, je to zneužívání práva a zejména procesního práva. Pokud účastník nemá zájem na tom, aby bylo právo nalezeno v rozumné době, a ocitne se v režimu řízení, které je upraveno občanským soudním řádem nebo zákonem o zvláštních řízeních soudních, má tolik prostoru pro různé námitky, opravné prostředky a obstrukce, že pokud chce, je schopen řízení protáhnout podstatným způsobem. Je samozřejmě na soudci, aby obstrukcím zabránil, a je to dokonce jeho povinností podle ustanovení § 2 občanského soudního řádu. Někdy je to však velmi obtížné.

Vyplývá to především z utkvělé a zcela mylné představy zákonodárce, že podrobná a kazuistická právní úprava všechno vyřeší. Čím je předpis podrobnější, tím více dává prostoru pro obstrukce, kverulace a průtahy v řízení. Občas s jistou nadsázkou říkám, že bychom si vystačili se třemi paragrafy procesního předpisu.

Vrátíme-li se k Ústavnímu soudu a odmyslíme jeho tradiční roli ochránce ústavnosti, máte pocit, že nějakým způsobem formuje českou společnost, má vliv na politiku?

Diskuze o tom, jestli je dobře, že vzniká ústavní soudnictví, se vedly již před sto lety. Může vůbec existovat nějaký soud, který řekne, že zákon nebude aplikovat či ho dokonce zruší, a tím zasáhne do rajonu zákonodárné moci? Byli jsme jednou z prvních zemí na světě, kde ústavní soudnictví, za první republiky, vzniklo. Postupem času se snad ukázalo, že Ústavní soud hraje v demokratické společnosti nepopiratelnou roli jako ochránce ústavnosti. Klasická dělba moci je navíc díky existenci řady nových institucí již v podstatě překonána. Máme Nejvyšší kontrolní úřad, veřejného ochránce práv, dále třeba Úřad na ochranu osobních údajů a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Jde o kontrolní mechanismy, které do klasické dělby moci vnášejí úplně nové světlo.

Ústavní soud si nepochybně již vydobyl své místo na slunci. Mnohokrát svým rozhodnutím obhájil důvodnost své existence, a je dobře, že jej máme. O jeho dobré práci vlastně vypovídá i to, že někdy je odpor politiků k jeho rozhodnutím tak tuhý, že se dělá, že některé nálezy neexistují. To se týká například často rozebíraných soudcovských věcí. Ústavní soud opakovaně řekl, že za situace, kdy má Ministerstvo spravedlnosti tak dominantní vliv na soudy, jde o vychýlení z rovnováhy dělby moci ve státě, a že to není dobře – přesto se dvacet let nestalo nic. Mohli bychom najít i řadu dalších příkladů.

Vidíte v činnosti Ústavního soudu naopak nějaké deficity?

O tom si utvořím obrázek až ve chvíli, kdy u něj budu nějakou dobu působit.

Budu se tedy těšit, že si o tom popovídáme u příštího rozhovoru. Co když si otázku položíme obecněji – jaké deficity vidíte ve fungování justice vůbec?

Moje názory jsou někdy neortodoxní a mnoho kolegů by se mnou nesouhlasilo. Myslím si například, že není dobře, že se z justice stává justice korespondenční a písemná, že se o všem popisují stohy papírů, v nichž se účastník ztrácí. Nejde mi na rozum proč. V trestních i civilních věcech existuje podle zákona záznamové zařízení a zvukový záznam z jednání. Pokud v jednací síni pečlivě odůvodním svůj verdikt na záznam po skutkové i právní stránce věci, přičemž platí zásada ústnosti a přímosti, proč mám o tomtéž psát následně rozsudek na mnoho stran? Jestli je nutné všechna rozhodnutí vyhotovovat písemně je otázka, o které se možná budeme za pár let bavit intenzivněji než dnes. Ale jsem si vědom toho, že žijeme v době, kdy se o všem sepisují sáhodlouhé litanie, v nichž se ovšem často ztrácí podstata věci, rádo se cituje způsobem, CTRL C, CTRL V. Přitom – umění je ve stručnosti a pokud advokát či soudce popíše o něčem desítky stran, tak to spíš svědčí o tom, že hraje divadlo pro klienta nebo si neví rady.

Zrovna u rozsudku by mě nenapadlo, že by písemné odůvodnění rozhodnutí mělo být něco, co se dá vůbec kritizovat.

Vezmeme-li si to chronologicky a logicky, zákon na prvním místě říká, že soud je povinen rozsudek vyhlásit vždy veřejně a odůvodnit jej, tedy vysvětlit jej v jednačce. Až následně nalezneme v občanském soudním řádu ustanovení § 157, které říká, jak má vypadat písemné vyhotovení. Z toho si logicky vyvozuji, že písemné vyhotovení je jakýsi doplněk toho, co se odehrálo v jednací síni.

A jiné problémy justice?

Obecné justici stále chybí jiní rozhodující referenti, než jsou soudci. Jde o vyšší soudní úředníky, asistenty a další pracovníky. U Městského soudu v Praze máme to štěstí, že tu asistentská místa jsou, a s asistenty jsme tak pracovali i v nalézací linii. Za ta léta však zjišťuji, že řada soudců neumí s asistenty zacházet. Nejsou schopni opustit návyky, které měli třicet let – zejména že si vše obstarat sami, třeba vyměřit soudní poplatek či předvolat účastníky k jednání. Když se takového kolegy zeptám, proč se vůbec zabývá tak primitivními věcmi, kouká na mě, jako kdybych spadl z Marsu. To proto, že se to tak přeci dělalo vždycky. Když se zeptám, proč nemá sdílený kalendář a diář se svým asistentem, ptá se „A to jde?“

Pokud by bylo více rozhodujících referentů, ubyla by nutně časem potřeba soudců. Zároveň by to ale vyžadovalo mnohem lepší průpravu pro soudce v manažerské oblasti, řídící činnosti. Je potřeba naučit se delegovat, rozdělovat práci a kontrolovat ji. Zpočátku musí asistenty kontrolovat více, ale následně by jim měli dát prostor úplně ve všem, s výjimkou vlastního souzení v jednací síni a podepisování rozsudků.

Popřejme tedy justici, aby do budoucna byla co nejméně kritizována, a Vám úspěšné působení na Ústavním soudě. Děkujeme za rozhovor.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu