Právní otázka, kterou nové stanovisko z 8. října 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 řeší, je zajímavá, ač má bezprostřední význam jen pro advokáty, kteří se mají stát účastníky řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu „fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.“ V minulosti Ústavní soud stanoviskem Pl. ÚS-st.1/96 z 21. května 1996 vyjasnil, že z tohoto pravidla nemají výjimku ani advokáti samotní. Nyní Ústavní soud od původního právního názoru ustoupil, přičemž nabídl dlouhou řadu argumentů, pro které je nově zvolené řešení vhodnější: od doby, kdy bylo přijato původní stanovisko, se změnily okolnosti a advokáti disponují jednak ústavněprávním vzděláním a jednak přístupem k informacím a praktickým pomůckám o řízení před Ústavním soudem. Proměnila se též zákonná úprava a nově se u Ústavního soudu prakticky nekonají ústní jednání. Zastoupení se tedy většinou v praxi omezuje na sepsání ústavní stížnosti. Zastoupení advokáta dalším advokátem je tak v zásadě neúčelné, zastoupeného nutí zbytečně platit dalšímu advokátovi za jeho služby a zástupce zase zbytečně se seznamovat se spisem, který dobře zná sám zastoupený. Stanovisko prošlo těsnou většinou devíti hlasů.[1]
Účelem tohoto článku není věcně hodnotit nově zaujatý právní názor, ani shrnout celou argumentaci Ústavního soudu, ale spíše doporučit obě zmiňovaná stanoviska pozornosti čtenářů a upozornit na několik, navzájem nikoliv zcela souvisejících, širších témat, jichž se stanovisko určitým způsobem dotýká:
Co je úkolem advokáta?
Prvním z těchto témat je chápání role advokátů vůbec, jak se odráží ve dvou myslitelných účelech povinného advokátního zastoupení, které obě stanoviska Ústavního soudu zmiňují: může jít o zajištění právně kvalifikovaných podání a přístupu k jednání, ale též o garanci vyššího stupně objektivity, neboť advokát-zástupce má oproti účastníku řízení od věci jistý odstup a není zatížen emocemi. Jedná se o obecné téma: má se advokát snažit ve svých radách klientovi tento svůj objektivní odstup zúročit a například klienta aktivně přesvědčovat, aby nečinil neefektivní, právně problematické kroky, nepodával téměř jistě bezúspěšné žaloby, podání, ústavní stížnosti apod.? Nebo má být advokát vždy jen vykonavatelem jakéhokoliv (legálního) přání klienta a toto přání vykonat nejlepšími právními prostředky, jaké zná?
Původní stanovisko z roku 1996 stavělo na tom, že mezi účely advokátního zastoupení patří i zajištění objektivity – a právě proto nepostačuje skutečnost, že advokát je sám právně kvalifikovaný k tomu, aby mu byla přiznána výjimka z jednoznačného zákonného ustanovení. Nové stanovisko ovšem tento pohled jasně odmítá a s odkazem na ust. § 3 zákona o advokacii uvádí: „smyslem zastoupení advokátem není zaručovat klientovi objektivitu (to je úkolem soudu), nýbrž chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta a poslouchat jeho příkazy.“ Vyhrazení objektivity výlučně soudu je však dle mého názoru přeci jen problematické: v zájmu klienta přeci v praxi často bývá, aby objektivní advokát naznačil klientovi, že jeho přání či příkaz u žádného soudu nemůže uspět.
Podmínky změny judikatury
Důležitá je dále skutečnost, že novým stanoviskem se výslovně překonává stanovisko přijaté v roce 1996 (k překonání stanoviska Ústavního soudu dochází vůbec poprvé). Odchýlení od staršího právního názoru je symptomatické pro jev, o kterém se v souvislosti s „třetím“ Ústavním soudem mluví častěji: zdá se, že soudci jsou dnes otevřeni zpochybňování doktrín a právních názorů, které byly jejich předchůdci považovány za zavedené.[2] Ve vztahu ke starší judikatuře by však zásadou mělo být její respektování. V České republice soudy přímo nepoužívají angloamerickou doktrínu stare decisis, na druhou stranu jsou si ovšem v zásadě vědomy toho, že od vyslovených judikatorních závěrů by se v zájmu právní jistoty neměly bezdůvodně odchylovat.[3] Lze však najít situace, v nichž je odchýlení na místě. Je dobře, že nově přijaté stanovisko v obecné rovině konstatuje, že jednou vyslovený právní názor není navždy nezměnitelný, neboť soud se nemůže „stavět do pozice neomylného vykladače práva“. Stanovisko proto vymezuje, za jakých podmínek je Ústavní soud ochoten k překonání starší judikatury vyjádřené ve formě stanoviska přistoupit: v případě změny společenských podmínek, nebo tehdy, pokud by dříve přijaté stanovisko opominulo nějaký důležitý argument.
Druhý ze zmíněných důvodů by si však do budoucna vyžadoval další upřesnění. Nynější stanovisko jej, zdá se, pojímá poněkud velkoryse, když jen obecně konstatuje, že „judikatura představuje v oblasti práva svojí podstatou daleko dynamičtější faktor než psané právo (normotvorba). Ke změně judikatury se proto přistupuje zásadně na základě přesvědčivosti použité právní argumentace.“ K tomu je ovšem třeba poznamenat, že takto vymezený důvod překonání starší judikatury by v žádném případě neměl být chápán tak, že soud může překonat předchozí judikaturu kdykoliv, kdy bude svou argumentaci považovat za přesvědčivější, než argumentaci předchozího rozhodnutí. Takový přístup by již byl v podstatě negací výchozího principu respektu ke starší judikatuře.
Výklad nebo dotváření zákona?
Třetí a možná nejdůležitější rovinou, na které je stojí nové stanovisko za pozornost, je jeho přístup k interpretaci práva. Nyní překonané stanovisko z roku 1996 je totiž jedním z těch, na nichž se na právnických fakultách[4] interpretace práva vyučuje, když jasně vymezovalo, kdy dát přednost jazykovému výkladu ustanovení zákona. Ze samotného textu výše citovaného ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž žádná výjimka pro advokáty rozhodně neplyne. Právě v návaznosti na tuto skutečnost Ústavní soud ve stanovisku z roku 1996 argumentoval poměrně přesvědčivě (byť poněkud složitými slovy) tak, že soudci by měl být opatrní, aby si za účel zákona nedosazovali cokoliv v něm chtějí vidět. Je-li proto jazykové vyjádření právní normy jednoznačné, nelze jej ignorovat a dosadit si za něj takový účel normy, jaký by preferoval soudce.[5] V případě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem přitom nebylo jednoznačné, že smyslem normy je výhradně zajistit kvalifikovanou úroveň podání k Ústavnímu soudu: zajištění vyššího stupně objektivity při zvažování podání ústavní stížnosti je jistě myslitelným účelem. Lze také uvažovat o tom, zda potřebu vztáhnout pravidlo o povinném zastoupení i na advokáty nediktuje princip rovnosti (výjimkou jsou advokáti zvýhodněni oproti všem ostatním stěžovatelům, i těm právně vzdělaným). Vedle toho pak nelze přehlížet tzv. historický výklad. Proces přijímání předmětného ustanovení totiž ukazuje, že zákonodárce původně zvažoval zakotvení výjimek z povinnosti advokátního zastoupení, nakonec však tuto variantu odmítl.
Právě na této rovině je přitom nově přijaté stanovisko poněkud zneklidňující, pokud odráží přístup aktuálního složení Ústavního soudu k textu zákonů, resp. k právní argumentaci. Jde o příklad soudcovského dotváření práva: dovodil-li soud pro advokáty výjimku, která z právní úpravy neplyne, jedná se o tzv. teleologickou redukci (opak analogie zákona), postup v zásadě výjimečný a vyžadující skutečně důkladné odůvodnění. Stanovisko ovšem k systematické, metodologicky zakotvené právní argumentaci nepřistupuje: uvádí jistě přesvědčivé důvody, pro které je lepší, vhodnější, úprava nevyžadující zastoupení advokátem, avšak s textem zákona prakticky vůbec nevypořádává, resp. nepravdivě tvrdí, že pouze volí jeden ze dvou možných výkladů textu ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.[6] Možný druhý účel vykládaného ustanovení stanovisko odmítá jaksi „šmahem“ (odkazem na zákon o advokacii, viz výše), ačkoliv právě tento bod argumentace je v metodologii vymezené starším stanoviskem klíčový. Historickým výkladem se pak soudci vůbec nezabývali. Odůvodnění celého stanoviska tak ve srovnání s důkladností stanoviska jím překonávaného nepůsobí nejpřesvědčivěji. Lze tedy doufat, že zvolený styl argumentace se v judikatuře Ústavního soudu nestane širším trendem.
[1] … jak ve svém odlišném stanovisku prozrazuje Vladimír Sládeček.
[2] Vývoj je v posledních letech viditelný namátkou např. v přístupu k právům poškozeného v trestním řízení. Diskutuje se také o možné budoucí proměně přístupu soudu k evropskému právu.
[3] V podrobnostech srov. BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2 přepracované a aktualizované vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 63 an.
[4] Nebo přinejmenším na semináři teorie práva, který navštěvoval autor.
[5] „jelikož právní norma s klasickou strukturou … neobsahuje explicitně vyjádření svého smyslu a účelu, nelze tyto stanovit ‘bez rekurzu na předvědění interpreta’ … V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“ Autorem je Pavel Holländer.
[6] Viz bod 22 komentovaného stanoviska. Zde obsažená úvaha o souvislostech mezi ust. § 29 a § 30 taktéž nepůsobí přesvědčivě.
Diskuze k článku ()