Uplatňování nároku soudního exekutora na odměnu v insolvenčním řízení při povolení oddlužení

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba soudního exekutora o určení pravosti popřené pohledávky ve výši 3 630 Kč.

Stěžovatel, který je soudním exekutorem, byl pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky proti dlužníkovi. Aniž by cokoli vymohl, v průběhu exekuce byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. Za této situace tak stěžovatel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku z titulu odměny exekutora a poté, co byla tato pohledávka popřena insolvenčním správcem, podal žalobu o určení její pravosti. Tato žaloba však byla napadeným rozsudkem zamítnuta. Podle vrchního soudu stěžovateli nevznikl nárok na odměnu právě z toho důvodu, že nic nevymohl. Tento soud si byl vědom nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, v němž Ústavní soud zjednodušeně řečeno vyloučil možnost, aby se soudní exekutor dodatečně mimo insolvenční řízení domáhal odměny, na kterou mu měl vzniknout nárok v důsledku zastavení exekuce zahájené před zjištěním úpadku dlužníka, jestliže v insolvenčním řízení bylo schváleno oddlužení. Věc stěžovatele však odlišil tak, že v době, kdy stěžovatel přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení, nebylo možné vyloučit, že k oddlužení nakonec nedojde. Stále tak byla zachována možnost, že se stěžovatel bude s úspěchem domáhat uspokojení nároku na odměnu v pokračujícím exekučním řízení po skončení insolvenčního řízení.

Ústavní soud se s právním názorem vrchního soudu neztotožnil, přičemž ve svém posouzení vyšel právě z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu předpokládá, že soudní exekutor, který v exekuci nic nevymohl, bude mít právo na odměnu podle § 90 odst. 1 exekučního řádu až v případě zastavení exekuce. To však neznamená, že lze toto právo soudnímu exekutorovi odepřít ve srovnatelné situaci, která se liší pouze tím, že zastavení exekuce předcházelo oddlužení, které vylučuje možnost následného rozhodnutí o úhradě nákladů dříve zahájené exekuce. Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu jí z hlediska jeho nároku nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řádu, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik nároku dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. V opačném případě by soudní exekutor své právo na odměnu exekutora nemohl v rozporu s jeho právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nijak uplatnit.

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. 87/2020

Celý text judikátu si můžete přečíst zde