II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Policie České republiky, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Náhodně projíždějící policejní hlídka přivolala stěžovateli záchrannou službu, neboť jevil známky náhlé nevolnosti. Stěžovatel však po příjezdu do nemocnice nebyl ošetřen, protože se dle výpovědí svědků choval hrubě a nespolupracoval. Poté byl stěžovatel přivolanou hlídkou městské policie vyvezen z objektu ven, kde byl po dalším incidentu pomocí hmatů a chvatů svezen na zem, spoután a odvezen na služebnu. Z té byl později opět převezen rychlou záchrannou službou do jiného nemocničního zařízení. Byl ošetřen a byla mu rovněž provedena řada testů a vyšetření, která prokázala nejrůznější poranění; ta mu podle tvrzení stěžovatele způsobila policie. O několik dnů později následovala hospitalizace. V reakci na tyto události podal stěžovatel trestní oznámení; policejní orgán usnesením věc odložil. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránil nejprve stížností u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a posléze i u Městského státního zastupitelství. Poté se obrátil na Ústavní soud. Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je důvodná.
Ačkoli stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení se strany strážníků městské policie, příslušné orgány se jeho tvrzeními zabývaly pouze povrchně, nezajistily řadu esenciálních důkazů, jež by byly s to přispět k objasnění věci, příp. zajištěné důkazy hodnotily nezřídka předsudečně, nekriticky a laicky (bez náležitých odborných znalostí). Jejich postup proto nedostál požadavku nestrannosti a požadavku důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování.
Přitom však to, jakým způsobem se orgány státu dokážou vyrovnat s případy tvrzeného policejního násilí a případně také se souvisejícím nařčením z garantování beztrestnosti příslušníkům moci veřejné, je pomyslným lakmusovým papírkem jejich kvality, odbornosti a vyspělosti. Příslušné orgány proto na jedné straně musejí poskytnout náležitou ochranu ústavně chráněným právům obviněných, avšak na druhé straně musejí také vyvinout skutečnou a efektivní snahu obstarat důkazy o incidentu, věc objasnit a, existuje-li důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, přivést pachatele k odpovědnosti.
Právní věta: Pro účely řízení před Ústavním soudem je to zpravidla stěžovatel, kdo musí prokázat hájitelnost svých tvrzení. Nicméně v situaci, kdy konkrétní okolnosti incidentu zcela nebo v převážné míře spadají do výlučné znalosti státních orgánů (typicky u osob omezených na svobodě), je namístě, aby bylo dané pravidlo modifikováno. Obstarání důkazů o špatném zacházení by totiž bylo pro stěžovatele, který byl v čase tvrzeného útoku do jisté míry izolován od okolního světa a dalších osob, jež by mu mohly pomoct zajistit nezbytné důkazy, krajně obtížné až nemožné (nález sp. zn. II. ÚS 2077/17 ze dne 26. 3. 2019; nález II. ÚS 1398/17, cit. výše, bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 1042/15, cit. výše; srov. také rozsudek velkého senátu ESLP ve věci El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie ze dne 13. 12. 2012, č. 39630/09, § 152; rozsudek ESLP ve věci Mete a další proti Turecku ze dne 4. 10. 2011, č. 294/08, § 112; rozsudek ESLP ve věci Rivas proti Francii ze dne 1. 4. 2004, č. 59584/00, § 38 a mnoho dalších). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v takových situacích musí příslušné orgány z vlastní iniciativy obstarat veškeré důkazy o incidentu, včetně zajištění podrobného vylíčení okolností domnělou obětí, forenzních důkazů a odborných lékařských vyjádření, která poskytnou úplné a přesné záznamy o případném zranění a objektivní analýzu lékařských nálezů, zejména co se příčiny zranění týče (nález sp. zn. I. ÚS 860/15, cit. výše, bod 89). Pakliže příslušné orgány této povinnosti nedostojí, stěžovatel byl v rozhodné době v moci policie nebo jiného orgánu moci veřejné s pravomocí omezit jej na svobodě, a po propuštění vykazoval známky zranění, Ústavní soud bude mít za to, že stěžovatelova tvrzení jsou hájitelná.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1376/18 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()