Víme, co chceme?
Uplynula skoro tři desetiletí od pádu totalitního režimu a konečně se prý zase jednou píší nové procesní předpisy, trestní a občanský soudní řád.
Nechci na tomto místě rozebírat líté debaty probíhající v akademické i justiční sféře o tom, kdo je členem „malé“ a „velké“ komise pro ten který právní předpis, kdy byl naposledy pozván, s kým se nemluví a koho nezvou.
Chci upozornit na moment, který mě fascinuje od samotného počátku.
Podle významné části našich politiků trpí zdejší soudnictví jednou zcela zásadní vadou, je pomalé. V poslední době o tom nejčastěji mluví Tomio Okamura, ale není zdaleka jediný. Rozhodně nezaznívá od jiných politických představitelů, že by tomu tak nebylo. Usuzuji proto, že klíčovým úkolem pro zpracovatele návrhů obou procesních předpisů je právě faktor rychlosti soudního řízení.
Kde asi budeme hledat inspiraci pro rychlejší soudní řízení? Nám kulturně blízké, precizně fungující a bohaté státy, jakými jsou Rakousko a Spolková republika Německo, se pohybují v různých tabulkách rychlosti soudů zhruba na podobných příčkách či jen nedaleko před námi. Z logiky věci bychom tedy měli hledat zásadně jiné inspirace pro nové procesní předpisy, než tyto dva státy, neboť naše vlast není připravena do chodu výkonu spravedlnosti vložit tolik sil a prostředků, které si mohou dovolit oni.
Anebo nejde tolik o rychlost, ale třeba také o kvalitní výsledek? O dodržení všech zásad férového procesu? O ochranu slabší strany? Či dokonce o zjednodušení celého řízení tak, aby pro procesní otázky „obyčejný člověk“ nepotřeboval právní pomoc? Co má mít přednost? Co je nejdůležitější?
Tyto otázky ale nemají směřovat na legislativce, vlastně ani na praktikující právníky, soudce, advokáty, státní zástupce. Dokonce ani na akademickou obec, která je k zodpovězení takto fundamentálních dotazů připravena nejlépe.
Stanovit cílové priority pro předpisy upravující soudní řízení musí politika. Ona má mandát od voličů, ona bude schvalovat předložené texty a také je následně před veřejností hájit.
Slyšel ale někdo o parlamentním výstupu, kde by se významná část politického spektra shodla na tom, co má přednost?
Má být justice, moderně řečeno, uživatelsky příjemná v procesních postupech, pečlivě poučující o každém kroku ve sporu, nadále poskytující nesmyslné množství různých opravných prostředků?
Nebo chceme soudní proces rychlý, razantní, autoritativní, neodpouštějící chyby v taktice i strategii procesních stran?
K obojímu se mohou nové procesní předpisy přiklonit.
Senátoři, poslanci, ministři, političtí činitelé všech výborů, komisí a grémií, mluvíte o tom spolu navzájem? Řekli jste to, co si myslíte, těm, kteří návrhy píší? Nebo se budete alibisticky předvádět až nad hotovým dílem a dosud mlčíte?
Další články
Ke 20. výročí slovenské Justiční akademie
Možná uvítáte, že v nastupujícím čase adventním neotevřu žádné další ožehavé téma a pokusím se tentokrát navodit spíše náladu sváteční až slavnostní.
Co jsou ti soudci vlastně zač…
Ve veřejném prostoru opakovaně rezonuje debata o výši platů soudců. Platy jako takové nechci rozebírat. Chci se zaměřit na to, co obnáší „být soudcem“.
Přečtete si! „Podmíněný trest odnětí svobody: Převládající, nepopsaný, nepřiměřený.“
V listopadu tohoto roku se na trhu objeví nová kniha Jakuba Drápala, učitele trestního práva na mé mateřské právnické fakultě se shora uvedeným názvem. Měl jsem to štěstí, že jsem si jí přečetl dříve.
První setkání se zapsaným mediátorem aktuálně
První setkání se zapsaným mediátorem je nástroj v rukou soudu, jehož cílem je přiblížit účastníkům řízení mediaci jako jeden ze způsobů alternativního řešení sporů, získat o ní co nejvíce informací a motivovat je k jejímu využití.
Což takhle méně formalismu
To, že je česká justice konzervativní, není žádná novinka ani žádné tajemství. V mnohém má konzervativní a rigidní přístup své opodstatnění a je v pořádku.



