Zamyšlení nad rozhodováním v opatrovnických věcech

Při studiu rozhodovací praxe Ústavního soudu v opatrovnických věcech jsem v poslední době prostudoval více než 150 nálezů vydaných v posledních 15 letech. Přitom jsem mimoděk zjistil, že téměř všechny nálezy ruší pouze rozhodnutí odvolacích soudů. To by nebylo tak zajímavé. Ale prakticky všechna zrušená rozhodnutí byla měnící.

soudce Ústavního soudu

A nejednalo se o kosmetické změny typu úpravy výše dlužného výživného. Jednalo se o zásadní změny, kdy odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu tzv. „otočil“. V ostatních soudních agendách se takové „pravidlo“ neobjevuje.

Jsem si vědom toho, že před Ústavním soudem končí jen nepatrný zlomek soudních případů, ty opatrovnické nevyjímaje. Těžko tedy dělat nějaké oficiální závěry. Ten nepoměr je však tak veliký, že mne nutí k zamyšlení, proč to tak je. Nabízí se mi lepší znalost účastníků - rodičů, kteří se u nalézacího soudu objevují častěji a hlavně se projevují přirozeněji. Mnohdy velmi nevybíravě. U odvolacího soudu se již zpravidla snaží chovat slušně i ti největší bouřliváci. Ale to je na vysvětlení dost málo. Že by bylo třeba opatrovnické specializace na odvolacích soudech? Snad, ale nálezy rušily rozhodnutí všech odvolacích soudů.

Nechci nijak „nasazovat“ na práci odvolacích soudů. Strávil jsem u odvolacího soudu sice nejkratší ale asi nejhezčí část svého soudcovského života. Ale toto zjištění mne nenechává klidným a chtěl jsem se o ně podělit. Nabídnout námět k zamyšlení. Rozhodování v opatrovnických věcech totiž považuji za jedno z nejtěžších a také z nejodpovědnějších vůbec. Bez patosu lze říci, že rozhodování o dětech je rozhodování o naší budoucnosti.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články