Zatímco v předchozích příspěvcích jsem se zabýval náležitostmi závětí z hlediska formy, dnes se zaměřím na zajímavou náležitost obsahovou. Závěť je totiž právním jednáním a jako taková nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud se v nedávném rozhodnutí vyjádřil k otázce, jak posuzovat (ne)soulad sjednaných úroků z prodlení s dobrými mravy. Umožňuje rekodifikovaná právní úprava sjednání úroků z prodlení v sazbě 0,5 % denně? K jakým hlediskům musí soud posuzující platnost ujednání o úrocích z prodlení přihlížet?

Tento článek se zabývá otázkou, zda se do způsobu vypořádání společného jmění manželů promítne skutečnost, že jeden z manželů za trvání manželství (a existence společného jmění) plnil vyživovací povinnost ke svému dítěti, které však není společným dítětem manželů.

Jednou z oblastí, ve kterých se klienti obracejí na advokáty se žádostí o poskytnutí odborného poradenství, je i sepisování zakladatelských dokumentů obchodních korporací. Některé otázky týkající se uspořádání vnitřních poměrů společníků je však vhodnější upravit prostřednictvím akcionářských dohod.[1]

Účel likvidace vymezuje  § 187 o. z., a to sice tak, že účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem) podle zákona s tím, že činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace (§ 196 odst. 1 o. z.) a že za právnickou osobu nesmí nikdo právně jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl (§ 188 o. z.).