Mají emotikony právní význam? Co na to říká judikatura? Epizoda druhá (část česká)
V dnešní době používáme k dorozumívání zcela běžně zprávy přes messenger, WhatsApp, email či jiné platformy.
Součástí těchto zpráv (nebo někdy i jejich jediným obsahem) pak často bývají nejrůznější emotikony. V předcházejícím díle bylo popsáno, zda mohou být emotikony zákonným důvodem pro rozvázání pracovního poměru. V dnešním díle se přesuneme do oblasti trestního práva a s využitím zahraničních soudních rozhodnutí popíšeme, jestli emotikony mohou být vodítkem k uplatnění trestní odpovědnosti, tedy jestli je možné, aby k odsuzujícímu rozsudku v trestním řízení vedlo použití emojis. Podkladem článku jsou jak rozhodnutí soudů amerických (viz předchozí část), tak rozhodnutí našich českých soudů.
Česká judikatura
I český Nejvyšší soud se jako soud dovolací v nedávné době několikrát zabýval (údajnými) trestnými činy, které byly spojeny s použitím emotikonů. Konkrétně šlo o následující případy:
- Pachatel byl odsouzen za trestný čin znásilnění též kvůli zprávě, kterou poškozené poslal zanedlouho po činu. V této zprávě stálo: „Omlouvám se za to co jsem prováděl (emotikon opice zakrývající si oči), tohle nedělám, nejsem žádný prase (emotikon opice zakrývající si oči).“ Nejvyšší soud souhlasil s názory soudů nižších stupňů, že tato zpráva dokazuje, že si pachatel byl vědom svého násilného a protiprávního jednání.[1]
- Další soudní rozhodnutí se týká jednání, k němuž došlo v době koronavirové pandemie. Obžalovaný tehdy na svůj facebookový profil přidal příspěvek: „PÁTRÁNÍ. Vyhlašuji pátrání po kolaborantovi, loutce a naprostém lidském hovadu! Slyší na jméno Adam Vojtěch (skáče, jak jiní pískají)! Je vinen z pošlapání práv a svobod, selektování občanů ČR, spolčení proti právnímu řádu naší země a v neposlední řadě poškozování našich potomků, jak po zdravotní, tak i po psychické stránce! Je proto bezpodmínečně nutné najít a po zásluze potrestat!“, s tím, že před a za slovem „PÁTRÁNÍ“ byl emotikon sekyrky. Soudy nižších stupňů odsoudily obžalovaného za trestné činy vyhrožování s cílem působit na úřední osobu a podněcování k trestnému činu. Nejvyšší soud se nicméně s tímto závěrem neztotožnil a dospěl k opačnému závěru, že „[s]amotné vyhlášení pátrání po osobě a bydlišti poškozeného (jeho bydliště zřejmě ani nebylo nijak utajovaným údajem), jakož i uvození textu této výzvy postranními obrázky sekery nelze bez dalšího pokládat za výhrůžku přinejmenším ublížením na zdraví.“[2]
Vzhledem k neustálému rozmachu elektronické komunikace každopádně předpokládáme, že se okruh (nejen) trestních rozhodnutí, v nichž se bude Nejvyšší soud věnovat emotikonům, bude ještě rozšiřovat.
Závěrečné obecné úvahy
Na závěr pro úplnost uvádíme, že při posuzování trestněprávní relevance emotikonů je třeba vždy zohlednit celkový kontext jejich použití a význam, který jim ten, kdo emotikon použil, v konkrétním případě přisuzoval. Není tedy třeba obávat se, že pokud odešlete jiné osobě emotikon nože, automaticky Vám bude hrozit trestní stíhání.
Orgány činné v trestním řízení budou vždy zohledňovat, jaký měl význam emotikon v konkrétní situaci. Svou roli navíc hraje i skutečnost, že každý může témuž emotikonu přikládat poněkud jiný význam. Jestliže je například určitá osoba zvyklá posílat druhým lidem jako výraz uznání emotikon zatnuté pěsti, nebude se zasláním tohoto emotikonu dopouštět např. trestného činu vydírání (či jiného trestného činu), a to ani tehdy, kdyby recipient zprávy vyhodnotil emotikon jako výhružku. Ze strany autora zprávy totiž bude chybět úmysl vyhrožovat. Nicméně na druhou stranu je dobré si uvědomit, že emotikony nelze přehlížet ani v rámci trestního práva.
Trestné jednání tedy za emotikon neschováte. Dávejte si proto na emotikony pozor, a to především proto, že mohou naznačovat či dokreslovat Váš úmysl (jako jeden z klíčových znaků pro následné dovození trestní odpovědnosti). Emotikony sice vypadají nevinně, ale přesto Vám mohou vcelku nepříjemně „zatopit”.
[1] Blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 126/2023.
[2] Blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1026/2022.
Další články
Časová osa jako důkaz: když několik minut rozhoduje o trestní odpovědnosti
V některých trestních věcech nerozhoduje jen otázka, co se stalo. Stejně podstatné je, kdy se to stalo, kdy se změnil zdravotní stav poškozeného, kdy se obviněný o riziku dozvěděl, kdy mohl zavolat pomoc a kdy už byl následek neodvratitelný.
Trnitá cesta k nové justiční mapě
Debata o přeorganizování české justiční mapy se po letech relativního klidu opět vrací do centra pozornosti a staví před zákonodárce i samotné soudce otázku vhodné míry specializace a efektivity. Jaký byl historický vývoj územního uspořádání soudů od roku 1850? Jakou inspiraci lze čerpat ze zahraničních reforem a jaká jsou praktická, technologická, personální a politická rizika spojená s případnou redukcí soudních obvodů?
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: kontrola veřejnoprávních médií a úvahy de lege ferenda (II. část)
Má rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na Českou televizi a Český rozhlas posílit transparentnost, nebo jde o promyšlený politický nátlak na média veřejné služby? Zatímco ústavní novela po letech přešlapování míří do finále, chybějící metodika auditu i současné rušení koncesionářských poplatků vyvolávají ostré debaty o nezávislosti redakcí.
K duševní poruše, omezení svéprávnosti a neplatnosti právního jednání
Má skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, vliv na jeho možnost převádět platně svůj majetek? Nikoliv nutně, porucha sama o sobě neznamená ztrátu svéprávnosti ani neplatnost uzavřené smlouvy, například darovací či kupní.
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: ústavní postavení, limity a kontrolní praxe (I. část)
Nejvyšší kontrolní úřad představuje v českém ústavním systému klíčový diagnostický orgán, který efektivně odhaluje miliardová pochybení při správě státního majetku, avšak kvůli absenci exekutivních pravomocí nemá jak nápravu vynutit. Tento článek analyzuje ústavní zakotvení i systémové limity Úřadu a na konkrétních příkladech z oblasti armády či dopravní infrastruktury ukazuje, jak stát zjištěná pochybení opakovaně ignoruje.



