CAS je dle ESLP nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. Dva ze sedmi soudců (včetně švýcarské soudkyně) s tímto závěrem nesouhlasí. To je výsledek rozsudku ve věci ve věci Mutu a Pechstein proti Švýcarsku, který vynesl Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v úterý 2. října 2018.
V minulém díle antidopingového seriálu jsem se snažil kriticky zhodnotit první návrh Světového antidopingového kodexu 2021. V tomto pokračování se zaměřím na rozsudek ESLP ve věci Mutu a Pechstein, který má na právní rámec boje proti dopingu ve sportu zásadní vliv. Jádrem celého sporu byla totiž povaha rozhodčího řízení a nezávislost a nestrannost CAS jakožto „nejvyššího sportovního soudu“, který rozhoduje jako nejvyšší odvolací rozhodčí orgán i o dopingových věcech. ESLP zároveň rozhodl, že CAS a další sportovní rozhodčí orgány jsou povinny garantovat sportovcům právo na veřejné projednání jejich dopingového případu.
O rozsudku ESLP ve věci Mutu a Pechstein jsem již informoval v krátké zprávě na tomto webu. Zároveň jsem se pokusil případ stručně shrnout v příspěvku na blogu Jiné právo. Na Právním prostoru publikovali krátký článek i zástupci advokátní kanceláře Havel & Partners, kteří stručně shrnuli skutkové okolnosti případů obou sportovců, závěry ESLP a možné důsledky rozsudku pro budoucí podobu mezinárodní sportovní arbitráže. Já se v tomto článku pokusím jít o něco dál, podrobněji zhodnotím rozhodnutí ESLP a zamyslím se nad významem rozsudku pro budoucí podobu rozhodčího řízení ve sportu nejen před CAS. Zároveň představím některé alternativy ke CAS a budu reflektovat i závěry diskuze, která proběhla na výroční konferenci International Sports Law Journal v Haagu od 25. do 26. října 2018.
Rumunský fotbalista Adrian Mutu měl v roce 2003 pozitivní dopingový nález na kokain, v důsledku čehož s ním FC Chelsea okamžitě ukončila spolupráci. Rozhodnutí klubu potvrdily i Odvolací komise anglické Premiere League a CAS, které dospěly k závěru, že Mutu jednostranně porušil smlouvu „bez spravedlivého důvodu.“ Rozhodčí komise Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) následně přiřkla FC Chelsea kompenzaci ve výši 17 milionů eur, což CAS později potvrdil. Mutu napadl rozhodnutí CAS před švýcarským Federálním nejvyšším soudem (SFT), který je oprávněn z určitých omezených důvodů rozhodčí nálezy CAS přezkoumávat. Mutu si stěžoval především na to, že CAS není nezávislým a nestranným soudem a že existuje spojení mezi jedním z rozhodců a advokátní kanceláří hájící zájmy FC Chelsea. Jiný z arbitrů měl porušit své povinnosti tím, že rozhodoval jak spor o ukončení smlouvy, tak i případ týkající se finanční kompenzace. SFT odvolání zamítl s tím, že CAS i jeho rozhodci jsou nezávislí a nestranní.
Claudia Pechstein je nejúspěšnější německou rychlobruslařkou všech dob. V roce 2009 ji však disciplinární komise Mezinárodní bruslařské federace (ISU) odsoudila za doping a udělila jí mimo jiné trest zákazu činnosti na dva roky. Pechstein se odvolala ke CAS, který však navzdory explicitní žádosti rychlobruslařky o veřejné projednání případu rozhodoval za zavřenými dveřmi. Proti rozhodčímu nálezu CAS, který rozhodnutí ISU potvrdil, podala Pechstein odvolání k SFT a tvrdila, že CAS není nezávislým a nestranným soudem. Stěžovala si především na systém nominace jednotlivých rozhodců CAS. Navíc uvedla, že CAS porušil její právo na veřejné projednání případu. I její odvolání však SFT zamítl.
Oba sportovci podali v roce 2010 stížnost proti rozsudkům SFT k ESLP a shodně tvrdili porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 EÚLP. O osm let později rozhodl senát ESLP v poměru 5:2 o tom, že CAS je nezávislý a nestranný soud a že Švýcarsko v tomto ohledu Úmluvu neporušilo. ESLP však zároveň jednomyslně uznal, že se Švýcarsko provinilo tím, že nezaručilo Claudii Pechstein právo na veřejné projednání jejího případu před CAS. Pro budoucnost CAS a rozhodování sporů ve sportu obecně je důležitý výsledek tohoto případu i jednotlivé úvahy, které vedly ESLP k uvedenému rozhodnutí. Ty nabízejí silné argumenty pro to, že CAS je orgánem, který rozhoduje sportovní spory při respektování práva sportovců na spravedlivý proces. Všichni členové senátu, a zejména dva autoři disentního stanoviska, však zároveň upozorňují na to, že ne vše je tak růžové, jak se může na první pohled zdát.
ESLP na úvod rozsudku připomíná, že EÚLP nebrání tomu, aby rozhodčí orgány řešily spory mezi jednotlivci a že rozhodčí doložky v principu EÚLP neporušují. ESLP však zároveň zkoumá, zda se sportovci vzdávají svých práv garantovaných čl. 6 EÚLP ve prospěch CAS „svobodně, zákonně a jednoznačným způsobem.“ ESLP v tomto ohledu uznává, že odvolací rozhodčí řízení před CAS je nucenou, nikoliv svobodnou arbitráží. S tímto závěrem souhlasím. Podle mého názoru mají sportovci na začátku kariéry dvě možnosti – sportovat pro radost, nebo profesionálně. Pokud se rozhodnou pro druhou možnost, nemají na vybranou a musejí se podřídit pravidlům příslušné sportovní organizace, včetně časté rozhodčí doložky ve prospěch CAS. V takovém případě jednoduše žádná svobodná volba neexistuje. V případě Claudie Pechstein ESLP uvedl, že její volba CAS nebyla svobodná, jelikož musela přijmout rozhodčí doložku ISU ve prospěch CAS, pokud se chtěla věnovat povolání profesionální rychlobruslařky (§ 109–115). Adrian Mutu neměl dle ESLP možnost jednoznačným způsobem určit, aby byl jeho spor rozhodnut nezávislým a nestranným tribunálem, a to vzhledem k namítané podjatosti rozhodce nominovaného FC Chelsea (§ 122).
ESLP dále uvádí, že to, že rozhodčí řízení před CAS je nucené, znamená, že musí splňovat všechny podmínky práva na spravedlivý proces kladené na něj čl. 6 odst. 1 EÚLP. ESLP v tomto ohledu nejprve zkoumá, zda je CAS „soudem zřízeným zákonem“ ve smyslu uvedeného článku. Pět soudců senátu ESLP se shoduje v tom, že CAS má pravomoc založenou právním předpisem rozhodovat spory, které jsou mu svěřeny, a že jeho rozhodnutí lze považovat za soudní. To dle většinového názoru ESLP potvrzuje i skutečnost, že sportovci mohou napadnout nálezy CAS před SFT, který je dlouhodobě považuje za „skutečné rozsudky srovnatelné s rozhodnutími státních soudů.“
Švýcarská soudkyně Keller a kyperský soudce Serghides však v jejich společném disentním stanovisku upozorňují na rozsudek ESLP ve věci Suda proti České republice, dle kterého tamní rozhodčí soud nebyl „soudem zřízeným zákonem“, jelikož byl jednak složen z rozhodců, kteří figurovali na seznamu vytvořeném společností s ručením omezením, a jednak rozhodoval na základě rozhodčí doložky. Keller a Serghides uvádějí, že CAS je rozhodčím orgánem bez právní osobnosti, který je součástí Mezinárodní rady pro sportovní arbitráž (ICAS), nadace založené podle švýcarského práva. Keller a Serghides se dále domnívají, že CAS není soudem „zřízeným zákonem“, a to především vzhledem k jeho soukromoprávním kořenům a vzhledem k tomu, že ani jeho věcná a místní příslušnost nemají zákonný základ.
Je CAS skutečně „soudem zřízeným zákonem“? Striktně vzato není. Jeho právní základ spočívá v soukromoprávní dohodě o založení ICAS, kterou podepsali zástupci Mezinárodního olympijského výboru (MOV), Asociace mezinárodních federací letních olympijských sportů (ASOIF), Asociace mezinárodních zimních sportovních federací (AIWF) a Asociace národních olympijských výborů (ANOC). Dnes je CAS orgánem bez právní osobnosti spadajícím pod ICAS, nadaci založenou dle švýcarského práva. Je pravda, že judikatura ESLP postupně rozmělnila požadavky na „soud zřízený zákonem“, ze kterých vyšla i většina senátu ESLP. CAS rozhoduje na základě hmotných i procesních právních pravidel o právech a povinnostech jednotlivců. Zejména vzhledem k soukromoprávnímu základu ICAS i CAS a vzhledem k tomu, že pravomoc CAS zakládají rozhodčí doložky obsažené v pravidlech sportovních organizací, si však toto kritérium v budoucnu zaslouží další pozornost.
Většina senátu ESLP dále uznává, že CAS je „nezávislý a nestranný soud“ ve smyslu čl. 6 EÚLP. Dle ESLP není problematická finanční závislost CAS na MOV, jelikož státy analogicky financují své soudy (§ 151). Při hodnocení systému nominace rozhodců CAS vychází ESLP ze skutečnosti, že rozhodčí senát tvořili tři rozhodci vybraní stranami sporu z uzavřeného seznamu obsahujícího v té době více než 300 rozhodců. Podobu tohoto seznamu určuje ICAS, která je složená z 20 zástupců – po čtyřech z mezinárodních sportovních federací, ANOC, MOV, řad sportovců a nezávislých odborníků. ESLP sice uznává, že mezinárodní sportovní federace, ANOC a MOV mají výrazný vliv na podobu seznamu rozhodců CAS. Zároveň však podotýká, že z tohoto vlivu neplyne nedostatek nezávislosti a nestrannosti rozhodců CAS ani obecně, ani v konkrétním případě Claudie Pechstein (§ 157).
ESLP odmítá argumenty na podporu absence nezávislosti a nestrannosti CAS a jeho rozhodců i v případě Adriana Mutua. Ten si stěžoval především na to, že jeden a ten samý rozhodce rozhodoval o ukončení jeho smlouvy v roce 2005 i kompenzaci pro FC Chelsea v roce 2009. ESLP však uvádí, že taková situace není v rozporu s Úmluvou vzhledem k tomu, že se jde o dvě odlišné právní otázky – v prvním případě o smluvní odpovědnost a ve druhém o výši náhrady škody. V případě napadeného spojení jednoho z rozhodců s advokátní kanceláří zastupující zájmy FC Chelsea ESLP odkazuje na rozsudek SFT, který rozhodl, že Mutu nepředložil dostatečné důkazy podporující jeho tvrzení. ESLP na závěr svého rozsudku odmítl i namítané porušení práva na respektování soukromého života a práva na ochranu vlastnictví Mutua.
Disentující soudci však CAS za nezávislý a nestranný soud nepovažují. Keller a Serghides kritizují většinu za to, že se spokojila s tvrzením SFT a nevěnovala více prostoru samostatné analýze namítané absence nezávislosti a nestrannosti CAS. Keller a Serghides upozorňují na to, že většina senátu v rozsudku sama uznává, že sportovní organizace mají ve srovnání se sportovci převažující vliv na složení ICAS a tím pádem i na podobu seznamu rozhodců CAS. Dle většinového názoru senátu by k porušení EÚLP bylo zapotřebí dokázat absenci nezávislosti a nestrannosti v případě konkrétního rozhodce nebo konkrétní skupiny rozhodců v rámci seznamu. Dle disentu je však takový požadavek v rozporu s ustálenou judikaturou ESLP, podle které stačí k porušení čl. 6 EÚLP existence strukturálních nedostatků v rámci celého orgánu nebo instituce. Keller a Serghides považují vliv sportovních organizací na složení ICAS a následně seznamu rozhodců CAS za značný a odporující čl. 6 odst. 1 EÚLP zejména proto, že podíl sportovců na nominaci rozhodců je pouze pětinový.
Na nedostatky rozsudku ESLP, a zejména jeho části týkající se nezávislosti a nestrannosti CAS, upozorňuje ve svém příspěvku uznávaný odborník na právo ve sportu a dlouholetý kritik CAS Antoine Duval. Kromě převažujícího vlivu sportovních organizací na nominaci rozhodců CAS (nominují 12 z 20 členů ICAS, které předsedá místopředseda MOV), argumentuje Antoine Duval především tím, že v případě odvolacího rozhodčího řízení je předseda senátu nominován předsedou Odvolací divize CAS. Od roku 1994 do roku 2013 zastával tuto pozici Thomas Bach, současný předseda MOV. Nyní je v čele Odvolací divize CAS Corinne Schmidhauser, předsedkyně Antidopingového výboru Švýcarska a členka legislativního výboru Švýcarské lyžařské federace. Antoine Duval upozorňuje na to, že jde opět o zástupce sportovních organizací, což znásobuje jejich kontrolu CAS a jejich vliv na složení rozhodčího senátu a tím i na výsledek celého řízení. Dle Antoina Duvala ESLP tento argument přednesený Claudií Pechstein (§ 124) z neznámého důvodu ignoruje.
Antoine Duval nabídl na konferenci v nizozemském Haagu na konci října zajímavou alternativu. Dle jeho (vlastními slovy „utopického“) názoru by mohlo dojít k reformě CAS a k vytvoření stálého rozhodčího soudu s uzavřeným počtem 20 soudců. Ti by byli odborníky na právo ve sportu a na rozhodčí řízení, jako je tomu nyní u CAS. Jednotlivé spory by rozhodovali na základě rotačního systému obdobně jako státní soudy, což by posílilo nezávislost a nestrannost „nového“ CAS. Podle mého názoru jde o zajímavý nápad, který však popírá jednu ze základních zásad rozhodčího řízení, díky které si strany sporu vybírají své rozhodce. Na druhou stranu si myslím, že utopický charakter tohoto nápadu nebrání další diskuzi o něm. Nabízí se třeba letní škola organizovaná studentským spolkem Common Law Society na téma Global Law of Sport na Patejdlově boudě v Krkonoších v červenci 2019, které se zúčastní Antoine Duval i mnozí další odborníci na právo ve sportu.
Já si myslím, že CAS je nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. CAS intenzivně pracuje na zlepšení své strukturální a finanční nezávislosti na sportovních organizacích již od roku 1993, kdy byla poprvé zpochybněna SFT v případě Gundel. Od té doby ušel CAS dlouhou cestu za účelem zvýšení svojí legitimity v rámci sportovního prostředí i vůči soudům a jiným státním orgánům. Byla vytvořena ICAS, která má být zárukou spravedlivého rozdělení vlivu jednotlivých sportovních aktérů na podobu CAS a jeho seznamu rozhodců, což se snažil v rozhovoru publikovaném na Jiném právu vysvětlit i generální sekretář CAS Mathieu Reeb. Dále došlo k vytvoření dvou rozhodčích divizí, a to za účelem rozlišení jednoinstančních sporů a odvolacích řízení proti rozhodnutím sportovních organizací. Netvrdím, že CAS je dokonalý a myslím si, že jeho představitelé by měli podrobně zanalyzovat závěry rozhodnutí ESLP, stejně jako by neměli brát na lehkou váhu odbornou literaturu, která je argumentů pro i proti nezávislosti a nestrannosti CAS plná. Zároveň se však domnívám, že v současné chvíli CAS záruky nezávislosti a nestrannosti splňuje v dostatečné míře.
Bez šrámu však z potyčky s ESLP Švýcarsko, potažmo CAS, nevyvázly. ESLP rozhodl, že Švýcarsko porušilo čl. 6 EÚLP tím, že nezaručilo Claudii Pechstein právo na veřejné projednání jejího případu před CAS. ESLP připomíná, že princip veřejného projednání občanských práv a závazků se netýká pouze běžných soudů, ale i jiných orgánů rozhodujících o profesních, disciplinárních nebo etických věcech. ESLP dochází k závěru, že otázka sankcí za porušení dopingových pravidel ze strany Claudie Pechstein byla tak závažná, že vyžadovala projednání za přítomnosti veřejnosti (§ 182). Na základě těchto úvah ESLP odsoudil Švýcarsko za porušení čl. 6 EÚLP a přiznal Claudii Pechstein odškodnění ve výši 8000 eur.
Jaký vliv má odsouzení Švýcarska za absenci veřejného projednání případu před CAS na budoucí sportovní spory? Musí sportovní rozhodčí orgány projednávat všechny dopingové věci pod dozorem veřejnosti pouze v případě, že o to strany sporu požádají, jako to udělala Claudia Pechstein? Nebo by to měly dělat systematicky a pouze v ojedinělých odůvodněných případech zavřít dveře? Na tyto otázky ESLP neodpovídá, ačkoliv jeho ustálená judikatura směřuje podle mého názoru spíše k druhé variantě. S tím souvisí i otázka publikace rozhodčích nálezů. Judikatura ESLP k čl. 6 odst. 1 EÚLP vyžaduje publicitu rozsudků, z čehož slevuje pouze ve výjimečných případech. CAS přitom systematicky zveřejňuje pouze zhruba 30 % svých rozhodčích nálezů. Rozsudek ESLP by tak zároveň mohl být impulsem k větší transparentnosti a tím pádem i zvýšení legitimity CAS.
Není všem dnům konec. Kterákoliv ze zúčastněných stran může ve lhůtě tří měsíců od vynesení rozsudku ESLP požádat, aby se věcí zabýval Velký senát ESLP. Vyvolává případ závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití EÚLP nebo závažný problém obecného významu dle čl. 43 odst. 2 EÚLP? Já osobně se domnívám, že ano. ESLP se vůbec poprvé ve své historii zabýval otázkou právního postavení, nezávislosti a nestrannosti CAS a rozhodčího řízení ve sportu, která si v posledních letech říká o stále větší pozornost veřejnosti. Nezapomínejme ani na to, že Claudia Pechstein může ve světle rozsudku ESLP požádat o revizi rozhodnutí SFT, která by teoreticky mohla vyústit ve zrušení rozhodčího nálezu CAS a nové veřejné projednání jejího případu. Ve hře je stále i německý Spolkový ústavní soud, k němuž podala Claudia Pechstein stížnost proti rozhodnutí Spolkového soudního dvora. CAS i Claudia Pechstein vyhrály každý po jedné dílčí bitvě u ESLP. Kdo však vyhraje válku?
Diskuze k článku ()