Je možné přiznat rodiči více péče, než sám chce?

Prakticky se jedná o případy, kdy matka potřebuje do práce, má další dítě nebo je dítě ve věku, kdy není zcela zvladatelné a požádá otce o větší podíl na jeho výchově. Také se může jednat o situaci, kdy rodič podá návrh, aby se ukázalo, že druhý rodič zcela záměrně nejeví o dítě zájem a vykonává svou rodičovskou odpovědnost jen tím, že druhému rodiči dělá naschvály (nesouhlasí s výběrem školy, nesouhlasí s přestěhováním, nesouhlasí s rovnátky apod.) Také jsou případy, kdy jeden z rodičů k takovému návrhu přistoupí z důvodu nerovného zacházení mezi dětmi druhého rodiče (např. syn z prvního manželství s otcem tráví každý druhý týden, syn z druhého manželství jeden den v měsíci, protože není otcem oblíbený apod). Motivů pro podání návrhu je spousta, většinou však někteří neví, co je jejich cílem. Protože v konečném důsledku nikdo nechce, aby dítě skončilo u druhého rodiče celé dny na počítačových hrách, když na něho otec nemá čas nebo u třetí osoby (přítelkyně, kamarádky apod.), které překáží.

Je tedy na soudu, aby pečlivě vážil, zda takovému návrhu vyhovět a druhého rodiče přimět k větší míře péče o nezletilé dítě. Pokud má druhý rodič zájem o péči, ale je tato péče neslučitelná se zaměstnáním, ale druhý rodič chce také pracovat, aby mohl vydělat více peněz, pak je namístě mu tuto příležitost dát, anebo přimět druhého rodiče, aby ztrátu v možnostech výdělku kompenzoval. Není spravedlivé požadovat, aby jeden z rodičů musel zůstávat doma pokaždé, když dítě onemocní (což ve školkách a škole je velmi často), pobíral nízký plat a druhý rodič cestoval po světe a získával stále vyšší uplatnění, ale hradil běžné výživné a bral si dítě jen když je zdravé a nezatěžuje ho.

Na druhé straně je povinností rodiče se vždy postarat o dítě a pokud již matka či otec partnera nemá, tak má sice složitou situaci, ale nezbavuje ho to řádné rodičovské odpovědnosti.

Zde by tedy měl soud pečlivě zkoumat každou jednotlivou situaci a snažit se o dohodu mezi rodiči, která v důsledku péči nezvýší, ale vyřeší to, co bylo motivem pro podání, někdy zoufalého, návrhu. Rozhodně je však zásadním kritériem zájem dítěte.

Úmluva o právech dítěte stanoví, že existuje právo dítěte na péči obou rodičů. _„Shodná práva a povinnosti rodičů odpovídají právu dítěte na to, aby bylo vychováváno oběma svými rodiči, které jim zaručuje zejména zcela explicitně čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Výchova a péče ze strany obou rodičů však nemůže znamenat pouze mechanické vnímání rozdělení této péče půl napůl. Péče a výchova každého z rodičů je odlišná v čase, závislá na věku a osobnosti dítěte, jeho citových vazbách nejen k rodiči, ale také k mnoha dalším osobám (zejm. novým partnerkám a partnerům rodičů) a na mnoha dalších faktorech. Soud je však povinen všechny tyto skutečnosti zohlednit, zhodnotit a ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit.
_Z jednoho staršího nálezu, kde stěžovatel tvrdil, že soudy by neměly nařizovat střídavou péči, když se na ní neshodnou oba rodiče, ÚS zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájmy dětí. Střídavou výchovu soud chápe jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče za situace, kdy spolu partneři již nežijí. Dítě si totiž zachová fungující vztah s oběma rodiči a zůstane součástí jejich každodenního života.

Obecně tedy nelze vyloučit situaci, kdy soud uloží střídavou péči někomu, kdo ji nechce. Obdobně, soud přeci stanoví střídavou péči, přestože druhý rodič chce výlučnou. Ovšem též je nutno reflektovat to, že ÚS častou spojuje (jako níže v úryvku z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13) střídavou péči s aktivním zájmem a ochotou rodičů, na níž by podle mě měli soudci rozhodování v této věci stavět.

„Za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. Obecné soudy tudíž musí při svém rozhodování o péči rodičů, kteří se rozvádějí nebo ukončili společné soužití, vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.“

Cílem našeho článku není předložit jednoznačnou odpověď, jak má být rozhodováno, ale otevřít na dané téma diskuzi a zamyslet se nad možnými řešeními, zvláště když každý jednotlivý případ je jiný.