K náhradě tzv. další nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích - část III.

Následující článek přibližuje závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, který se zabýval problematikou náhrady tzv. další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. v pracovněprávních vztazích.

VJ
Narcis Tomášek a partneři, PF UP v Olomouci
PP
Výše odškodnění újmy na zdraví
Foto: Fotolia

Předchozí část článku naleznete zde.

Co mohou znamenat závěry Ústavního soudu pro pracovní právo?

Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, rozhodnutí je zásadní primárně s ohledem na výkladový posun v rámci tzv. další nemajetkové újmy (resp. duševních útrap) podle § 2958 o. z., jejíž přiblížení bylo provedeno shora. Kromě závěrů v této oblasti má rozhodnutí i implicitně nevyřčené konotace týkající se možného uplatnění nároku zaměstnance dle o. z. i vůči zaměstnavateli. Podle zaběhnutých schémat platí v souladu s § 269 zák. práce, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Je přitom lhostejné, zda újma byla způsobena zaviněním zaměstnavatele, přičiněním dalších zaměstnanců zaměstnavatele (§ 265 odst. 2 zák. práce), s přispěním třetích osob či bez zavinění jakéhokoliv subjektu.

Ve výše popsaném skutkovém stavu byly splněny všechny předpoklady pro aplikaci ust. § 269 zák. práce, zaměstnanec se tak primárně může domáhat náhrady újmy po zaměstnavateli (což v posuzovaném případě i učinil), byť škůdcem byl subjekt od zaměstnavatele odlišný. Zároveň ale nic nebrání tomu, aby poškozený zaměstnanec nárokoval plnou náhradu újmy i přímo po škůdci (tj. v daném případě přímo po třetí osobě).[1] Zcela zásadní je nicméně skutečnost, že Nejvyšší soud konstantně umožňuje poškozenému zaměstnanci uplatnění nároku vůči třetímu subjektu (tj. přímému škůdci) dle o. z., avšak nárok vůči zaměstnavateli připouští jen dle zák. práce (a nikoliv též dle o. z.), čímž dle našeho názoru v konečném důsledku zakládá zásadní nerovnost v právech jednotlivých zaměstnanců.[2] S ohledem k prioritní ochraně hodnot života a zdraví, ke které se hlásí Listina základních práv a svobod, je namístě tento dogmatický výklad překonat. Je totiž nezbytné narovnat podmínky zaměstnanců v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, kdy ve světle podmínky rovného zacházení se zaměstnanci a optikou zákazu jejich diskriminace [§ 1a písm. e) zák. práce] nemůže obstát nedůvodné třídění zaměstnanců na ty, kteří mají užší práva dle zák. práce, a na ty, kteří ve srovnatelných podmínkách mají práva v širším měřítku dle o. z. Setrvání na současném status quo totiž naplňuje orwellovské „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

Nelze nicméně opomenout ani již zmíněnou možnost zaměstnanců uplatnit nárok přímo vůči třetí osobě (odlišné od zaměstnavatele), jako tomu bylo v případě analyzovaného rozhodnutí. Tato konstrukce reflektuje obecně přijímané standardy náhrady újmy vyplývající z čl. 1.101 Principů evropského deliktního práva, podle něhož každý, komu lze na základě zákona připsat újmu způsobenou jinému, je povinen tuto újmu nahradit. Přímý nárok poškozených zaměstnanců ve vztahu ke skutečným škůdcům může těmto zaměstnancům ulehčit jejich situaci, a to obzvláště za situace, staví-li se např. zaměstnavatel ke své povinnosti nahradit újmu laxně, či svoji povinnost přímo neguje, přičemž škůdce svou vinu nikterak nepopírá a je připraven způsobenou újmu odčinit. Poškozenému zaměstnanci skýtá tato volba (tj. výběr, po jakém subjektu bude náhradu újmy vymáhat) širší možnosti ke snazšímu uspokojení jeho práv.[3]

Zásadní změnu v pojetí náhrady újmy je nicméně nutné přijmout ve vztahu k zaměstnavatelům, jak bylo uvedeno shora, neboť ti obvykle disponují nepoměrně vyšším kapitálem a pojištěním než samotní zaměstnanci (v pozici škůdce). Je tedy nezbytné trvat na možnosti domáhat se náhrady za vytrpěné duševní útrapy nikoliv pouze ve vztahu ke třetímu (tj. od zaměstnavatele odlišnému) subjektu (jak doposud připouští Nejvyšší soud), ale samozřejmě i ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Je-li totiž dovozena tzv. třetí kategorie nároků v rámci ust. § 2958 o. z. v podobě tzv. dalších nemajetkových újem,[4] a obdobné ustanovení dopadající na pracovněprávní vztahy v ust. § 271c zák. práce[5] neobsahuje žádnou takovouto kategorii, je nutné subsidiárně v této části aplikovat občanský zákoník i na pracovněprávní vztahy, bez ohledu na to, zda újmu způsobila třetí osoba, zaměstnavatel nebo jeho zaměstnanci.[6],[7] Korektní přístup tedy vyžaduje aplikaci § 2910 věty první o. z. ve spojení s § 2958 o. z. i vůči zaměstnavateli, jde-li o odčinění další nemajetkové újmy, kterou zák. práce nijak adekvátně neupravuje.[8]

Nad rámec shora uvedeného je možné položit k veřejné diskusi otázku, která se v souvislosti se závěry analyzovaného rozhodnutí zcela nabízí, a sice zda náhrada újmy spočívající v tzv. duševních útrapách bude přicházet v úvahu nejen za situace pracovního úrazu, ale též v případě nemoci z povolání. V tomto smyslu nevidíme rozdíl, proč by nárok měl být dán jen u pracovních úrazů, ale v případě, budou-li naplněny podmínky pro odčinění obdobné nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nemoci z povolání, by tento nárok měl být vyloučen. Je totiž nezbytné i v této rovině vyhovět požadavku plné náhrady způsobené újmy.

Závěr

V samotném závěru lze shrnout, že předmětný nález Ústavního soudu představuje jitřenku v rámci subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Byť nedávná novela zák. práce provedená zák. č. 285/2020 Sb. částečně dopadla též na oblast náhrady majetkové a nemajetkové újmy, stále ji nelze (a zejména v konotaci s rozebíraným nálezem Ústavního soudu) považovat za komplexní a vyhovující požadavku plné náhrady způsobené újmy. Nelze pak opomenout, že navzdory drobným legislativním korekcím je právní úprava náhrady nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích v určitých oblastech stále užší, než plyne z úpravy zakotvené v rámci o. z. Zákonodárce si je této disproporce v právních úpravách vědom a snaží se jí částečně korigovat: „Inspirací pro zavedení institutu jednorázové náhrady nemajetkové újmy (v § 271f zák. práce) při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance do pracovněprávní úpravy je ust. § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákoník práce dosud tento druh nemajetkové újmy neupravuje, což způsobuje nedůvodné rozdíly mezi úpravou zákoníku práce a úpravou občanského zákoníku.“[9] Ani naposledy přijatá novelizace zák. práce však nikterak nereflektuje výše nastíněnou absenci náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap zaměstnance při pracovním úrazu zaměstnance.[10]

Zároveň je zapotřebí zopakovat, že doposud obecně přijímané závěry v podobě komplexnosti úpravy náhrady újmy v zák. práce jsou liché a lze je považovat za překonané. Tyto závěry přehlíží skutečnost, že s přijetím nového o. z. došlo k citelnému odklonu v pojetí náhrady především nemajetkové újmy oproti předchozí úpravě: „Právní úprava náhrady újmy na přirozených právech člověka vychází z antropocentrické koncepce, jež má v intencích obecných garancí občanského zákoníku (§ 3) chránit lidský život, zdraví, osobnostní statky a v neposlední řadě ‚svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého‘ (§ 81 odst. 1). Patrna je tu zřejmá shoda soukromoprávní regulace s doktrínou lidských práv, jejímiž justifikačními důvody jsou mj. lidské potřeby, tužby a přání."[11]

Zatímco obsah právních úprav náhrady újmy podle předešlé právní úpravy občanského zákoníku před 1. 1. 2014 a zákoníku práce byl velmi podobný, stávající stav vykazuje značné odchylky, aniž by pro ně existovaly rozumné důvody. K celkové reflexi obsahových změn přijatých v novém o. z. do zák. práce nedošlo, a proto nelze akceptovat zjednodušené tvrzení o „všeobjímající“ úpravě náhrady újmy v zák. práce. O. z. totiž upravuje oblast materiálně širší. Byť došlo k systematické i pojmové precizaci (novela provedená zák. č. 205/2015 Sb.) či k poslední úpravě v oblasti náhrady nemajetkové újmy (novela provedená zák. č. 285/2020 Sb.), nelze v žádném případě úpravu náhrady majetkové a nemajetkové újmy v zák. práce považovat za komplexní.

Striktní odlišování úprav a vyloučení subsidiarity o. z. ve svém důsledku vede k nedůvodným rozdílům zakládajícím nerovnost mezi adresáty práva v pracovněprávních vztazích a v čistě občanskoprávních (tj. ryze soukromoprávních) vztazích, a dále zakládá bezdůvodnou vnitřní hodnotovou rozpornost právního řádu. Bude-li se v budoucím směřování zvažovat přístup setrvalý versus evoluční, přikláníme se k odvážnější variantě po vzoru moderní civilistiky, kdy i v případě odpovědnosti zaměstnavatele za majetkovou či nemajetkovou újmu má být aplikován občanský zákoník. Půjde-li konkrétně o odčinění další nemajetkové újmy spočívající v tzv. duševních útrapách, jeví se jako nejvhodnější přístup v podobě aplikace § 2910 věty první o. z. ve spojení s § 2958 o. z., a to nejen vůči třetí osobě, ale taktéž i vůči zaměstnavateli.[12]

Článek byl publikován v Advokátním deníku.


[1] Doposud byla akceptována pluralita odpovědných subjektů v recentní judikatuře v případě pozůstalých po agenturním zaměstnanci, kde bylo možné nárok uplatnit proti uživateli v linii úpravy dle o. z., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019. Ze starší judikatury lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/79, uveřejněné pod č. 11/1982 (civ.) v rámci Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2-3/1982, dle kterého si poškozený mohl sice zvolit, po kterém subjektu (či zda po obou) bude požadovat náhradu újmy: „Z uvedeného vyplýva, že sama existencia nároku poškodeného voči organizácii nijako nevylučuje nárok poškodeného voči subjektu zodpovednému podľa Občianskeho zákonníka. Obidva tieto nároky popri sebe obstoja a poškodený ich môže uplatniť voči tomu zodpovednému subjektu, ktorý si sám vyberie“, nicméně i toto rozhodnutí již představuje základ pro rozlišování nároku čistě dle občanskoprávní a pracovněprávní úpravy: „(…) nemožno vzťah medzi organizáciou zodpovednou podľa Zákonníka práce a medzi škodcom zodpovedným podľa Občianskeho zákonníka a titulu zavinenia považovať za vzťah solidarity dlžníkov.“ K rozvinutí této teorie vylučující zkoumanou subsidiaritu o. z. vůči zák. práce přispěl následně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009: „Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů.“ Přestože se k možnosti uplatnění nároku po třetí osobě Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018: „V soudní praxi totiž nejsou pochybnosti o tom, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodné události. Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu (…)“, kruciální problém spočívá ve výkladu Nejvyššího soudu, který determinuje nárok proti zaměstnavateli tak, že ten lze uplatnit jen dle zák. práce, oproti tomu nárok vůči třetí osobě lze uplatnit dle o. z. Vzhledem k rozdílům v dosahu ustanovení o náhradě škody dle zák. práce a dle o. z., resp. v množině případů, na které daná ustanovení dopadají, je zjevné, že i nárok vůči zaměstnavateli by měl být za určitých okolností založen na subsidiární aplikaci o. z. Posledně uvedené rozhodnutí již bylo skutkové popsáno výše (usmrcení zaměstnankyně pošty). Byť v tomto případě poškozenými subjekty byli opět pozůstalí po zaměstnankyni, a nikoliv přímo zaměstnankyně (nejednalo se totiž o zranění, ale usmrcení), ze závěrů Nejvyššího soudu lze taktéž dovodit, že by obdobný přístup měl být stanoven i ve vztahu k zaměstnanci jakožto poškozenému subjektu.

[2] Zaměstnanec, kterému byla újma způsobena třetí osobou, má v tomto smyslu širší paletu v úvahu připadajících nároků na náhradu újmy (dle o. z.) než zaměstnanec ve srovnatelném postavení, kterému újma vznikla v důsledku zaviněného jednání zaměstnavatele nebo i bez jakéhokoliv zavinění (dle zák. práce).

[3] Uvedený přímý nárok je dovozován i v situaci opačné, tj. je-li odpovědným subjektem zaměstnanec a poškozeným subjektem třetí osoba. V souladu s § 2914 větou první o. z. se lze setkat s názory, podle nichž má poškozený možnost uplatnit svůj nárok z titulu náhrady újmy přímo vůči zaměstnanci – škůdci dle § 2910 věty první o. z., avšak za použití limitů stanovených v § 257 zák. práce. F. Melzer: § 2914, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit., str. 368-371.

[4] § 2958 o. z.: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

[5] § 271c zák. práce: „(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. (2) Vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.“

[6] Ust. § 271c odst. 1 zák. práce obsahově odpovídá ust. § 372 zák. práce, které bylo rozhodné v posuzovaném případě. Novelizací byla posléze připojena druhá část věty: Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. Již z této dikce (a to nejméně) mohla být patrna možnost uplatnit zbylý nárok dle o. z. Pokud se recentní judikatura k této možnosti (subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v části náhrady újmy) stavěla odmítavě, mělo dojít (minimálně) k vyrovnání podmínek mezi týmiž nároky dle o. z. a týmiž nároky dle zák. práce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 205/2015 Sb.: „předpokládá se, že výše bodového ohodnocení stanovená nařízením vlády, které nabude účinnosti shodně s navrhovaným zákonem, bude reagovat na výši, která byla metodikou Nejvyššího soudu doporučena soudům při stanovení výše této náhrady v občanskoprávních vztazích“.

[7] V. Kadlubiec, P. Machálek: Náhrada nemajetkové újmy pozůstalých v pracovněprávních vztazích, Právní rozhledy č. 4/2018, str. 115-124.

[8] Pro dovození nároku z obecného ust. § 269 odst. 1 zák. práce zde není prostor, jsou-li všechny konkrétní nároky specifikovány v rámci samostatného oddílu věnovanému druhům náhrad (§ 271a-271j zák. práce) a lze-li tedy hovořit v zák. práce o taxativním výčtu (numerus clausus) jednotlivých nároků.

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 285/2020 Sb. Kromě zakotvení tohoto nároku došlo ke změnám v oblasti § 271g zák. práce (náhrada nákladů příslušejících na zřízení pomníku nebo desky v případě smrti zaměstnance), § 271i zák. práce (změny v oblasti jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých). Zajímavá se jeví skutečnost, že veškeré legislativní korekce se vztahují pouze k pozůstalým, nikoliv k samotnému poškozenému zaměstnanci.

[10] Lze souhlasit s Doležalem, který konstatuje, že Ústavní soud mohl (celý problém spočívající ve) výši odškodnění vyřešit navýšením tohoto odškodnění, namísto systémově nevhodného zařazení duševních útrap pod další nemajetkové újmy. Na druhé straně toto řešení opět nastavuje zrcadlo zastáncům nemožnosti subsidiární aplikace o. z. vůči zák. práce v oblasti náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Dané formalistické řešení se v uvedených případech zdá být totiž nepřiléhavé. Nelze totiž setrvávat na výkladu práva, který zakládá tak kruciální rozdíly v případech, ve kterých by naopak měla být dána rovnost (i co víc, naopak možná nerovnost, avšak ve prospěch zaměstnanců, nikoliv naopak). Srov. T. Doležal, op. cit.

[11] Bod 43 analyzovaného rozhodnutí.

[12] Tento článek vznikl v rámci projektu Studentské grantové soutěže Univerzity Palackého v Olomouci. Název projektu: Vybrané otázky povinnosti k náhradě újmy v pracovním právu, číslo projektu: IGA_PF_2021_002.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články