K určování výše škody u internetového pirátství ve světle judikatury Nejvyššího soudu

Co je autorským dílem definuje autorský zákon[1]. Podle této definice je autorským dílem nejen film či hudba, ale třeba také počítačový program, fotografie nebo databáze. Stažením z internetu fakticky dochází toliko k vytvoření kopie stahovaného souboru na definovaném úložišti uživatele, zatímco původní stahovaný soubor na internetu nadále zůstává. Autorský zákon tento proces označuje jako rozmnožení díla, pro účely tohoto článku však pro zjednodušení hovoříme o stahování. 

V českém právním řádu stažení díla chráněného autorským právem není protiprávní, dochází-li k němu výhradně pro osobní potřebu fyzické osoby. Z tohoto tzv. volného užití díla ovšem existují výjimky, volným užitím tak není např. stažení počítačového programu či elektronické databáze. Díla, která však nejsou mezi zákonnými výjimkami, lze tak v zásadě stáhnout pro osobní potřebu bez toho, aniž by se jednalo o protiprávní čin. Zcela jiným příběhem je ovšem jejich další šíření, které již protiprávní je. 

Problematickými jsou tedy situace, v nichž lidé na internet autorská díla bez povolení nahrávají a umožňují tak stahování ostatním. Tím se mohou dopouštět trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle trestního zákoníku[2]. Tento trestný čin obsahuje jednu základní a dvě kvalifikované (přísnější) skutkové podstaty lišící se zejména v rozsahu takového počínání, způsobené škody či získaného prospěchu. V kontextu šíření autorských děl na internetu je však určení těchto aspektů činu velice komplexní. 

První zvýšenou trestní sazbu zakládá trestní zákoník na základě mj. značného rozsahu činu, škody či prospěchu, k naplnění ještě přísnější skutkové podstaty je pak nutné rozsahu činu, škody či prospěchu velkého. Trestní zákoník stanovuje hranici pro škodu a prospěch značného rozsahu na nejméně 1 000 000 Kč a obdobně pro velký rozsah na nejméně 10 000 000 Kč. Určování rozsahu samotného činu je pak na posouzení individuálních aspektů každého případu, zejména z hlediska závažnosti, intenzity či délky takového počínání.

Stěžejní roli v rámci autorských práv hraje evropská směrnice o vymáhání práv duševního vlastnictví[3]. Dle této směrnice by formou náhrady škody měl být ušlý zisk, tedy částka, o kterou by se zvýšil majetek poškozeného v případě, že by se škůdce nedopustil daného protiprávního činu. Tu je však nutné bez důvodných pochybností prokázat. Jako podpůrnou alternativu pro případy obtížného vyčíslení výše ušlého zisku směrnice stanovuje odvození škody od výše licenčních poplatků či poplatků, které by škůdce zaplatil, kdyby ke svému šíření díla získal legální oprávnění.[4]

Žádný pramen práva tak nedává konkrétní postupy pro stanovení výše škody, prospěchu či rozsahu takovéhoto trestného činu. V roce 2013 byl například obviněný odsouzen nižšími soudy za nelegální šíření 372 filmových audiovizuálních děl a 33 hudebních děl na internetu k tříletému trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. Výše trestní sazby se odvíjela od výše škody, kterou měl obviněný svým počínáním způsobit, tedy 11 041 514 Kč. Obviněný podal odvolání a následně také dovolání, kterým se zabýval Nejvyšší soud[5]. 

Nejvyšší soud zde zkritizoval použitý způsob výpočtu, který kalkuloval ušlý zisk držitelů autorských práv jako součin ceny legálního nosiče v běžné distribuční síti, počtu nelegálních kopií, které obviněný na internet neoprávněně nahrál, a počtu stažení takovýchto kopií. Soud označil jako chybný předpoklad, že všichni uživatelé, kteří si dílo pořídili prostřednictvím nelegálně uveřejněné kopie, by si ho jinak opatřili legálním způsobem. 

Nejvyšší soud se také v jiném ze svých rozhodnutí[6] zabýval komplexitou výpočtu výše škody při porušení autorských práv. Obviněný v tomto případě prodával nelegálně vyrobená diagnostická zařízení určená k detekci závad na motorových vozidlech. Svou činností získal prospěch ve výši 193 900 Kč a dle soudu nižšího stupně tak způsobil škodu ve formě ušlého zisku ve výši 803 400 Kč. Zde se ovšem dle Nejvyššího soudu jednalo taktéž o chybný výpočet, jelikož pracoval s cenou diagnostického zařízení, která však mimo autorská práva k software zahrnuje také náklady na výrobu a distribuci takového zařízení. 

V ustalování judikatury Nejvyšší soud navazoval dále v dalším ze svých rozhodnutí[7], ve kterém dal za pravdu obviněnému mj. v jeho výhradách k výpočtu škody, který byl založen na znaleckém posudku a který zjednodušeně řečeno pracoval se součinem ceny kopie pořízené legálně u online půjčoven či tzv. streamovacích služeb a počtu stažení obviněným neoprávněně zpřístupněných kopií. Nejvyšší soud zde vyslovil názor, že by se mělo pracovat s nejméně nákladnou formou získaní legální kopie díla v předmětné době na daném trhu.

Z výroků rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné vyvodit, že výpočet výše ušlého zisku nelze bagatelizovat na jednoduchý součin stažení souboru zprostředkovaného nelegálně a ceny nosiče legální kopie. 

Předpoklad, že by si všichni uživatelé daného filehostingového serveru nebýt nelicencované kopie pořídili kopii legální, je nepřesný a s největší pravděpodobností také mylný. Rovněž nelze určit, zda by si zájemci o dílo jeho kopii pořídili ve formě fyzických nosičů, jako DVD, virtuální kopie filmu či například v rámci internetové streamingové služby, která dané dílo poskytuje. Částky vyzískané těmito způsoby se pak výrazně liší. Držitelé autorských práv také mívají prospěch pouze ve výši určité dohodnuté části samotné tržní ceny, do níž se promítají i provozní náklady či marže poskytovatelů ap.

V případech, kdy nelze spolehlivě zjistit výši škody, je dle Nejvyššího soudu nutné zvažovat, zda nedošlo ke spáchání trestného činu porušení autorského práva ve značném či velkém rozsahu.[8] Pro takovýto způsob zvýšení trestní sazby ale také neexistuje jednoznačná hranice. Nejvyšší soud v jednom případě usoudil, že došlo ke spáchání trestného činu ve značném rozsahu, jestliže bylo zpřístupněno 850 děl.[9] V jiném případě šlo o značný rozsah při nahrání na filehostingové servery u pouze 373 titulů.[10] 

Takovéto neintuitivní rozhodování je zapříčiněno zčásti i jinými faktory, jako je délka časového období, po nějž pachatel díla zpřístupňoval, opakovanost, počet stažení, zda šlo o regionální, celorepublikový či globální trh apod. Lze polemizovat, zda hranice spáchání tohoto trestného činu ve značném rozsahu není příliš široká. Jistě by z hlediska právní jistoty bylo žádoucí ji přinejmenším judikatorně blíže vymezit.

Nejvyšší soud určitý postoj zaujal, avšak ve svých výrocích nestanovuje jednoznačné instrukce pro soudy nižších instancí. Jasný postup pro určování výše škody vzniklé porušováním autorských práv a rozsahu tohoto trestného činu se tak nejspíše bude dát vyvodit až z dlouhodobější, rozsáhlejší soudní praxe.