Ochrana rodinného života a účast nezletilého na řízení

Nález sp. zn. III. ÚS 484/23 (dále jen „předmětný nález“) přináší nové poznatky i upřesnění dosavadní rozhodovací praxe ve vztahu k právu na rodinný život a právu nezletilého na účast na řízení.

Skutkové okolnosti případu a řízení před obecnými soudy

Rozsudkem soudu první instance byli nezletilý chlapec ve věku 11 let a jeho sestra svěřeni do střídavé péče svých rodičů, přičemž nad výchovou nezletilých soud stanovil dohled, jelikož mezi rodiči panovaly mimořádné dlouhotrvající konflikty, které se v průběhu soudního řízení nezlepšovaly a které značně negativně působily na psychiku nezletilých. O měsíc později byla obvodnímu soudu doručena zpráva od orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), ve které bylo uvedeno, že dohled je nezpůsobilý snížit rizika v rodině. 

Z uvedeného důvodu Obvodní soud pro Prahu 8 zahájil řízení ve věci uložení výchovného opatření a nařízení předběžného opatření, ve kterém soud mimo jiné ustanovil nezletilým nového opatrovníka odlišeného od navrhovatele. Soudní řízení se týkalo možnosti umístění nezletilého syna do ústavní péče, se kterou ovšem nesouhlasil opatrovník, jelikož si byl vědom, že by dané výchovné opatření mohlo nezletilého poškodit. Opatrovník navrhoval zastavit řízení, uložit napomenutí rodičům a opětovně ustanovit dohled nad výchovou nezletilých. Přesto však dne 15. 11. 2022 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 usnesení, kterým rozhodl o předběžném i výchovném opatření a nařídil rodičům odevzdat nezletilého syna do péče dětského domova. Soud své rozhodnutí odůvodnil dlouhodobým trváním konfliktní situace, nerespektováním předešlého soudního rozhodnutí a nezpůsobilostí zmírnit rizika v rodině dohledem na přijatelnou úroveň. Dále soud uvedl, že rodiče dlouhodobě nezletilého rodiče poškozují, kdy nedošlo k stabilizaci poměrů nezletilého, společně nekomunikují, nerespektují doporučení odborníků, nedochází na kontroly na odborné pracoviště atp. Jejich slabá výchova vede k nevhodnému a vulgárnímu chování nezletilého vůči jeho okolí a ani jeden z rodičů si neuvědomuje hrozbu, kterou nezletilý představuje pro jeho mladší sestru. 

Proti prvostupňovému usnesení následně podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze. Tento však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí uvedl, že dle jeho zjištění nezletilý v důsledku nařízeného předběžného opatření nestrádá a že zvládá cestování do školy velmi dobře. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že zatímní řešení situace předběžným opatřením mělo být v daném případě správnou cestou.

Proti oběma usnesením podala stěžovatelka ústavní stížnost, a to z důvodu, že oba obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky a jejího syna zakotvená v čl. 10 odst. 2 (právo na soukromí) a čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 

Za jakých okolností lze umístit nezletilého do ústavní péče? 

Ústavní soud se v předmětném nálezu zprvu zabýval způsobilostí předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, k čemuž se již vyjádřil například ve svém nálezu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94, nebo také v usnesení ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 488/99. Ústavní soud uvedl, že takovou způsobilost obecně vyloučit nelze, ovšem předběžná opatření zpravidla nedosahují dostatečné intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se totiž nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Přesto však zásah do základních práv a svobod nelze zcela vylučovat.

Ústavní soud dále zdůraznil svou rozhodovací praxi v oblasti práva na rodinný život, které je upraveno v čl. 10 odst. 2 LZPS a čl. 8 Úmluvy a jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí.[1] Vazba mezi rodiči a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbu a jakékoliv opatření narušující tuto vazbu představuje zásah do práva na rodinný život.[2] Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu, jelikož rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv.[3] Ovšem se nelze pouze upínat na negativní závazky. Stát má dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva obecně jednat tak, aby se mohlo rozvíjet rodinné pouto mezi rodiči a dětmi.[4]

Oddělení dítěte od jeho rodičů, ke kterému došlo v posuzované věci, lze aprobovat pouze v případě, že je takový postup „nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči“.[5] Je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z absolutních práv dítěte musí dosahovat určité kvalifikované intenzity. V dané věci ovšem potřebnost takového vážného zásahu prokázána nebyla. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozhodnutí nedokázal dostatečně popsat, jaké konkrétní vážné riziko nezletilému v péči jeho rodičů hrozí či již nastalo. Nadto z usnesení soudu první instance dle Ústavního soudu neplynulo, že by v řízení nastaly podmínky, které by odůvodňovaly postup nařízení napadeného předběžného opatření, jelikož soud nezohlednil pokus rodičů dospět k dohodě ani jejich ochotu upravit střídavou péči o nezletilého. Rovněž Ústavní soud poukázal na zásadní vadu řízení před soudem prvního stupně, a to, že vydal napadené předběžné opatření, aniž by prokazoval, že je nezletilý ve stavu nedostatku řádné péče nebo že je jeho vývoj vážně ohrožen. Při svém rozhodování prvoinstanční soud také opomenul hodnocení proporcionality zásahu či prokazování nejlepšího zájmu nezletilého. Z dřívější judikatury Ústavního soudu také plyne, že i pokud se nezletilý ve školní přípravě v dětském domově zlepšil, je nutné pamatovat na to, že důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu.[6]

Další ze závažných vad řízení bylo také porušení participačního práva nezletilého. Ústavní soud zdůraznil, že pouhý pohovor učiněný soudní sociální pracovnicí na základní škole za přítomnosti i asistentky nezletilého nelze považovat za zjištění názoru nezletilého v předmětném řízení, jelikož ze záznamu z pohovoru vyplývá, že se týkalo jiné otázky, a to plnění školních úkolů, rodiny nezletilého atp. Nezletilý dokonce nebyl ani dopředu informován o možnosti umístění do ústavního zařízení. Tímto jednáním bylo Obvodním soudem pro Prahu 8 porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na výchovu dětí dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 LZPS a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Dále byla porušena práva nezletilého na účast na řízení zakotvená v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 

K napadenému usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud uvedl, že zcela rezignoval na povinnosti plynoucí z odvolacího přezkumu rozhodnutí o umístění dítěte do ústavní péče, když nijak nezjišťoval názor nezletilého, ani se nezabýval možností návratu nezletilého do rodinného prostředí. Městský soud v Praze nezletilého nijak nekontaktoval, vyšel pouze ze zprávy opatrovníka a informací od otce nezletilého. Dále nijak nereagoval ani na zprávu primářky dětské psychiatrie ze dne 14.11.2022, kterou stěžovatelka přiložila do svého odvolání proti předběžnému opatření obvodního soudu, ze které plyne, že umístění nezletilého v ústavní péči může vést ke zhoršení jeho psychického stavu. Tím, že odvolací soud řádně neposoudil, zda je v nejlepším zájmu nezletilého jeho setrvání v dětském domově, nezjišťoval ani jeho názor na danou situaci a nevěnoval pozornost jeho vhodnému poučení, porušil ústavně garantovaná práva stěžovatelky i nezletilého.

Závěr 

Ústavní soud se v nálezu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 484/23 zabýval otázkou, za jakých okolností lze nezletilého umístit do ústavní péče. Ústavní soud dospěl k závěru, že pro nařízení ústavní péče nelze pouze zjišťovat zájem dítěte z vypracovaných odborných zpráv, ale musí být rovněž zjišťována skutečná situace v rodině, musí být přihlédnuto k snahám rodičům ke zlepšení situace, a především musí být s nezletilým hovořeno a tento musí být informován o všech podstatných skutečnostech. Ve svém nálezu Ústavní soud využil závěry konstatované v rámci jeho dřívější rozhodovací praxe, kterou dále rozšířil. S ohledem na uvedené pak Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

---

[1] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07.