I přes svou mimořádnou erudici a přes to, že významně přispívá k vývoji soukromého práva u nás, je z něj cítit nebývalá pokora. V tomto rozhovoru jsme se nejprve zaměřili na jeho působení v pozici místopředsedy naší nejvyšší soudní instance, načež jsme si navázali povídáním o jeho vizích, jakož i o soudním rozhodování obecně. V druhé části nás čekají konkrétnější témata dotýkající se zejména rozhodování Nejvyššího soudu a rekodifikovaného soukromého práva.
Dne 17. 2. 2022 uplynul jeden rok od Vašeho jmenování do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu. Jak byste hodnotil první rok Vašeho působení v této funkci?
Uplynulý rok by se stručně dal popsat jako velmi hektický. Zpočátku jsem si myslel, že se to postupně takříkajíc usadí, jen co se mi podaří přizpůsobit svůj pracovní život nové roli. Opak je však pravdou, zejména díky rostoucímu počtu i náročnosti úkolů.
Napadá Vás něco, co Vás překvapilo, ať již v dobrém nebo ve zlém?
Řekl bych, že máloco mě opravdu překvapilo. Pokud bych měl ale něco vyzdvihnout, pak lidi, s nimiž uvnitř i vně justice spolupracuji. V naprosté většině se totiž potkávám s kompetentními, obětavými, mimořádně pracovitými a v neposlední řadě lidsky slušnými kolegy, s nimiž bývá radost spolupracovat.
Určitým zklamáním je pro mne neefektivita veřejné správy. Byrokracie sice není výkonná ze své podstaty, a v zásadě je to asi i dobře, ale ta míra nefunkčnosti systému a komplikovanosti téměř jakéhokoliv rozhodovacího procesu je značná. S oblibou říkám, že britský seriál „Jistě, pane ministře“, resp. „Jistě, pane premiére“, není politickou satirou z 80. let, ale dokumentárním dílem popisujícím současnost. Typickým příkladem může být budova Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ta stávající, už tak nepříliš vyhovující potřebám soudu, byla značně poškozena při povodních v roce 2002. Stát už 20 let „pracuje“ na stavbě nové budovy, a stále se ještě nedostal ani k vyhlášení výběrového řízení na dodavatele stavby. Snad se alespoň to letos povede.
Souvisejícím obecným problémem je i absence dlouhodobějších koncepcí a vizí. Příkladem může být elektronizace justice. Každý o ní mluví, ale realita je problematická. Systémy užívané justicí jsou nezřídka vzájemně nekompatibilní a zastaralé, řada z nich státu „nepatří“, vybavení (softwarové i hardwarové) má do ideálu daleko, personál na IT odděleních je poddimenzovaný a zoufale špatně placený (ostatně jako většina nesoudcovského personálu) atd. Co chybí, je jasná, srozumitelná a navenek komunikovaná vize, kam, jak a kdy se chceme dostat. A také, kolik to bude stát a z jakých zdrojů to budeme financovat.
Jak složité je skloubit funkci místopředsedy s působením v roli soudce?
Jsou to vlastně dva pracovní úvazky. Což znamená, že úplně jednoduché to není. Trochu to odnáší moji blízcí, především manželka, neboť volného času mívám velmi málo, a také kolegové ze senátu, kterým má vytíženost jinými úkoly komplikuje práci. Ale postupně jsme našli nějaký vyhovující modus operandi. Také mé zatížení se snížilo, což znamená, že se podílím na rozhodování menšího počtu věcí než zbývající členové senátu. Takže mám naději, že to budu zvládat. Ostatně jinak to ani nejde, i jako místopředseda jsem především soudce a podílet se na rozhodovací činnosti – byť v nižším rozsahu – musím a také chci. A protože mě právo „baví“ a nechci ztratit kontakt s praxí, ponechávám si v určité míře i své publikační a přednáškové aktivity především v oblasti korporátního práva.
Budete též jedním z vystupujících na letošním kongresu Právní prostor, a to s příspěvkem na téma "Postavení a role Nejvyššího soudu v 21. století". Co představuje hlavní cíl či hlavní vizi pro následujících devět let Vašeho působení na postu místopředsedy?
To je otázka na samostatný rozhovor. Ale dobře, zkusím aspoň stručně své představy, či jejich část, popsat.
Rád bych napomohl tomu, aby Nejvyšší soud byl efektivní, kvalitní a silnou institucí 21. století, která společnosti poskytuje ty nejlepší možné služby. Tím nemá být řečeno, že je nyní neefektivní, nekvalitní či slabý. Nicméně jednak je soud do určité míry živoucím organismem, o který se musíte dobře starat, aby si zachoval či raději zlepšoval své kvality, a jednak je třeba reagovat na proměňující se právní i společenské prostředí, jehož jsme součástí, a na nové výzvy, které současná doba přináší.
Základním posláním Nejvyššího soudu je sjednocovat výklad právních předpisů, tak, aby se právo nelišilo podle toho, který soud jej nachází. Aby v Českých Budějovicích platila stejná pravidla jako v Budějovicích Moravských. Má-li tuto roli plnit kvalitně, efektivně a v rozumných lhůtách, musí k tomu mít vytvořené podmínky. A to v současné době prostě nemá. Nejvyšší soud je nyní spíše továrnou na rozsudky, jež ročně vychrlí až 8.000 rozhodnutí. To vše v období neustálých významných změn právních předpisů a rapidního nárůstu složitosti právního řádu jako takového. Jak má tato judikatorní masa reálně sjednocovat výklad právních předpisů? Jak můžeme chtít od lidí, aby naše rozhodnutí znali a řídili se jimi? Vždyť ani sami soudci Nejvyššího soudu nejsou s to znát veškerá rozhodnutí této instituce. Stejná bolest ostatně tíží i Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Osobně jsem přesvědčen, že stav, kdy patnáctičlenný Ústavní soud ročně vydá přes 4.000 rozhodnutí, není udržitelný a představuje do jisté míry degradaci ústavního soudnictví. Vždyť se každý soudce Ústavního soudu podílí měsíčně na zhruba 100 rozhodnutích! Je čas revidovat roli všech tří vrcholných soudů tak, aby byly s to plnit svá poslání i v 21. století.
Nejvyšší soud má být špičkovou institucí, ročně řešící jen přiměřené množství případů, jejíž (téměř) každé rozhodnutí představuje významný judikát, precedent, jenž je čten, studován, v praxi následován a v odborné diskusi rozebírán. To je cíl, k němuž bych rád směřoval.
V krátkodobém horizontu chci napomoci tomu, aby se v enormním množství rozhodnutí, která Nejvyšší soud zatím chrlí, dalo alespoň trochu vyznat. Některé kroky budou chvíli trvat, například zlepšení vyhledávání na našich webových stránkách. Jiné jsme schopni udělat relativně rychle. Už v loňském roce jsem plánoval začít zpřístupňovat neustále aktualizované tematické přehledy naší judikatury, tedy vnitřně utříděné soubory významných rozhodnutí k jednotlivým oblastem, institutům či otázkám. Práce na tom se trochu pozdržely, ale předpokládám, že v průběhu letošního roku s tím započneme.
A pak je tu další role, již Nejvyšší soud musí zastat. Současný systém správy soudnictví postrádá orgán, jenž by justici reprezentoval jak ve vztahu k moci výkonné a zákonodárné, tak ve vztahu k veřejnosti. Dokud tomu tak bude, musí se tohoto úkolu do určité míry zhostit právě Nejvyšší soud, resp. jeho vedení.
Zmínil jste, že Vás právo “baví”. Co máte na své práci nejraději?
Začínal jsem v advokacii, ale rychle jsem přišel na to, že mi tato profese nevyhovuje. S trochou nadsázky jsem se cítil jako „námezdní pistolník“. Tím nechci nijak zlehčovat význam advokacie jakožto součásti širší justice, jen to prostě není práce pro mě. Jako soudce nejsem vázán zájmy svých klientů, pouze zákony a svým svědomím.
Baví mě právo jako takové, jež vnímám – spolu se starými Římany – jako „umění dobrého a spravedlivého“, a profesi soudce považuji za poslání, jehož podstatou – jakkoliv nadneseně to může znít – je napomáhat tomu, aby ve společnosti vládla spravedlnost.
V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen pečovat o dobrou pověst soudnictví. Myslíte si, že se to u nás obecně daří a že jsou soudy ve společnosti – i přes trend klesající důvěry v instituce demokratického právního státu – přijímány s dostatečnou důvěrou? Pokud nikoli, co je podle Vás příčinou tohoto stavu?
Odpověď na tyto otázky bude odlišná podle toho, jak, kdy a v rámci jaké platformy budete chtít důvěru měřit. Pokud se vůbec měřit dá. Když se půjdete zeptat účastníků civilních řízení, kteří právě prohráli své spory, či lidí odsouzených za trestné činy, asi se mnoha kladných hodnocení nedočkáte. Z druhé strany vydá-li soud v mediálně sledované kauze rychle rozhodnutí, které odpovídá společenské poptávce, setkáte se s pozitivními ohlasy. Přitom ani jedno, ani druhé samo o sobě nevypovídá nic o tom, zda justice funguje dobře.
Důvěru si vytváříme především tím, jak jeden každý z nás pracuje, jak kvalitně a v jakých lhůtách rozhoduje, jak přistupuje k účastníkům řízení, jak dokážeme svá rozhodnutí vysvětlit atd. Obecně řečeno, justice si tím, jak funguje, důvěru určitě zaslouží a myslím, že ji i má. Byť samozřejmě vím, že není vše růžové a že máme co zlepšovat. To ale platí pro jakýkoliv systém.
Před časem mě na jedné konferenci potěšil zástupce jedné velké advokátní kanceláře, když mi řekl, že přestali dávat do smluv rozhodčí doložky, protože podle nich české soudy fungují dobře a mají jejich důvěru. Důvěřují-li justici subjekty, které si svůj pohled neutváří na základě jedné konkrétní kauzy, jde o významný a pozitivní signál.
Ptáte-li se, co můžeme pro zlepšování důvěry sami dělat, pak kromě toho, že svoji práci budeme dělat na té nejlepší možné úrovni, je naučit se ji lépe komunikovat veřejnosti.
Soudci vysokých soudů se při své práci často dostávají do situací, kdy váží proti sobě stojící principy či zájmy a musí se rozhodnout, kterému dají v konkrétním případě přednost. Co Vám v takových situacích pomáhá?
O používání principů v rozhodovací činnosti soudů byl napsán u nás i v zahraničí nespočet publikací, jde o téma, na které bychom mohli vést dlouhou debatu. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, vždy se snažíme, pokud to jen trochu jde, najít takové řešení, které považujeme za „dobré a spravedlivé“ jak pro daný případ, tak pro případy obdobné. Soudci vrcholného soudu totiž musí mít vždy na paměti, že svým rozhodnutím ovlivní nejen konkrétní kauzu, již řeší, ale také všechny podobné. Tedy, že jejich rozhodnutí bude mít mnohem širší dopady, než když podobné závěry učiní soudce na první instanci. Takže při vyvažování proti sobě stojících principů musí mít na zřeteli nejen důsledky pro konkrétní, jimi řešené kauzy, ale také obecné dopady, které jejich rozhodnutí přinese právní praxi.
V soudním řízení není možné vyhovět všem a téměř vždy bude mít minimálně jedna strana na konci řízení pocit nespravedlnosti či křivdy. Dokáže být právo spravedlivé? Mohou soudci dělat něco proto, aby tyto pocity v účastnících minimalizovali? Mohlo by k tomu přispět např. povinné zveřejňování odlišných stanovisek u všech vysokých soudů?
Právo musí být, jak to je jenom možné, spravedlivé. Jinak se stává nelegitimním. Za mnohé bych tu mohl odkázat na Gustava Radbrucha a jeho známou stať „O nezákonném právu a zákonném bezpráví“. Právo musí být vnímáno jako nástroj zabezpečující spravedlivé uspořádání mezilidských vztahů. Je to úkol jak pro zákonodárce, tak pro justici. Z pohledu soudce se tu dostáváme zpátky k úloze principů v rozhodovací činnosti. Právě jejich prostřednictvím lze často zabezpečit, aby právo nebylo jen „bezduchým“ souborem právních předpisů, ale aby vedlo ke spravedlivému řešení sporů. Pro soudce někdy nebývá jednoduché nalézt správné řešení a nepřekročit onu tenkou červenou linii, jež odděluje rozumný výklad zákonného textu, i za použití principů, a tedy nalézání (spravedlivého) práva, od tvorby práva. To druhé už totiž nenáleží soudcům, ale zákonodárci.
Samozřejmě mi hned můžete namítnout, že sám pojem spravedlnosti vždy byl a je víceznačný a nesnadno uchopitelný. Tady bych se – a to při vědomí velkého množství filosofické i právní literatury, věnující se pojetí spravedlnosti – opět přidržel „staré dobré“ Ulpiánovy definice: Spravedlnost znamená nikomu neškodit, každému dát, co jeho jest a čestně žít.
Je ale třeba přiznat, že v době přebujelé regulace téměř každého aspektu lidského života, v době pravidel, která jsou začasté jen ryze technicistní a která se mění častěji než jednotlivá roční období, v době, kdy stará zásada, že neznalost práva neomlouvá, je jen smutnou fikcí a pro normálního člověka nedosažitelnou metou, je to s hledáním spravedlnosti složitější.
To, zda účastník řízení bude mít pocit, že soud rozhodl spravedlivě, závisí do určité míry i na přístupu soudce, včetně toho, jak vede řízení, jak se připraví na jednání, zda a jak dokáže své rozhodnutí srozumitelně vysvětlit. Jako soudci prvního stupně se mi několikrát stalo, že mi po jednání přišel poděkovat účastník, který spor prohrál. A děkoval za způsob, jakým jsem řízení a jednání vedl. Jde o jednu z největších poklon, jaké se soudci může dostat.
Na zveřejňování odlišných stanovisek soudců u vrcholných soudů existují rozdílné názory. Já osobně jsem toho příznivcem. Jednak to zvyšuje osobní odpovědnost soudců rozhodujících v senátech a jednak odlišné stanovisko může být do budoucna pomocí při hledání a nalézání práva. Snad neprozradím příliš z „kuchyně“ našeho senátu (pozn. redakce - senátu, který nyní nese označení 27), ale u nás byste mnoho odlišných stanovisek nenašli. Stane-li se, že jeden z nás má na řešení konkrétní otázky či konkrétního případu odlišný náhled, diskutujeme nad věcí tak dlouho, dokud nenalezneme shodu. A nejednou se stane, že nakonec zvítězí onen původně menšinový názor.
Nejsem si ale jistý tím, zda a jaký dopad by mělo povinné zveřejňování odlišných stanovisek na snižování pocitů křivdy či nespravedlnosti v účastnících.
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()