Stalking (nebezpečné pronásledování) – část III., nemajetková újma

Tento článek navazuje na ostatní, tj. Stalking (nebezpečné pronásledování) – část I. a Stalking (nebezpečné pronásledování) – část II. V tomto posledním článku k tématu se budu zabývat možností domáhat se náhrady nemajetkové újmy a jejím přiznáním v některých konkrétních případech.

Při nebezpečném pronásledování dochází zcela nepochybně k zásahům do přirozených práv oběti, zejména k zásahu do její důstojnosti a soukromí, v řadě případů i do zdraví, a to zejména do zdraví psychického. V takovém případě vzniká oběti právo na náhradu nemajetkové újmy, která mu jednáním pachatele vznikla. V rámci tohoto trestného činu nedochází k zásahům do fyzické integrity oběti, tedy ani k újmě na tělesném zdraví. Není tedy na místě uvažovat o náhradě bolestného, ale o povinnosti odčinit způsobené dušení útrapy ve smyslu § 2956 občanského zákoníku, tedy jakéhosi psychického bolestného. 

Duševní útrapy je možné vymezit jako vnitřní mučivé pocity (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.), pod pojem duševních útrap lze zahrnout i psychickou bolest[1]. Psychická bolest je možná duševní reakce na zásah do práva člověka.

Při nebezpečném pronásledování je cílem pachatele vzbudit na straně oběti strach a obavy, což se mu obvykle podaří. Pro úplnost připomínám, že obavy nemusí u oběti skutečně vzniknout, jak jsem vysvětlovala ve svém předchozím článku. Reakcí na pronásledování však mohou být i další psychické obtíže oběti, jako jsou např. nervozita, podrážděnost, lekavost, pocity vyčerpanosti, únava, ztráta chuti do života, pocity bezradnosti a bezmoci[2].

Podle stávající judikatury je na místě náhradu nemateriální újmu v podobě vzniklých duševních útrap přiznávat. V odsuzujících rozsudcích tak bývá povinnost této náhrady odsouzeným stanovena, samozřejmě za předpokladu, že byl nárok poškozeného včas a řádně uplatněn. I když tedy nedochází k fyzickému útoku na poškozeného, ani k újmě na jeho tělesném zdraví, může mu být náhrada nemajetkové újmy přiznána. Soudy totiž posuzují zcela důvodně následky v podobě psychických obtíží na straně oběti za dostatečný důvod pro to, aby jí byla náhrada nemajetkové újmy přiznána.

Výši náhrady není možné opřít o žádnou zcela exaktní metodu, nelze ji přesně určit a je tak třeba, aby ji ve smyslu § 2955 občanského zákoníku určil soud podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností daného případu.

Při stanovení výše náhrady je nutné aplikovat postup v souladu s ustanovením § 2957 občanského zákoníku a určit způsob a výši přiměřeného zadostiučinění tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Za ty jsou považovány zejména úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného nebo i jiné obdobně závažné důvody. V úvahu je nutné vzít i obavu poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Tyto okolnosti zvláštního zřetele hodné budou v případech nebezpečného pronásledování hrát zcela nepochybně svou roli, zejména zde vždy budou bráno v potaz úmyslné jednání pachatele i obavy na straně oběti.

Při posuzování výše náhrady v konkrétním případě bude svou roli ve značné míře nepochybně hrát stávající judikatura. Vzhledem k tomu, že již existují případy nebezpečného pronásledování v judikatuře, lze nalézt i rozhodnutí o přiznání nemajetkové újmy při odsouzení za tento trestný čin.

Jedním z takovýchto případů je pronásledování poškozené bývalým partnerem, když poškozené především opakovaně telefonoval a zasílal ve dne i v noci SMS zprávy ze svého mobilního telefonu (30-50 SMS zpráv denně), telefonoval z veřejných telefonních automatů a proti její vůli vyhledával její osobní kontakt, když na ni čekal na místech, která pravidelně navštěvovala. Poškozená začala pak v důsledku jeho pronásledování trpět duševní chorobou, a to poruchou přizpůsobení[3]. Toto zjištění bylo podloženo znaleckým posudkem psychiatra, který jednoznačně konstatoval existenci poruchy přizpůsobení.

Námitky obviněného, že tato porucha vznikla z jiných důvodů než v reakci na jeho jednání, označil soud za neopodstatněné. Znalec totiž jednoznačně vyloučil, že by poškozená duševní chorobou trpěla před jednáním obviněného a současně uvedl, že znaleckým vyšetřením nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by mohly vést k jejímu rozvoji, než jednání obviněného. Následně pak soud, jenž z odborných zjištění znalce vyšel, neshledal příčiny vzniku duševní poruchy mimo sféru jednání obviněného a stanovil obviněnému povinnost nahradit poškozené částku 15.077,- Kč jako odškodnění nemateriální újmy.

V obdobném případě jednání obviněného jakožto bývalého manžela poškozené trvalo 10 měsíců a zahrnovalo zejména opakované a tvrdošíjné telefonování v počtu desítek telefonátů denně, zprávy a výhružky související s nezletilou dcerou poškozené a obviněného. Poškozená uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12.000,- Kč a tato jí byla v plné výši přiznána. Soud prvního stupně k tomu výslovně doplnil, že „s ohledem na duševní útrapy jí způsobené a dobu, po kterou trvaly, se soudu nejeví částka 12.000 Kč nijak přehnaná, ba naopak nízká vzhledem k tomu, čím vším si musela poškozená z důvodu protiprávního jednání obžalovaného projít.“[4] Stejný názor zaujal i odvolací soud, který poukázal na délku trvání jednání obviněného i intenzitu jeho psychického násilí a konstatoval, že „přiznání nároku v požadované výši 12.000,- Kč, jež zhruba odpovídá měsíčnímu příjmu poškozené z inkriminované doby, lze mít v daném případě za více než symbolickou satisfakci.“ Při svém rozhodování odvolací soud zdůraznil i význam prohlášení poškozené o dopadech trestného činu na její život, který byl v tomto případě soudu dodán.[5]

V jiném posuzovaném případě byla věc složitější, neboť poškozená byla nezletilá a obviněný se vůči ní dopustil více trestných činů – kromě nebezpečného pronásledování také navazování nedovolených kontaktů s dítětem. Obviněný dlouhodobě, po dobu téměř jednoho roku, vyhledával blízkost poškozené a snažil se s ní vejít v osobní kontakt, a to v místech, kde se obvykle pohybovala, dával jí nevyžádané dary a kontaktoval ji vytrvale prostřednictvím sociální sítě Facebook i písemně, v jednom případě nabízel nezletilé schůzku v hotelovém pokoji[6].

Soud po zvážení všech okolností stanovil obviněnému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích v částce 200.000,- Kč. Námitky obviněného spočívaly v tom, že se žalovaných skutků nedopustil a že soud při stanovení výše majetkové újmy nezohlednil skutečnost, že vzniklou újmu zapříčinila samotná poškozená. Další námitka pak spočívala v tom, že nemajetkovou újmu uplatňují třetí osoby, tedy rodiče poškozené. Veškeré tyto námitky soudy jako nedůvodné zamítly a nemajetková újma ve stanovené výši tak v rámci přezkumu obstála. Za samozřejmou soud označil i skutečnost, že náhradu nemajetkové újmy jménem poškozené vymáhají její rodiče jakožto její zákonní zástupci. 

Je zřejmé, že rozhodovací praxe obsahuje různé případy a různé přístupy k posuzování náhrady nemajetkové újmy. V rámci zákonných kritérií, jak jsou popsána výše, tak soud bere v potaz kromě jiného dobu trvání jednání pachatele, jeho závažnost a rovněž také osobu oběti, dále pak případnou existenci dušení poruchy. Je vhodné, aby poškozený učinil prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život ve smyslu § 43 odst. 4 trestního řádu, neboť toto je nepochybně prostředek, který může soudu objasnit pocity oběti z jednání pachatele. 

Mám za to, že je nutno se zmínit i o možnosti přiznání nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění. V závažných případech nebezpečného pronásledování lze dle mého názoru uvažovat i o přiznání tohoto nároku, zejména pokud by následkem trestného činu bylo takové poškození psychického zdraví oběti, které by ji do budoucna značně omezovalo v obvyklém způsobu života. V úvahu přichází zejména dopady do oblasti sociální sféry poškozeného, např. snížení zájmu o dříve důležité vztahy a aktivity, izolace či strach z neznámých lidí. Pokud by takovéto následky jednání obviněného byly u oběti trvalé, jsou úvahy o uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění zcela na místě.

Pro úplnost je nutné zdůraznit, že následkem pronásledování může být i škoda vzniklá v majetkové oblasti. Příkladem může být situace, kdy poškozený je v důsledku jednání pachatele nucen investovat do své zajištění své bezpečnosti, či změně pracovního místa, případně k dočasné změně bydliště. Pokud bude zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a vznikem škody, je na místě, aby i tato škoda byla poškozenému nahrazena.

V principu tak lze shrnout, že v rámci trestního řízení je na místě uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy (případně i škody) vzniklé oběti, neboť soudy se standardně tímto nárokem v trestním řízení zabývají. V každém případě je však nutné, aby poškozený svůj nárok včas a řádně uplatnil, doporučit lze i sepis prohlášení poškozeného o dopadech trestného činu na jeho život.