Přihlíželi zejména ke stabilitě a kontinuitě prostředí, k existenci primárního pečujícího vztahu, k psychickému a fyzickému zdraví dítěte a k názoru odborníků, jako jsou psychologové a psychiatři. Důraz byl kladen na prevenci stresu a úzkosti u dítěte a soudy se často obávaly negativních dopadů náhlých či rozsáhlých změn v režimu styku.
Úprava styku rodiče s dítětem nízkého věku je oblastí, kde se citlivě prolíná právní úprava s psychologickými aspekty vývoje dítěte a ochranou jeho nejlepšího zájmu. Významným přelomem v rozhodovací praxi se stal nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. března 2025, který redefinuje povinnosti obecných soudů při úpravách styku a klade důraz na budoucí vývoj dítěte.
Před vydáním nálezu II. ÚS 212/25 se rozhodovací praxe obecných soudů v oblasti styku rodičů s dětmi nízkého věku vyznačovala mimořádnou opatrností a konzervativním přístupem. Soudy zpravidla preferovaly zachování stability prostředí, v němž dítě vyrůstalo, a vycházely z premisy, že primární pečující osoba, zpravidla matka, představuje klíčový pilíř emoční jistoty dítěte. V tomto kontextu byl styk s druhým rodičem, často otcem, upravován v omezeném rozsahu, a to i přes deklarovanou zásadu práva dítěte na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči. Například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/10 ze dne 30. října 2012, výslovně akcentoval potřebu zvláštní opatrnosti při rozhodování o rozšiřování styku druhého rodiče, zejména s ohledem na věk a vyspělost dítěte. Další judikaturní vývoj konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 4247/18, ze dne 17. 5. 2019, posiloval právo dítěte na kontakt s oběma rodiči, nicméně v praktickém rozhodování soudů často přetrvával konzervativní přístup, vedoucí k zachovávání omezeného styku bez reálné perspektivy jeho postupného rozšiřování.
Společenské klima této doby bylo rovněž charakteristické tradičním vnímáním rolí v péči o děti, kde dominantní postavení matek nebylo zpochybňováno a role otců byla spíše marginalizována. Tato skutečnost se přirozeně promítala i do soudních rozhodnutí, kdy soudy často preferovaly minimální zásahy do existujícího režimu a změny připouštěly jen v omezené míře a na základě mimořádně silných důvodů. V posledních letech však bylo možné pozorovat postupný, avšak významný posun v rozhodovací praxi, kdy soudy začaly stále častěji reflektovat roli otce jako rovnocenného pečovatele a uznávat jeho aktivní podíl na výchově dítěte jako relevantní faktor při úpravě styku, čímž dochází k postupnému upevňování jeho postavení v rámci péče o dítě.
Nález Ústavního soudu II. ÚS 212/25, ze dne 12. 3. 2025, představuje zásadní korekci dosavadní praxe. Ústavní soud jasně stanovil, že "upravují-li soudy styk rodiče s dítětem nízkého věku a považují-li za potřebné upravit styk zprvu v užším rozsahu jako tzv. navykací režim, musí pak současně upravit i rozsah styku po takovémto (ze své podstaty dočasném) režimu s presumpcí, že navykací režim splní svůj účel". Ústavní soud rovněž uvedl, že "soudy musí mít vizi budoucího vývoje dítěte určitého věku a přihlížet k ní". Tím klade důraz na dynamickou složku péče a potřebu soudního rozhodnutí reflektujícího nejen aktuální stav, ale i předvídatelný vývoj. Ve svém nálezu dále nález konstatuje, že "soudy by zásadně měly pro letní prázdniny upravovat styk odlišně od běžného roku, ledaže pro opak existují silné důvody", čímž podtrhuje význam zvláštních úprav styku během prázdnin a svátků. Dále upozornil, že "nízký věk dítěte nemůže bez dalšího formu střídavé péče vyloučit", což otevírá možnost aplikace asymetrické střídavé péče i u dětí nízkého věku.
Kritická diskuse o rizicích a sporných výkladech
Ačkoliv lze nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 212/25 bezesporu označit za progresivní a důležitý krok směrem k vyváženějšímu pojetí rodičovských práv a povinností, je nutné upozornit na některé jeho potenciální rizikové dopady, které mohou v praxi vyvstat zejména v případě mechanického nebo zjednodušeného výkladu jeho závěrů ze strany obecných soudů.
Prvním významným rizikem je možnost formalizace přístupu k navykacímu režimu a k následnému rozšiřování styku. Nález výslovně ukládá soudům povinnost předvídat budoucí vývoj dítěte a reflektovat jej v úpravě styku, což může být v praxi nesprávně vyloženo jako závazek automatického přechodu ke širšímu nebo dokonce prázdninovému režimu bez ohledu na aktuální konkrétní okolnosti daného případu. Tím hrozí, že soudy místo pečlivého zvažování všech individuálních aspektů začnou mechanicky aplikovat obecné závěry nálezu, čímž by mohlo dojít k oslabení zásady individualizace soudního rozhodování ve věcech péče o nezletilé.
Druhým rizikem je nebezpečí nepřiměřeného zatížení dítěte v důsledku příliš rychlého a nedomyšleného rozšiřování styku. Psychologická literatura i zkušenosti z praxe jednoznačně ukazují, že adaptace malého dítěte na nový režim, včetně pravidelného přespávání mimo domov, je proces náročný, který vyžaduje postupné kroky a průběžné vyhodnocování reakce dítěte. Pokud nebude soudní rozhodování reflektovat tyto vývojové potřeby, může docházet k psychickému přetížení dítěte, narušení jeho vnitřní stability a pocitu bezpečí. To může mít negativní dopady nejen na vztah s oběma rodiči, ale i na celkový emocionální vývoj dítěte.
Další riziko lze spatřovat v podpoře asymetrické střídavé péče již u batolat a malých dětí bez dostatečného odborného zajištění. Ačkoliv Ústavní soud správně uvádí, že nízký věk dítěte nemůže sám o sobě vylučovat střídavou péči, je třeba upozornit, že její zavedení vyžaduje mimořádně citlivý přístup a oporu v odborném vyhodnocení připravenosti dítěte, kvality vztahu s oběma rodiči a celkového zázemí každého z nich. Bez těchto záruk hrozí, že namísto podpory rovnoměrného zapojení obou rodičů do výchovy dojde k destabilizaci výchovného prostředí a narušení přirozených vazeb.
Z pohledu rodičů bude nález přirozeně vnímán ambivalentně. Rodiče, jimž byl kontakt s dítětem dosud výrazně omezován, jej uvítají jako zásadní průlom a příležitost k navázání nebo prohloubení vztahu s dítětem. Naopak rodiče, kteří dosud vykonávali primární péči, mohou nález vnímat jako zásah do dosavadní rovnováhy a mohou pociťovat obavy z toho, že náhlé nebo šablonovité rozhodnutí soudu naruší stabilitu a kontinuitu péče o dítě, kterou se dosud snažili zabezpečit.
Ve světle těchto rizik je nezbytné, aby obecné soudy přistupovaly k aplikaci nálezu II. ÚS 212/25 s maximální obezřetností, zachovávaly důslednou individualizaci rozhodování, vyžadovaly odborná vyjádření a hodnotily připravenost každého konkrétního dítěte na rozšíření kontaktu s druhým rodičem. Pouze za těchto předpokladů může být potenciál nálezu plně realizován ve prospěch dítěte a bez negativních důsledků na jeho vývoj a životní stabilitu.
Závěr
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 212/25 bezesporu přináší nový kvalitativní rozměr do rozhodovací praxe obecných soudů ve věcech úpravy styku rodičů s dětmi nízkého věku. Zdůrazněním požadavku na koncepční přístup, zohledňující budoucí vývoj dítěte, a apelací na nutnost překonání formalizovaného a statického pojetí navykacího režimu, posiluje rovné postavení obou rodičů a naplňuje zásadu, že dítě má právo na láskyplný a smysluplný vztah s oběma svými rodiči. Zároveň přináší vyšší požadavky na odbornost, empatii a předvídavost soudního rozhodování, které by mělo být vnímáno nejen jako nástroj ochrany práv rodičů, ale především jako záruka komplexní a odpovědné péče o dítě v jeho nejdůležitějších vývojových fázích.
Pro naplnění významu nálezu Ústavního soudu je však nezbytné, aby tento přístup nebyl v praxi aplikován mechanicky a bez důsledného vyhodnocení individuálních potřeb každého konkrétního dítěte. Při každém rozhodování musí být prioritou stabilita a psychická pohoda dítěte, a jakékoli změny v režimu styku by měly být pečlivě odůvodněny a odborně podloženy. Role soudů tak spočívá nejen v právní interpretaci, ale i ve schopnosti citlivě vyvažovat mezi právem rodiče na kontakt a reálnými potřebami a možnostmi dítěte. Nález II. ÚS 212/25 je proto výzvou pro soudní i odbornou praxi – výzvou k hlubšímu porozumění, k individualizovanému přístupu a k věcnému, nikoliv ideologickému hodnocení všech relevantních okolností. Jen tak může být naplněna skutečná podstata pojmu „nejlepší zájem dítěte“ v jeho konkrétní a nenahraditelné podobě.
Diskuze k článku ()