Smluvní pokuta je poměrně častým smluvním mechanismem postihujícím porušení sjednané povinnosti jednou ze smluvních stran. Smluvním stranám je ponecháno obecně na vůli, jakou povinnost smluvní pokutou utvrdí, jaký mechanismus pro její uplatnění nastaví či jak určí její samotnou výši či způsob jejího výpočtu. Jelikož však vůle stran nemůže být při sjednávání a uplatňování smluvní pokuty bezbřehá, obsahuje občanský zákoník řadu korekčních mechanismů; jedním z nich je tzv. moderace smluvní pokuty.
Moderaci, tedy zákonnou možnost snížení smluvní pokuty soudem, upravuje ustanovení § 2051 občanského zákoníku, dle kterého platí, že „nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.“
Tento právní mechanismus vychází již z úpravy předcházející stávajícímu občanskému zákoníku. Dřívější úprava, rozdělující smluvní režim pod (dřívější) občanský zákoník a obchodní zákoník, operovala s moderací pouze v režimu obchodního zákoníku. V režimu (dřívějšího) občanského zákoníku nepřiměřená výše smluvní pokuty vedla k absolutní neplatnosti daného ujednání, tedy při zjednodušení k možnostem „všechno nebo nic“.
Při přijetí (nového) občanského zákoníku tak byly pro totožný základ víceméně přejaty ustálené judikatorní závěry z obchodněprávní oblasti.
V tomto směru, pokud soud posuzoval přiměřenost smluvní pokuty, záleželo zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a okolnostech které je provázely. Hodnota a význam zajišťované povinnosti byly také významné, ale spíše až když soud identifikoval nepřiměřenou smluvní pokutu a tuto jako takovou moderoval právě s přihlédnutím k odkazované hodnotě a významu. Osobní, majetkové či sociální poměry dlužníka nebyly pro snižování výše sjednané smluvní pokuty relevantní. Rozhodující okolnosti byly vždy pouze ty, které zde existovaly v době ujednání smluvní pokuty, nikoliv ty nastalé poté.
Podstatnou část těchto ustálených závěrů však Nejvyšší soud v nedávné době opustil a stanovil nová pravidla, jak by moderace ze strany soudů měla do budoucna probíhat.
Předně, soudy by nově neměly zkoumat nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě (tedy součást smlouvy), nýbrž vždy nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu uplatněnou věřitelem v jednotlivém případě. Oproti posuzování obecně laděné smluvní konstrukce vznikající právě při sjednávání smlouvy se tedy nyní bude důraz klást na konkrétní nárok v konkrétní výši za konkrétní porušení smluvně stanovené povinnosti.
Navíc, přiměřenost smluvní pokuty se má do budoucna posuzovat s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele. Při posuzování přiměřenosti má soud nově přihlédnout nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
To vše má být činěno ve třech navazujících krocích.
V prvním kroku soud při využití zákonných interpretačních pravidel nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Zde půjde zejména o rozlišení, zda smluvní pokuta plní spíše paušalizační nebo sankční funkci (tj. zda smluvní pokuta spíše nahrazuje složité prokazování reálné výše vzniklé škody či jde spíše o postižení dlužníka).
Poté se má soud zabývat konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž, jak bylo uvedeno výše, zohlední okolnosti známé při sjednávání smluvní pokuty, okolnosti při porušení smluvní povinnosti a také okolnosti nastalé později. Na základě těchto okolností poté soud zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny a které měly být smluvní pokutou chráněny.
Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Závěr
Shora uvedený tříkrokový test a kompletní posun v požadavcích na postup soudů při moderaci smluvní pokuty je bezesporu přelomový, neboť opouští mnoho let budovaný princip a přichází s principem zcela odlišným; v tomto směru už i tato změna získává jak své příznivce, tak své odpůrce. Z praktického pohledu je pak možno očekávat, že každý uplatněný nárok ze smluvní pokuty bude podroben pečlivější kontrole a (soudní) analýze, což umožní rozhodnutí více odpovídající okolnostem daného případu, na druhou stranu bude takové rozhodnutí vždy spojeno s mnohem vyšším náporem do problematiky tvrzení a dokazování a většího tlaku jak na samotné účastníky, tak na případ rozhodující
Diskuze k článku ()