Forma smlouvy o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným před a po novele ZOK

Zákon č. 33/2020 Sb. (dále jen jako „Novela“), který s účinností od 1. 1. 2021 výrazně novelizuje zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen jako „ZOK“), totiž přinesl změnu i v ust. § 209 odst. 2 ZOK.

Právní stav před Novelou

Podíváme-li se krátce do historie, zjistíme, že požadavek na úředně ověřený podpis na smlouvě o převodu podílu v s.r.o. byl explicitně zakotven v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen jako „ObchZ“). Konkrétně v jeho ust. § 115 odst. 3 je stanoveno, že „smlouva o převodu podílu musí mít písemnou formu… Podpisy musí být úředně ověřeny.“

Ať již byly jeho pohnutky jakékoliv, totožnou formulaci z ObchZ zákonodárce do ZOK nepřevzal. ZOK ve svém ust. § 209 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2020 říká pouze to, že „převod podílu je vůči společnosti účinný doručením účinné smlouvy o převodu podílu s úředně ověřenými podpisy.“ Citované ustanovení však může způsobovat určité problémy, jelikož jeho obsah lze vyložit několika způsoby. Pro zajištění bezproblémového právního styku je proto nutné nalézt odpověď na otázku, zda je úřední ověření podpisů na převodní smlouvě podmínkou její platnosti a účinnosti vždy, tj. i tehdy, kdy má vyvolávat právní následky pouze mezi jednotlivými smluvními stranami, nebo naopak pouze tehdy, kdy mají její účinky působit i navenek, zejména vůči společnosti, v níž se podíl převádí.

Tuto nejasnost se snažil vyřešit Nejvyšší soud ČR prostřednictvím stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015 (R 31/2016 civ.). V něm dospěl k názoru, že ZOK „přitom klade na smlouvu o převodu podílu nevtěleného do kmenového listu požadavek na písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Jakkoliv tak činí v souvislosti s účinností smlouvy vůči společnosti, lze dovodit, že jde o požadavek na formu smlouvy jako takové; opačný výklad, podle kterého se forma smlouvy o převodu podílu může lišit v závislosti na tom, zda má mít účinky vůči společnosti či nikoliv, považuje Nejvyšší soud z hlediska právní jistoty za neudržitelný.“

V odborné veřejnosti se však najdou hlasy, které s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí. Třeba Bohumil Havel konstatuje, že ZOK ve znění účinném do 31.12.2020 vyžaduje přesně stanovenou formu smlouvy o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným pouze za účelem zajištění účinků této smlouvy vůči samotné společnosti; tj. nebyla-li dodržena písemná forma převodní smlouvy, nemá to vliv na samotnou platnost převodu obchodního podílu. Převodní smlouva je totiž schopna vyvolat účinky mezi jednotlivými smluvními stranami, účinky vůči společnosti však nabyde až doručením společnosti v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Svůj názor nezměnil ani pod vlivem citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR. Argumentuje zejména tím, že samotný ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 umožňuje rozlišovat mezi účinky smlouvy o převodu podílu v s.r.o. vůči společnosti a vůči jednotlivým smluvním stranám, a ani citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR proto nemění nic na tom, že ZOK výslovně formu smlouvy o převodu podílu v s.r.o. neupravuje; v tomto ohledu zdůrazňuje zásadu bezformálnosti právních jednání jako jedné z vedoucích zásad soukromého práva po rekodifikaci. Dále poukazuje na možnost v praxi častých tzv. tichých cesí nebo jiných ujednání, která „mají vyvolat jen změnu fiduciárního vlastníků, aniž by to mělo být veřejnosti nebo společnosti notifikováno“ a na skutečnost, že citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR nelze vykládat tak, že tyto tiché cese do budoucna možné nejsou.[1]

Zatímco Havel tuto názorovou linii rozvíjí na teoretické úrovni, Vrchní soud v Olomouci (dále jen jako „VSOL“) jí přenesl i do rozhodovací praxe, viz jeho rozsudek ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 5 Cmo 193/2020. V této věci se zabýval platností smlouvy o převodu podílu v s.r.o. za situace, kdy ověřovací doložka advokáta, který ověřil podpisy na předmětné smlouvě, neobsahovala všechny náležitosti stanovené právními předpisy. VSOL zde konstatoval, že pokud se na smlouvě o převodu podílů v s.r.o. nachází prohlášení advokáta o pravosti podpisu, která však nesplňuje všechny podmínky stanoveny zákonem, nelze podpisy na této smlouvě považovat za úředně ověřené ve smyslu ust. § 209 ZOK, a tedy tato smlouva nemůže vůči společnosti vyvolat žádné právní účinky. Avšak absence řádného úředního ověření podpisu smluvních stran nevylučuje platnost této smlouvy tzv. inter partes; tj. smlouva o převodu podílu v s.r.o., na které podpisy smluvních stran nejsou úředně ověřeny, je platná, ale vyvolává právní následky toliko mezi jednotlivými smluvními stranami. Nic na tom nemění ani ust. § 6 odst. 1 ZOK, podle něhož „právní jednání týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace vyžadují písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, jinak jsou neplatná; soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“ Co se týče smlouvy o převodu podílu v s.r.o., jedná se o právní jednání upravující postavení společníků, tj. o prostředek výkonu jejich vlastnického práva. Nejde tedy o takovou skutečnost, v jejímž důsledku dochází bezprostředně ke změně struktury obchodní korporace, a proto se nejedná o změny obchodní korporace ve smyslu ust. § 6 odst. 1 ZOK.

O praktické využitelnosti výše uvedených závěrů lze však přinejmenším pochybovat. Citované rozhodnutí VSOL totiž bylo podrobeno přezkumu v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR v dané věci rozhodoval svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1018/2021. Sice shodně s VSOL uzavřel, že ust. § 6 ZOK se neuplatní na případy převodů podílů v s.r.o., ale ve vztahu k formě smluv o převodu podílu v s.r.o. dospěl k odlišenému právnímu názoru. Konstatoval, že závěr VSOL, podle něhož ZOK nevyžaduje úřední ověření podpisu na smlouvě o převodu podílu v s.r.o., nemůže obstát, a proto rozhodnutí VSOL i s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi zrušil a věc vrátil VSOL k dalšímu řízení.

Právní stav po Novele

Vzhledem ke skutečnosti, že jedním z hlavních poslání Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury nižších soudů prostřednictvím své rozhodovací praxe nebo přijímáním stanovisek jednotlivých kolegií, není překvapením, že se ve své recentní judikatuře přihlásil k závěrům citovaného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015. Judikatorní trend v oblasti formy smluv o převodu podílu v s.r.o. je proto jasný – pro potřeby praxe je nezbytnou podmínkou účinnosti těchto smluv jak inter partes, tak erga omnes (tedy i navenek, tj. ve vztahu k třetím osobám), úřední ověření podpisů jednotlivých smluvních stran.

Nicméně i zákonodárce si uvědomil, že ust. § 209 odst. 2 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 ponechává prostor pro nejednotní výklad, proto již v mezidobí přijetí obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR došlo k legislativnímu posunu. Samotná důvodová zpráva k Novele uvádí, že navrhovaná změna ust. § 209 odst. 2 ZOK „reaguje na názory části právní doktríny, která dovozuje, že smlouva o převodu podílu nemusí být ani v písemné formě“. Proto bylo hlavním cílem Novely výslovně zakotvit, že smlouva o převodu podílů v s.r.o. musí být uzavřena v písemné formě a podpisy na ní musí být úředně ověřeny, přičemž se jedná o esenciální podmínky její platnosti.[2] Ust. § 209 odst. 2 ve znění po Novele proto říká, že „smlouva o převodu podílu musí mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Převod podílu je vůči společnosti účinný doručením účinné smlouvy.“

Důsledkem přijetí Novely ve vztahu k ust. § 209 odst. 2 ZOK je posílení právní jistoty účastníků právního styku, v tomto ohledu proto navazuje na již zmíněné znění ust. § 115 odst. 3 ObchZ. Totiž už v judikatuře k ObchZ bylo konstatováno, že „účelem požadavku úředního ověření podpisů na smlouvě o převodu obchodního podílu je zvýšení právní jistoty nabyvatele obchodního podílu, společnosti ale i třetích osob o tom, že smlouvu uzavírá osoba, která je (podle společenské smlouvy či právní skutečnosti kterou došlo ke změně společníka a podle zápisu v obchodním rejstříku) majitelem obchodního podílu.“[3]

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, povinnost smluvních stran nechat své podpisy na smlouvě o převodu podílu v s.r.o. úředně ověřit není v české právním prostředí výjimečným požadavkem, naopak se jedná o nezbytný předpoklad její obecné účinnosti. V důsledku nepříliš šťastné formulace ust. § 209 odst. 2 ZOK před Novelou však zejména v doktríně vznikly určité třecí plochy, které musely být zhojeny rozhodovací praxí Nejvyššího soudu jako nejvyšší instance obecného soudnictví. Vzhledem k její konstantnosti, jež sahá ještě do dob účinnosti obchodního zákoníku z roku 1991, a jež byla podtržena i rozhodnutími za účinnosti současné právní úpravy korporačního práva, nespatřuji racionální důvody, kvůli kterým by se měl Nejvyšší soud ČR od této rozhodovací praxe odchýlit, a to ani za předpokladu, že by k novelizaci ust. § 209 odst. 2 ZOK vůbec nedošlo. I navzdory tomu lze však tuto změnu přivítat, jelikož novelizované znění nepřipouští pluralitu názorů v jeho intepretaci, čímž se do budoucna eliminují případné spory, které by soudní soustavu poněkud zbytečně zatěžovaly.

 

---

[1] Komentář k ust. § 209 ZOK. In: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017.

[2] Důvodová zpráva k zákonu č. 33/2020 Sb.