Českou tradici záznamů soudních rozhodnutí můžeme řadit mezi nejstarší a nejvyspělejší, říká Lukáš Králík Zdroj: Redakce

Českou tradici záznamů soudních rozhodnutí můžeme řadit mezi nejstarší a nejvyspělejší, říká Lukáš Králík

Všechna pravomocná soudní rozhodnutí by měla být publikovaná, říká v rozhovoru pro Právní prostor JUDr. Lukáš Králík, Ph.D. Se svým příspěvkem zabývajícím se tématem tvorby a publikace judikatury vystoupí na kongresu Právní prostor 2018.

Šarlota Šudrychová

Šarlota Šudrychová

spolupracující redaktorka

Šarlota Šudrychová

spolupracující redaktorka

Kam až sahají počátky tvorby soudních rozhodnutí?

Pokud máme na mysli zpracování a zaznamenání soudních rozhodnutí do písemné podoby, tak můžeme určité náznaky vystopovat již v dobách starověku. V naší západní evropské kultuře můžeme nejméně již od středověku prokazatelně potvrdit existenci speciálních knih či sbírek sestavovaných ze soukromé iniciativy, včetně tvorby právních vět. V nějaké formě se vyskytovaly ve více zemích, ale můžeme určitě českou tradici řadit mezi ty nejstarší a nejvyspělejší.

Co podstatného ovlivnilo jejich podobu na území České republiky?

V našem českém prostředí je tradice tvorby upravených soudních rozhodnutí dlouhá a nepřetržitá. Je vzácné, že i v průběhu mnohých dějinných zvratů se forma záznamů zásadně neměnila. Bývaly sepisovány obecnější právní závěry na podkladě konkrétních soudních případů. A stejně jako dnes byly zobecněné abstrakty v právních větách používány pro pozdější normativní věty do textů zákonů.

Najdeme nějaké výraznější rozdíly v ostatních zemích kontinentálního práva?

Forma publikovaných upravených soudních rozhodnutí je v naší evropské tradici v podstatě obdobná. V jednotlivých kulturách se liší především formou úpravy původních textů. Někdy jsou editované judikáty velmi rozsáhlé s detailním popisem skutkovým i právních závěrů, jindy naopak mohou mít formu pouhého abstraktu na pár řádek.

V případě Spojených států bývají judikáty označeny stranami sporu. Domníváte se, že by přijetí tohoto způsobu označování mohlo pomoci ve výraznějším využívání dostupné judikatury?

Označování judikátů jmény stran sporu nemá vskutku v našem prostředí tradici. Určité pojmenování konkrétních případů by jistě přispělo k mnohem lepší identifikaci jednotlivých kauz či rozhodnutí. Ostatně, kdo z nás si je schopen v praxi pamatovat konkrétní spisové značky či čísla jednací? Spíše než pojmenování podle stran sporu by ale bylo možná vhodnější pokoušet se zavést tzv. populární název (např. podle předmětu sporu) jako určitý identifikátor.

Vývojem si neprošla jen tvorba ale i publikace rozhodnutí. Jakým způsobem jsou dnes tvořeny sbírky soudních rozhodnutí?

V dnešní době jsou ze zákona zřízeny oficiální sbírky našich vrcholných soudů. I dnes mají stále zákonnou povinnost vydávat ve sbírkách vybraná rozhodnutí a tím přispívat ke sjednocování rozhodovací praxe. Je nutno zdůraznit, že tyto sbírky a jejich judikatura je primárně určena především pro soudy samotné, tj. nižší soudy, a ne pro ostatní právnickou veřejnost. Judikáty do sbírek jsou vybírány v procesu tzv. připomínkového řízení. Tento systém vybraných a upravených judikátů může být dnes nazírán z určitého pohledu jako přežitý, pokud máme k dispozici elektronicky publikovaná všechna rozhodnutí.

Měla by dle vašeho názoru být publikována všechna rozhodnutí?

Určitě. Hovoříme samozřejmě o pravomocných rozhodnutích. V dnešní době totální elektronizace naší společnosti (i když v případě nižších soudů se elektronizace stále tak totální a samozřejmá nejeví) by to mělo být nezbytností. Na úrovni vrcholných soudů k tomu již jejich vlastní iniciativou došlo. V případě nižších soudů se tak bohužel stále neděje. Ministerstvo spravedlnosti vykonávající státní správu soudů má v tomto značný dluh. Argumentace poukazující na velkou administrativní či ekonomickou náročnost, případně namáhavou anonynomizaci, je při použití informačních technologií poněkud lichá. Stačí se podívat, jak si s tím poradili například v sousedním příbuzném slovenském prostředí.

Pojmy soudní rozhodnutí a judikát bývají často zaměňovány jako synonyma. Vnímáte rozdíl mezi těmito výrazy?

Je neblahou zvyklostí v naší současné praxi směšovat tyto pojmy. Mělo by být opakovaně a systematicky zdůrazňováno, že ne každé soudní rozhodnutí může naplńovat parametry judikátu. Jinak řečeno, každý judikát je soudním rozhodnutím, ale již ne každé soudní rozhodnutí může splnit podmínky pro označení judikát.

Zjednodušeně můžeme říct, že judikátem by mohlo být rozhodnutí, které přesahuje skutkové okolnosti konkrétního případu a podává zobecněný výklad určité právní otázky (nejlépe dříve neřešené). Zároveň by to mělo být rozhodnutí obecně známé, publikované a dostupné.

Jak podle vás vypadá formálně ideální rozhodnutí?

Velmi zjednodušeně by forma soudního rozhodnutí, resp. samotného odůvodnění rozhodnutí, měla za prvé respektovat určité logické argumentační postupy, tj. shrnout skutkový stav, právní stav, argumentaci stran a nakonec právní zhodnocení s určitým obecnějším přesahem. Není asi úplně nezbytné číst v drtivé většině textu problematiku procesních podmínek. Pokud máme na mysli čistě technické dělení, tak z hlediska případné citace je jistě velmi přehledné například dělit text odůvodnění do číslovaných odstavců či bodů. Tento trend se zatím dosti pomalu dostává do reálné praxe zásluhou alespoň části soudců vrcholných soudů.

Jakých chyb se právníci často dopouštějí při citování judikatury ve svých podáních?

Mohli bychom poukázat na první skupiny problematických citací jako především tzv. citace neúplné. Jestliže je například v podáních náruživě zmiňováno enormní množství různých údajně „přiléhavých rozhodnutí“, ale tato rozhodnutí pak nejsou ani v praxi dohledatelná, neboť neobsahují ani základní parametry, ztrácí taková argumentace svoji váhu.

Dalším neblahým případem může být užívání argumentace pomocí sousloví vytržených z kontextu jiného rozhodnutí či dokonce parafrazující původní text takovým způsobem, který může zcela změnit význam. 

V čem naopak chybují soudy?

V případě soudů můžeme naopak někdy poukázat na druhou skupinu problematických citací soudních rozhodnutí, a to jsou neurčité citace na tzv. konstantní (ustálenou) či související judikaturu. Často není zmíněno ani jedno konkrétní rozhodnutí. Pod takovou neurčitou množinu judikátů si pak ale může každý dosadit různou skupinu rozhodnutí. Obzváště v dnešní době, kdy se může taková „ustálená“ rozhodovací praxe dosti pružně a dosti zásadně měnit.

Ve svých textech se zabýváte také problematikou nepublikované judikatury a odkazů na ni v soudních rozhodnutích. Je dle vás možné dovolávat se nepřezkoumatelnosti právě z tohoto důvodu?

Argumentace nepublikovanou judikaturou (či spíše v tomto případě soudních rozhodnutí) může působit problémy pro různé strany. V případě soudů by mohly vzniknout značné nejasnosti, pokud by v odůvodněních bylo pouze odkazováno na právní závěry obsažené v nějakém rozhodnutí, ale argumentace samotná by již nebyla konkrétně zmíněna. Pokud by takové citované rozhodnutí nebylo dohledatelné, již by to mohlo být z hlediska přezkoumatelnosti dosti aktuální.

Jak nazírat na fenomén právních vět a jejich užívání?

Vytváření krátkých obecných abstraktů vytržených z textů odůvodnění má v naší kultuře velmi dlouhou tradici. Na jednu stranu je velmi pohodlné přečíst a použít pouze onu zvýrazněnou větu (v dnešní době tedy spíše souvětí) „přilepenou“ nad samotný text judikátu. Na druhou stranu je třeba si vždy uvědomit, že takovéto věty mohou být vytrženy z kontextu a aplikovány na poněkud odlišné skutkové a právní situace. Je třeba si uvědomovat, že právní věty jsou uměle vytvořené zobecněné právní závěry, které mohou pocházet od různých autorů, kteří ani nesepsali původní rozhodnutí.

Jak vnímáte sjednocující výkladová stanoviska nejvyšších soudů a jejich praktické využití v dnešní době?

Výkladová stanoviska jsou specifickým druhem judikátů, skoro jakýchsi „superjudikátů“. Byly zavedeny jako další nástroj ke sjednocování rozhodovací praxe soudů. Jsou primárně určeny jako návod od nejvyšších soudů směrem k soudům nižším. I když můžeme najít jejich zárodky již v dávnější historii, jejich dnešní podoba a účel pocházejí z doby budování socialistické justice. Otázkou opět může být jejich aktuální aplikační využitelnost v dnešní praxi, kdy jsou velmi zřídka vytvářeny a aplikovány samotnými nejvyššími soudy.

JUDr. Lukáš Králík, Ph.D.
Vystudoval právo na Univerzitě Karlově v Praze a mezinárodní veřejnou správu na University of Miami. Kromě toho absolovoval další studijní programy, např. na University of Cambridge. Působil v rámci odborné stáže na Nejvyšším správním soudě. Jako hlavní editor se dlouhodobě podílel na budování právního informačního systému. Je členem několika vládních pracovních skupin či komisí, jako např. Rada vlády pro koordinaci boje s korupcí nebo Meziresortní koordinační skupiny pro boj s korupcí. Zastupuje na meziresortní úrovni Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v orgánech vlády jako Výbor pro EU na pracovní úrovni či Výbor vládního zmocněnce pro zastupování před SDEU. Dále působí na evropské úrovni jako vyjednavač při přijímání evropské legislativy v Radě (EU). Podílí se na tvorbě vládní legislativy také na národní úrovni (např. spoluautor zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže). Pravidelně publikuje, přednáší a občasně hostuje jako vyučující v akademické sféře.

judikatura kongres rozhovor soud Právní prostor 2018

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články