Rozhovor: Martin Hapla - O profesní etice a dělbě moci - Část II.

Do jaké míry se mají soudci podílet na tvorbě předpisů, podle nichž posléze soudí? Jak by měl vypadat ideální soudce? Které z právnických povolání je nejnáročnější z hlediska etických výzev, kterým musí jeho příslušníci čelit?

spolupracující redaktor

Přečtěte si i první část rozhovoru zabývající se profesní etikou.

Vedle zmíněných otázek se v této části rozhovoru věnujeme též dělbě moci v ústavním pořádku České republiky a přijde řeč i na právně-filozofické úvahy. Protagonistou tohoto příspěvku je JUDr. Martin Hapla, Ph.D., jenž působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde mj. vyučuje předmět nazvaný Právní etika. Z jeho nedávné publikační činnosti lze vyzdvihnout především jeho podíl na vzniku knihy Filozofie práva, která skýtá přehled všech moderních právně-filozofických směrů a jako taková zaplňuje dosavadní mezeru na trhu s právnickou literaturou.

Jak hodnotíte Etický kodex soudce, který byl zveřejněn na webu Ministerstva spravedlnosti? 

Pro Ministerstvo spravedlnosti to určitě nebyl vděčný úkol. Bylo by vhodné, aby se na tvorbě a schválení takového kodexu více podíleli samotní soudci. Tomu ale samozřejmě brání naše institucionální uspořádání, jehož součástí není instituce typu nejvyšší soudcovské rady.

Zákon o soudech a soudcích vymezuje vedle požadavku na vzdělání a odbornou praxi též atributy vztahující se k osobnímu životu soudců. Do jaké míry je soudce ovlivněn svými osobnostními rysy? Jak si představujete ideálního soudce (jakéhosi svého Herkula)?

Osobnostní rysy soudce jeho práci samozřejmě ovlivňují. Dobrý soudce by měl znát sám sebe natolik, aby je byl schopný korigovat způsobem, že se negativně neprojeví v jeho rozhodování. S tím souvisí i to, že ideální soudce by měl mít otevřenou mysl a být přístupný sebereflexi. A jak říká Kateřina Šimáčková – měl by být především pracovitý. Nakonec, nejčastějším kárným proviněním soudců jsou právě průtahy.

U požadavků na soudce ještě zůstaňme. V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen pečovat o dobrou pověst soudnictví. Myslíte si, že se to u nás obecně daří a že jsou soudy ve společnosti – i přes trend klesající důvěry v instituce demokratického právního státu – přijímány s dostatečnou důvěrou? Pokud nikoli, co je podle Vás příčinou tohoto stavu? 

To je složitá otázka. Už totiž samotný pojem důvěry je mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo jevit. Co přesně myslíme tím, když říkáme, že lidé justici důvěřují? Dejme tomu, že někdo v průzkumu veřejného mínění uvede, že našemu soudnictví nedůvěřuje. Bude na něj i nadávat mezi svými kamarády někde v restauraci, ale když sám bude potřebovat vyřešit nějaký právní spor, tak se na soud obrátí a jeho rozhodnutí bude respektovat. Je tedy pro posouzení důvěry důležité to, co člověk říká, nebo spíš to, jak se chová? A jakým způsobem by se měl chovat, aby to pro vyhodnocení takové otázky bylo relevantní? Už jen kvůli tomuto není vůbec snadné říct, jak na tom s tou důvěrou vlastně jsme. 

Nicméně určité srovnání napříč institucemi dává smysl a zdá se, že v jejich rámci si právě justice nevede špatně. Pokud jde o samotný demokratický právní stát, tak nejen naše, ale i mnoho dalších evropských zemí čelí v posledních letech významným zkouškám. Je přirozené, že řada lidí má pochybnosti, jestli by se nedaly zvládat lépe. Bylo by také nefér nepřiznat, že se mnohé instituce v rámci těchto zkoušek dopustily chyb. Musíme si však uvědomit, jaké alternativy se vůči demokratickému právnímu státu nabízejí. Jsem velmi skeptický vůči systémům, které posilují koncentraci moci, protože jejich fungování až příliš závisí na kvalitě úzké skupiny lidí, kteří je vedou. Historie nám ukazuje, že ta bývá velkou výjimkou. Z dlouhodobého hlediska mnohem lépe fungují společnosti, které jsou založené na transparentnosti, svobodě jednotlivce a přísné kontrole těch, kdo mají moc. Samozřejmě, že i v takových společnostech se lidé a instituce dopouští omylů. Věřím ovšem, že demokratický právní stát přetrvá právě díky své převaze, která se ukazuje v delších časových úsecích.

Které z právnických povolání je podle Vašeho názoru nejnáročnější z hlediska etických výzev, kterým musí jeho příslušníci čelit?

Každé právnické povolání má své výzvy a to, jak náročné je pro konkrétního právníka se s nimi vypořádat, hodně záleží na jeho osobnostních charakteristikách. Řada lidí vnímá, že jsou třeba víc justiční, nebo advokátské typy. Někdo může lépe zvládat výzvy, které před něj klade výkon soudcovské profese, zatímco s těmi advokátními by měl problém si poradit. Jiný člověk to zase může mít přesně naopak. Nerad bych říkal, že je nějaké právnické povolání v tomto ohledu nejnáročnější. Spíš bych byl vnímavý vůči jejich specifikům a snažil se systém nastavit tak, aby se absolventi právnických fakult mohli uplatnit právě v těch profesích, pro které mají nejlepší nejen odborné, ale i osobnostní předpoklady.

Složení kárných senátů ve věcech soudců je takové, že v nich zasedají též „nesoudci“. Slučují se relativně mírné podmínky u tří až čtyř členů šestičlenného senátu se standardním chápáním vrcholné soudní instance, z kteréžto premisy zákon vychází, když stanoví, že kárným soudem je Nejvyšší správní soud? 

Myslím, že nesoudci do kárných senátů patří – mimo jiné z toho důvodu, že je dobré, když na rozhodování o kárných proviněních soudců participují i příslušníci dalších právních profesí. Mohou justici snáze nastavovat zrcadlo a přinášet jiný pohled na věc. Pro každou instituci je navíc dobré, když není uzavřena pouze sama do sebe, ale je alespoň v jistém smyslu umožněna její kontrola zvnějšku.

Důsledkem rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2012, č. j. 11 Kseo 4/2009-111, které bylo posléze následováno i ostatními kárnými senáty, je skutečnost, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který je pověřen sjednocováním judikatury Nejvyššího správního soudu, nelze aktivovat v kárných věcech. V důsledku tohoto závěru tak neexistuje žádné těleso nadané pravomocí sjednocovat judikaturu kárných senátů. Pokládáte tento stav za šťastný?

Důvodům, které k tomuto závěru vedly, rozumím. Je pravda, že i vzhledem k počtu kárných senátů není potřeba sjednocovat jejich judikaturu tak velká. Přesto tu určitá rizika spojená s nejednotností rozhodování v kárných věcech jsou. Myslím ovšem, že debata o takových otázkách by měla být komplexnější. Nelze ji vést izolovaně od ostatních problémů, které ze současné podoby kárného řízení a jeho institucionálního zajištění vyplývají.

Následující otázka je oslím můstkem k další sérii otázek, které míří na fenomén dělby moci. Nakolik je podle Vás korektní, když se soudci podílejí na tvorbě právních předpisů (jako problematické se jeví zejména předpisy z oblasti hmotného práva), podle nichž posléze soudí? 

Nepopírám, že soudci mají k podobě budoucích právních předpisů hodně co říct. Určitě tedy dává smysl, aby s nimi byly takové předpisy konzultovány, aby k nim mohli dát zpětnou vazbu a aby taková zpětná vazba byla brána vážně. Myslím však, že není dobré, aby soudce byl tou hlavní osobou, která text budoucího předpisu vytváří. Tou by měl být legislativec. Problém je, že v našem prostředí je práce legislativců nedoceněna. Z mnoha stran slyším, že náš stát nevytváří pro tuto profesi adekvátní pracovní podmínky, což vede k tomu, že není dostatek kvalitních lidí, kteří by se jí dlouhodobě chtěli věnovat a vnímali ji jako něco, čemu zasvětí celou svou kariéru. Přitom právě jejich práce je velmi důležitá a její výsledky ovlivňují životy nás všech. Je třeba si uvědomit, že dělba moci není jenom o vztazích mezi jednotlivými státními orgány. Promítají se do ní i další společenské faktory. Když nejsou právní předpisy dostatečně kvalitní, musí se s nimi soudce vypořádat v procesu jejich interpretace a aplikace. To zvyšuje nejen jeho pracovní zátěž, ale vede i k nárůstu vlivu, který na právo má. Pokud si někdo myslí, že by měla mít soudní moc v naší zemi vliv menší, tak bych doporučoval, aby se především snažil udělat něco pro to, abychom měli kvalitnější právní předpisy a legislativci lepší podmínky pro svoji práci.

Co považujete z hlediska dělby moci za nejdůležitější prvek naší Ústavy? Čemu vděčíme například za to, že je současná situace v naší justici zřetelně lepší než v Polsku, Maďarsku, ale i např. na Slovensku? Hraje v tom roli existence dvoukomorového parlamentu?

To, že je situace v naší justici lepší než u našich sousedů, s existencí dvoukomorového parlamentu určitě souvisí. Právě díky němu je mnohem obtížnější najít většinu potřebnou pro schválení úprav, které by mohly změnit její postavení. Velký význam ale mají i další faktory, které nejsou v přímém vztahu s podobou naší Ústavy, ale spíše se strukturou našeho politického spektra, politickou kulturou nebo důvěrou občanů v jednotlivé státní instituce. Například se u nás nevyskytují politické strany, které by měly tak silnou pozici a byly tak výrazně ideologicky vyprofilované jako Právo a spravedlnost v Polsku nebo Fidesz v Maďarsku. 

Svou roli hraje i to, že se náš ústavní soud v minulosti choval v některých ohledech zdrženlivěji než třeba právě ten maďarský. Veřejnost si v něj i proto uchovala větší důvěru, a proto není tak snadné proti němu ze strany jiných složek moci zasáhnout. Může být samozřejmě docela jednoduché podrýt postavení justice, ale třeba i veřejnoprávních médií, pokud je lidé začnou vnímat jen jako pokračování parlamentní politiky. 

Jinak bych nerad říkal, že je nějaký prvek naší Ústavy nejdůležitější – nejdůležitější je spíš to, aby její různé prvky byly dobře vyvážené a sladěné. Myslím, že o naší ústavě to do značné míry platí, ale jsou tu určité oblasti, které mohou vyvolávat pochybnosti. Viděl bych je třeba v ne zrovna ideální kombinaci přímo voleného prezidenta a poslanecké sněmovny s poměrným volebním systémem, který podporuje její roztříštěnost. I díky tomu má prezident fakticky mnohem silnější postavení, než by se ze samotného výčtu jeho pravomocí v ústavě mohlo jevit. Ohledně senátu nepochybuji, že do našeho ústavního uspořádání patří. Uznávám ovšem, že třeba nízká volební účast v senátních volbách je vážný problém, který není možné odbýt mávnutím ruky. Přesto nás nemusí nutně přivést k závěru, že bychom měli tuto komoru parlamentu zrušit. Adekvátní reakcí může být i to, že bychom veřejnosti měli více vysvětlovat její roli. Také bych zvažoval, jestli by se neměly její pravomoci trochu posílit nebo provést určité změny v jejím volebním systému. To by ale bylo na dlouhou debatu a obávám se, že provedení nějakých změn takového typu ani není v našem prostředí příliš reálné. 

Kde leží hranice mezi čistě politickou argumentací a přípustnou argumentací z oblasti souvisejících právních disciplín (ekonomie, sociologie, filozofie ...)? Představíme-li si prototypický hard case, kterým je jednání obžalovaného, který při řešení tzv. tramvajového dilematu přehodí výhybku, čímž sice zachrání 3 lidi, ovšem 1 člověka obětuje (a použije jej jako nástroj). Může soudce při rozhodování takového případu přihlédnout k tomu, že je kantovcem (a proto obžalovaného odsoudit za vraždu) či utilitaristou (a proto obžalovaného zprostit)? 

To, že můžeme právo a morálku od sebe analyticky oddělit, samozřejmě neznamená, že soudce v rámci svého rozhodování nekombinuje právní důvody s morálními, popřípadě ještě nějakými dalšími. Ostatně třeba v případech typu hard case to bývá i nutností, protože jinak by je soudce ani nebyl schopen vyřešit. Nesmíme ale zapomínat, že morálka zde má právu pouze pomáhat v situacích, které by samo nebylo schopné vyřešit – rozhodně se ho nemá snažit nahrazovat.

Jaké dopady může mít to, že se soudce rozhodne preferovat nějakou teorii normativní etiky? Naštěstí tyto teorie ve většině případů vedou ke stejnému řešení. Z debat, které se ve veřejném prostoru vedou, se to tak na první pohled jevit nemusí, protože ty se soustředí hlavně na situace vyvolávající rozepře. Totéž platí i o výuce etiky, kdy se teorie jako utilitarismus a Kantova etika také zpravidla vysvětlují na případech, ve kterých pěkně vyvstanou rozdíly mezi nimi. To může často vyvolávat mylný dojem, že se nedokážeme shodnout na tom, co je správné. Ve skutečnosti to ale platí jen o malém segmentu situací. U Kantovy etiky nastává dále ten problém, že se jí sice soudy občas rády zaštiťují, ale ne vždy jí správně rozumí. 

Když jste zmínil nejznámější verzi tramvajového dilematu, tak o něm bylo zvlášť v anglojazyčné sféře napsáno hned několik knih, ale není to kantovství, jehož závěry by v nich byly stavěny do opozice vůči závěrům utilitarismu. V našem prostředí se rozšířil mýtus, že když přehodíme výhybku, tak použijeme jednoho člověka stojícího na druhé koleji jako nástroj pro záchranu těch tří, kteří stojí na první koleji. To ale nedává smysl, protože v tomto případě nemá jeho samotné usmrcení na záchranu těch ostatních žádný vliv – ty tři lidi bychom zachránili přehozením výhybky i tehdy, kdyby na té druhé koleji nikdo nestál. Nejde tam tedy o to, že toho jednoho člověka používáme jako prostředek k záchraně ostatních, ale o to, že porušujeme princip, že bychom nikdy neměli svým aktivním jednáním usmrtit nevinného člověka. Nakonec se ta debata překlápí do roviny, nakolik je z morálního hlediska relevantní rozdíl mezi aktivním a pasivním jednáním – mezi tím, když někoho usmrtíme, protože jsme něco udělali (v tomto případě přehodili výhybku), a tím, když umožníme něčí smrt, protože jsme zůstali nečinní. Abych se však pokusil přímo zodpovědět poslední část Vaší otázky: Když bude soudce rozhodovat případ tohoto typu, měl by především rozhodnout podle práva. Teprve tehdy, když mu právo nechává prostor pro morální úvahu, může k ní přistoupit. Je pak v zásadě na něm, k jaké teorii normativní etiky se přikloní. Pokud to povaha řešeného případu připouští, měl by se však snažit ponechat co největší prostor lidem pro jejich svobodná rozhodnutí – neměl by jim tento prostor zužovat třeba tím, že by se snažil prosazovat nějakou jím zastávanou morální pozici, která je kontroverzní a většina společnosti ji ani nesdílí.

V soudním řízení není možné vyhovět všem a téměř vždy bude mít minimálně jedna strana na konci řízení pocit nespravedlnosti či křivdy. Mohou soudci dělat něco proto, aby tyto pocity v účastnících minimalizovali? Mohlo by k tomu přispět např. povinné zveřejňování odlišných stanovisek u všech vysokých soudů?

Nejlepší způsob, jak může soudce eliminovat pocit nespravedlnosti u neúspěšného účastníka řízení, je to, že se bude chovat korektně a že své rozhodnutí pečlivě a srozumitelně odůvodní. Samozřejmě se mohou objevit lidé, kteří budou spokojeni jenom tehdy, když jim soud vyhoví a cokoliv jiného budou brát jako křivdu. To už je ovšem náklad, který musí justice unést. Mám za to, že odchylná stanoviska oslabují autoritu justice jen minimálně. Možnost je psát by podle mého názoru měli mít i soudci Nejvyššího soudu. Argumentů je pro to mnoho. Jako příklad uvedu dva, které se mi zdají být nejzásadnější: Zvyšuje to tlak na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, protože soudce se bude víc snažit vypořádat s možnými protiargumenty, když bude vědět, že se mohou objevit v odchylném stanovisku. Dále to prospěje právní jistotě, protože takto budou adresáti práva vědět, jaké otázky vyvolávají u soudců pochybnosti a rozepře. Budou mít tak k dispozici signály, že v nich v budoucnu může dojít ke změně rozhodovací praxe, zatímco jinak by taková změna pro ně mohla být bleskem z čistého nebe. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání
Investiční životní pojištění

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání

Investiční životní pojištění (dále také „IŽP“) je produktem, který se stal v průběhu let stabilní součástí pojistného trhu v České republice. V poslední době se nicméně začaly objevovat soudní spory, byť v řádu nižších desítek, ve kterých se klienti pojišťoven domáhají absolutní neplatnosti svých smluv.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu