Rozhovor: Martin Hapla - O profesní etice a dělbě moci - část I.

Co představuje největší výzvu pro profesní etiku právníku v 21. století? Kam až může advokát zajít při hájení klientových zájmů? Co si z profesně-etického hlediska může dovolit soudce?

JUDr. Ondřej Drachovskýspolupracující redaktor

Může se například účastnit vánočního večírku státních zástupců či komentovat na svém Facebooku či Twitteru politické dění?

Vedle těchto otázek se v této části rozhovoru dotýkáme též vztahu práva a kultury a přijde řeč i na studenty. Protagonistou tohoto příspěvku je JUDr. Martin Hapla, Ph.D., jenž působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde mj. vyučuje předmět nazvaný Právní etika. Z jeho nedávné publikační činnosti lze vyzdvihnout především jeho podíl na vzniku knihy Filozofie práva, která skýtá přehled všech moderních právně-filozofických směrů a jako taková zaplňuje dosavadní mezeru na trhu s právnickou literaturou.

První otázka je kalibrační. Proč má smysl, aby se profesní etikou důkladně zabývali (již) studenti právnických fakult? 

Protože je vhodné, aby určité znalosti z této oblasti měli již v okamžiku, kdy po absolvování fakulty vstupují do některé z právních profesí. I na úplném začátku své profesní dráhy totiž mohou čelit různým situacím, které jsou z morálního hlediska citlivé. Samozřejmě, že profesní etika je součástí jejich dalšího vzdělávání, které absolvují jako advokátní koncipienti, asistenti soudců apod. Považuji však za rozumnější, když budou mít i v jeho rámci na čem stavět, když se už v průběhu svých univerzitních studií budou nad tímto rozměrem právnické činnosti zamýšlet – vnímat nejen její odborné, ale i hodnotové aspekty.

O povinné výuce profesní etiky se v posledních letech diskutuje stále častěji. Na Právnické fakultě UK se tato diskuze nedávno opět rozproudila v souvislosti s nominací Pavla Matochy do Rady ČT ze strany vedení studentského spolku Všehrd. Měla by se podle Vás profesní etika stát samostatným povinným předmětem? Pokud ano, v jaké fázi studia by měla být vyučována?

Ano, domnívám se, že by výuka profesní etiky měla mít na právnických fakultách formu samostatného povinného předmětu. V mnoha zemích je to ostatně již dlouhou dobu standard a třeba v USA naprostá samozřejmost. Bohužel k tomu v našem prostředí vede ještě dlouhá cesta, ale řekl bych, že se věci vyvíjí správným směrem. To, že se tomuto oboru u nás věnuje stále větší pozornost, je nakonec dobře vidět i na rozvíjející se vědecké činnosti z jeho oblasti (v podobě různých publikací, konferencí apod.). O tom, v jaké fázi studia by měl být takový předmět ideálně zařazen, vedeme s kolegy z jednotlivých fakult debatu. Na každé fakultě v ČR je totiž coby volitelný situován někam jinam. V Praze se objevuje již na počátku studia, v Olomouci o něco později, v Brně, kde působím já, dokonce až v 9. semestru. Popravdě, každé z těchto řešení má nějaké silné a slabé stránky. Nezatracuji tedy žádné z nich, ačkoliv osobně mi vyhovuje jeho včlenění spíš do některého z vyšších semestrů, kdy už studenti mají více znalostí z oblasti práva a lépe proto chápou třeba některá specifika kárných řízení.

Kdo Vám vytane na mysli coby pomyslný král profesní etiky právníků? Můžete zájemcům doporučit nějaké stěžejní profesně-etické dílo, které by mohlo sloužit např. jako učebnice zmíněného povinného předmětu?

Chápu, že se na pomyslného krále profesní etiky právníků ptáte, ale osobně se vůči takové rovině uvažování stavím spíš rezervovaně. Myslím si, že nepotřebujeme žádné pomyslné krále nebo právní mudrce (nejen v této oblasti, ale všeobecně). Potřebujeme spíš lidi, kteří se svým oborům dlouhodobě a poctivě věnují. Z kolegů akademiků, kteří se soustředí na profesní etiku, takto vnímám třeba Maxima Tomoszka nebo Tomáše Friedela. Samozřejmě však nejen je. Velmi oceňuji i pozornost, kterou jí věnuje řada právníků, kteří jsou spíše ukotveni v právní praxi, ať už jde o Kateřinu Šimáčkovou, Danielu Zemanovou, Ludvíka Davida, Vítězslava Dohnala, Martina Kopu, Jana Latu, Tomáše Lichovníka, Davida Uhlíře a mnohé další.

Pokud jde o publikace dostupné na našem knižním trhu, tak bych doporučil Globální problémy profesní etiky právníků nebo Právní etiku, kterou editoval Tomáš Sobek. Ani v jednom případě se ale nejedná o učebnici v pravém smyslu slova. Taková kniha u nás zatím stále chybí, ale snad neprozradím velké tajemství, když řeknu, že na ní s kolegy právě pracujeme. Pokud vše půjde dobře, tak by mohla vyjít do poloviny následujícího roku, ale nechci to slibovat.

Co představuje největší výzvu pro profesní etiku právníku v 21. století? Je to neutuchající rozvoj nových technologií?

Každá právní profese čelí trochu odlišným výzvám, ale rozvoj nových technologií významným způsobem ovlivňuje všechny z nich. Nejcitlivěji se projevuje ovšem u soudců, což je pochopitelné, protože právě na jejich jednání klademe ze všech právních profesí asi nejpřísnější požadavky.

Existují v sousedních státech nějaké instituty spojené s právní etikou, jimiž bychom se mohli inspirovat?

To by bylo na delší debatu. Líbil by se mi třeba institut, který by umožňoval příslušníkům některých právní profesí položit otázku etické komisi, jakým způsobem se mají zachovat v situaci, která je morálně citlivá, případně by dokonce mohla vést k udělení kárného postihu. Pokud by se následně doporučením komise řídili, nemohl by jím být za takové jednání kárný postih udělen.

Následující série otázek se zaměřuje na jednotlivá právnická povolání. Začněme u advokátů. Jsou podle Vás etická pravidla v etickém kodexu České advokátní komory a v zákoně o advokacii správně nastavena? 

Nejsou nastavena špatně. U etických kodexů je stěžejní otázka, nakolik mají být podrobné. Na jednu stranu chceme, aby poskytly svým adresátům určitou míru jistoty, jaké chování je v pořádku a čeho se naopak mají vyvarovat, na druhou stranu nesmí být zcela rigidní. Etický kodex advokátů obsahuje třeba velmi obecná ustanovení, jakým je čl. 4 odst. 1. Když řeknu, že je docela těžké najít kárné rozhodnutí, ve kterém toto ustanovení nebylo porušeno, tak to prosím berte jako nadsázku. Takové velmi obecné formulace mají přirozeně v kodexech své místo, ale jejich obsah je třeba citlivým a konzistentním způsobem upřesňovat právě v kárných rozhodnutích. Pomoci může také doktrinální zkoumání. Pokud bych někde hledal deficit, tak v těchto dvou oblastech. Spíše než revidovat etický kodex tedy podle mě potřebujeme precizovat kárnou praxi a rozvíjet její doktrinální zkoumání. To druhé je úkol zejména pro nás akademiky.

Ve filmu Manželská historie zazněl výrok, který by se dal parafrázovat takto: „Advokát se specializací na trestní právo hledá vše dobré ve špatných lidech, kdežto rozvodový právník hledá naopak vše špatné v lidech, kteří jsou obecně dobří.“ Moje otázka míří právě na hranice přípustné obhajoby. Kam až může advokát zajít? Může si např. najmout soukromou detektivní agenturu s cílem zjistit co nejvíce neřestí, kterým se protistrana oddává?

Pokud by se mě nějaký advokát ptal, zda si může v takovém případě najmout na pomoc detektivní agenturu, tak bych mu to nedoporučil. Jinak otázka, kam až může advokát při hájení zájmů svého klienta zajít, je jedna z těch vůbec nejzajímavějších. Odpovědi na ni se liší nejen v rámci odborné literatury, ale i v právní praxi v jednotlivých státech. Rozpor s právem samozřejmě představuje vždy limit, ale v každodenní profesní činnosti vyvstává řada subtilních otázek. Pokud je právo nejasné a vyžaduje výklad, připustíme, že advokát může jít až na tu nejzazší mez, kterou třeba text právního předpisu unese, když je to v zájmu jeho klienta, nebo by se měl přiklánět k interpretaci uvážlivější, která nejlépe vystihuje smysl dané právní úpravy? Některé zkušenosti ze zahraničí ukazují, že dát advokátům v tomto směru příliš velkou volnost se nakonec obrací proti jejich klientům samotným. Vede to totiž k určitým „závodům ve zbrojení“ – čím víc si advokát může při hájení zájmů svého klienta dovolit, tím víc se na to musí advokát protistrany připravit. Advokáti pak musí věnovat jednotlivým případům mnohem více času a energie, prodlužuje to třeba i délku samotného soudního řízení, což se všechno pochopitelně projeví i na peněžence jejich klientů.

V jednom z Vašich příspěvků si kladete tuto podnětnou řečnickou otázku: „Postačí, když společnost důvěřuje pouze v to, že rozhoduje nezávisle a nestranně, nebo musí mít i nějakou šířeji pojatou důvěru, která je úzce spojena s přesvědčením, že je nositelem určitých morálních kvalit?“[1]… Jaký je podle Vás vztah mezi obecnou morálkou a profesní etikou?

Normy, které regulují výkon právních profesí, by podle mě měly obstát i z pohledu obecné morálky. Proč by totiž společnost měla tolerovat existenci nemorální profese? Je ovšem důležité si uvědomit, že někdy jsou právníci nuceni volit jen ze špatných možností. Představte si třeba situaci, kdy propustíme na svobodu člověka, jehož vina je jasná, ale jeho advokát vyargumentoval, že důkazy proti němu byly získány nezákonně. Samozřejmě není v pořádku, že takový člověk skončí bez trestu, ale důsledky spojené se závěrem, že můžeme akceptovat nezákonně získané důkazy, by byly ještě mnohem horší. Právě takových kontextů by si měla být veřejnost vědoma, když hodnotí to, co třeba právě advokáti dělají.

Na konkrétní otázku, kterou jsem si kladl ve svém textu, pak není snadné dát jednoznačnou odpověď. Tím hlavním je podle mě to, že justice musí plnit své úkoly. Toho by nebyla dlouhodobě schopna, pokud by jí veřejnost v určité míře nedůvěřovala. Musíme si však uvědomovat, že tato důvěra je důležitá kvůli tomu, aby soudce mohl dobře dělat svou práci. Jeho rolí není ztělesňovat nějaký morální ideál, ke kterému se třeba většina společnosti právě přiklání.

Je zřejmé, že soudce mnohdy svazuje jeho volba povolání i v soukromém životě, tj. tzv. mimo talár. Otázkou ovšem zůstává, za jakých podmínek a v jaké míře tomu tak má být. Následuje proto palba konkrétních otázek zaměřených na to, co si soudce může a nemůže dovolit. Může se soudce například účastnit vánočního večírku státních zástupců? 

U těchto otázek bych někdy rozlišoval mezi svou předpovědí toho, jak by v takovém případě příslušné orgány rozhodly o kárném postihu, a tím, jak by rozhodnout měly. Nemusí to být vždy totéž. Nakonec, roli právního akademika částečně vidím i v kritice rozhodovací praxe soudů a jiných orgánů. Pokud jde o samotnou účast soudce na vánočním večírku státních zástupců, tak odpověď záleží na konkrétním kontextu. V obecné rovině bych účast soudci nezakazoval, ale samozřejmě by mu ušetřila nutnost zodpovědět si řadu otázek, které si musí v souvislosti s pozváním na takovou akci položit: Jaké jsou jeho předchozí vztahy k těmto státním zástupcům? Proč je na večírek zván? Jsou na něj pozvání i jiní soudci? Jsou na něj pozvání i příslušníci dalších právních profesí? Jaké je riziko, že tam s ním bude chtít někdo mluvit o případech, které aktuálně řeší? A tímto způsobem bychom mohli ještě nějaký čas dále pokračovat. V zásadě jde o to, že by měl účast odmítnout vždy, kdy by mohla založit pochybnosti zejména o jeho nestrannosti nebo nezávislosti.

Může se soudce účastnit televizní soutěže AZ-kvíz?

Myslím, že v účasti v soutěži typu AZ kvíz by neviděl kárný senát problém a já ostatně také ne. Občas se objevují úvahy, že by do kárné roviny mohl účast posunout extrémně špatný výsledek soudce v takové soutěži – pokud by třeba nebyl schopný zodpovědět žádnou ze soutěžních otázek. Samozřejmě soudce by měl mít nějaký všeobecný přehled, odolnost vůči stresu i jistou míru soudnosti, což vše může jeho účast v takovém případě zpochybňovat a v určité míře snižovat důvěru veřejnosti v justici. Nicméně i pokud by se něco takového stalo, stále bych se přikláněl k tomu, že bychom zde kárný postih udělovat neměli. Ten by měl soudce dostat za to, pokud by se snad ony zmíněné negativní vlastnosti nějak projevily v jeho profesním výkonu. Udělení postihu se mi tu nezdá na místě i z toho důvodu, že se naši soudci v tomto směru chovají poměrně uvážlivě. Není tudíž třeba na ně vyvíjet nějaký zásadní tlak formou práva, aby je od takového jednání odradil.

Může se soudce civilního soudu účastnit demonstrace - např. proti nošení roušek?

Účast na demonstraci bych v obecné rovině jako problém neviděl, ale samozřejmě záleží na tom, kdo ji pořádá, proti čemu směřuje a jakým konkrétním způsobem se na ní soudce chová. Když člověk v médiích vidí, jak některé protesty proti nošení roušek vypadají, tak bych na nich účast soudcům nedoporučoval.

Může soudce na svém Facebooku či Twitteru komentovat politické dění?

Zde může hodnocení situace ovlivnit, zda je profil soudce veřejný, nebo zda jsou takové komentáře dostupné jen pro pár jeho nejbližších přátel. Obecně platí, že čím víc lidí se může k takovým komentářům dostat, tím by měl být soudce zdrženlivější. Dále bude mít velký význam, co přesně soudce komentuje, zda se třeba ve svých příspěvcích identifikuje s nějakou politickou stranou, jaký slovník přitom volí. Musí dávat hlavně pozor, aby nevyvolaly pochybnosti o jeho nestrannosti – vždycky totiž může před ním jakožto před soudcem stanout příslušník politické strany, kterou preferuje, nebo naopak kritizuje. Pokud by se ovšem třeba věcně vyjadřoval k otázkám, které souvisí s justicí, tak by to problém ani být nemusel. I pro tento případ stejně jako pro ty předchozí platí, že je velmi citlivý na konkrétní kontext, na to, jaké další informace do něj budou doplněny.

Mohl by soudce přijmout roli porotce v soutěži miss? Změnila by se odpověď, pokud by se jednalo o variaci této soutěže nazývanou miss mokré tričko? 

Opět záleží na charakteru konkrétní soutěže. Pokud by to byla soutěž typu miss mokré tričko, tak věřím, že by to kárný senát vnímal jako problém, ačkoliv udělený postih by tu byl pravděpodobně jen mírný. Sám vnímám otázku postihů v těchto situacích jako velmi zajímavý problém. Pokud bychom totiž chtěli najít nějakou morální normu, která je zde porušena, nebylo by to vůbec snadné. Účast soudce v porotě takové soutěže dělá špatnou spíš naše odhodlání ji za takovou považovat. V případě, že by se změnila společenská konvence, nebylo by jí co vytknout. Je to v zásadě podobné jako třeba v případě tetování. Nepochybuji o tom, že před sto lety by většina lidí vnímala jeho přítomnost u soudce jako zásadní problém, částečně třeba na základě toho, že v oné době ho měli ponejvíce vězni a jiné negativně vnímané skupiny osob. Dnes, kdy je ve společnosti běžné, by ani u soudce nepředstavovalo problém. Výjimkou by mohlo být rozsáhlé tetování na obličeji, ale myslím, že jednoho dne bude akceptováno i to. Můj pohled je takový, že bychom měli směřovat k stále větší akceptaci jednání, která nemusí nikomu působit újmu. Tím ale neříkám, že máme věci lámat přes koleno. Soudce určitě nemá být revolucionářem bořícím společenské konvence. Zároveň však platí, že ani nemá za každou cenu ustupovat veřejnému mínění a zejména jít po srsti předsudkům, které často bývají jeho součástí. I v tomto případě je to o složitém hledání správné míry. Já osobně bych byl v tomto o něco méně konzervativní, než by asi byly orgány posuzující kárná provinění.

Může soudce přijmout pozvání na večeři od svého spolužáka, který je advokátem? Bude takový soudce podjatý v případě, v němž jednu ze stran zastupuje tento advokát? 

V obecné rovině platí, že nejlepší je se mimopracovních kontaktů s příslušníky jiných právních profesí vyvarovat. Zároveň omezení, která soudci ukládáme v oblasti jeho soukromí, mají také své limity. Samotná večeře ještě nutně problémem být nemusí. Řešení otázky podjatosti by opět záviselo na dalších okolnostech. Pokud by se například soudce s advokátem od svých vysokoškolských studií neviděli, pak zašli spolu jednou na večeři zavzpomínat na staré časy a následně opět nebyli v žádných kontaktech, tak je velmi nepravděpodobné, že by výsledkem byla podjatost. V případě, že by se ale spolu setkávali pravidelně a měli mezi sebou přátelské vztahy, závěr bude opačný.

Jak se z Vašeho pohledu Právnická fakulta Masarykovy univerzity vypořádala s nemožností uskutečňovat výuku v klasické prezenční podobě? Vyhovuje Vám současný stav? Máte povědomí o tom, jak v této době probíhá výuka na zahraničních fakultách – zejména mám na mysli některé inovativní přístupy, jimiž bychom se mohli inspirovat? Pozorovali jste na vaší katedře během posledních zkouškových období nějakou významnější změnu v úspěšnosti studentů?

Myslím, že se fakulta s nutností realizovat výuku distančním způsobem vypořádala dobře. Velkou zásluhu na tom ostatně má proděkan David Sehnálek, který měl tento přechod na starost. Váhám jen, jestli nejsme až příliš posedlí touhou distanční výuku co nejvíc přiblížit té prezenční. I při vynaložení největšího možného úsilí bude mít tato forma proti té tradiční vždycky některé deficity, ale především bude mít i některé výhody a nejsem si jistý, jestli jsme vůči nim s takovým přístupem dost vnímaví. Virtuální formát třeba umožňuje se mnohem víc propojit s kolegy z jiných právnických fakult, pořádat s nimi v rámci výuky různé debaty, sdílet s nimi jejich znalosti a zkušenosti. Taková pomoc může být vzájemná a velmi obohacující. To ovšem samozřejmě říkám jen sám za sebe. Řada kolegů to třeba vnímá úplně jinak. Směrem do zahraničí to platí asi ještě víc než v tuzemském prostředí. Změna v úspěšnosti studentů u zkoušek nebyla zdaleka tak výrazná, jak jsem očekával. I v tomto případě však nevylučuji, že jiní akademici udělali odlišnou zkušenost.

Co je podle Vás tím hlavním, s čím by měli studenti ze studií odejít do profesního života? Je to zájem o právo, znalost metodologie či pouze titul a zážitky ze semestrálních kratochvílí (což by se skeptikovi mohlo jevit jako převažující stav) nebo ještě něco jiného?

Můj pohled je zde trochu ovlivněn i tím, že na fakultě vyučuji vedle profesní etiky zejména teoreticky zaměřené předměty. Když člověk začne působit v právní praxi, tak už mu v každodenním shonu nezbude na řadu věcí energie a čas. Leckdo zabředne do určité rutiny. Univerzitu proto vnímám trochu i jako místo, kde je studentům dána příležitost zamýšlet se nad problémy nebo se seznámit s obory a činnostmi, na které by už nemuseli mít v průběhu své budoucí kariéry prostor. Správní úředník samozřejmě nepotřebuje pro svou práci přečíst Dworkina v originálu, ale to neznamená, že pro někoho taková zkušenost nemůže být ve více ohledech obohacující, proto by měl mít v životě šanci ji někdy zrealizovat. To pro někoho ovšem zdůrazňuji – dostávám se tím i ke své druhé pointě: Vysoká škola může poskytnout studentům leccos a mělo by být hlavně na nich, co si z toho vyberou, jestli jim jde čistě o co nejlepší přípravu pro jejich budoucí praxi, nebo si z ní chtějí odnést nějaký širší rozhled. Měli by mít v tomto svobodu. Pokud někomu jde pouze o to získat akademický titul za vynaložení co nejmenšího úsilí, je to možná smutné, ale rozhodně to není nelegitimní. V takových případech bych si ovšem nejprve kladl otázku, co jsme my akademici udělali špatně, že jsme takového člověka nedokázali ničím zaujmout. Nepochybuji totiž, že na našich právnických fakultách studují lidé, kteří jsou velmi inteligentní a vnímaví.

Ve Vašich popularizačních textech se mj. věnujete rovněž otázce, co si mohou právníci odnést z beletristických děl vybraných klasiků.[2] Mají podle Vás právníci číst i krásnou literaturu? 

Pokud jde o tuto oblast, tak bych byl velmi skromný. Je pravda, že mám rád krásnou literaturu, ale popularizačních textů o ní jsem napsal jen málo a bylo to vesměs v době mého magisterského a doktorského studia. Na mé fakultě jsou přitom akademici, pro které je zkoumání styčných bodů mezi právem a uměním centrálním tématem jejich výzkumu (třeba Martin Škop nebo Markéta Štěpáníková). Já sám jsem přesvědčen, že četba krásné literatury může přispět k rozvoji stylistických schopností právníka a ukázat mu právo a jeho profesní činnost i z další perspektivy, což může být mnohdy obohacující. Přiznávám ovšem, že já sám čtu beletrii, protože mě to zkrátka baví – to ostatní jsou spíš příjemné benefity.

U kultury ještě na chvilku zůstaňme. Existuje film, který by měl vidět opravdu každý právník a v čem mu to může být přínosem? Máte nějaký svůj oblíbený film s přesahem do oblasti práva?

Netroufal bych si tvrdit, že je nějaký film, který by musel opravdu každý právník vidět. Pokud mám sám nějaký svůj oblíbený film s právní tematikou uvést, nechtěl bych se zmiňovat o takových, u kterých je pravděpodobné, že je už skoro všichni viděli. Zpropaguji tedy polského režiséra Krzysztofa Kieślowského a poslední díl jeho trilogie Tři barvy, který ve svém názvu odkazuje na červenou barvu.

Mnoho lidí si představuje, že soudce v české soudní síni nosí paruku, zjednává klid v soudní síni boucháním kladívka o stůl, nebo že když „stáhnou trestní oznámení”, trestní stíhání se automaticky zastaví. Který mýtus o platném právu považujete za nejrozšířenější či nejzávažnější?

Mýty typu nošení paruky nebo používání kladívka jsou sice rozšířené, ale nejeví se mi jako závažné, protože ani jeden z nich mnoho nevypovídá o tom, jak právo funguje. Pokud si lidé myslí, že se trestní stíhání automaticky zastaví stažením trestního oznámení, už je to samozřejmě horší. Dále jsou tu ale i různé zkreslené představy o právu, které nejsou tak výrazné, ale přesto mohou důvěru veřejnosti v naši justici, jakož i v další orgány státu, významným způsobem ovlivňovat. Mnoho lidí žije třeba v představě, že právo je schopno dát na každou otázku jasnou odpověď a že je chyba právníků, pokud se tak neděje – že ho právníci (legislativci, advokáti i soudci) často dělají složitější, než ve skutečnosti je, nebo by mohlo být. Svět ovšem není tak jednoduchý. Když jsme se před chvílí bavili o umění, tak právě ono může v tomto sehrát důležitou roli, která však může být i dvousečná – mýty o platném právu může vyvracet, stejně jako je může posilovat. Nakonec, řada z pomýlených představ, které jste ve své otázce jmenoval, má svůj zdroj ve filmové tvorbě z USA. Jejich právní systém je velmi odlišný od toho našeho, vůči čemuž laikové nejsou až tak vnímaví. Snadno si proto mohou na základě této tvorby vytvořit o našem právu zavádějící obrázek. Je proto nutné dělat i určitou osvětu. Bohužel je pravda, že třeba žánr popularizačních knih o právu, který je zejména v americkém prostředí velmi silný, v naší zemi zatím zůstává téměř nerozvinutý. Věřím však, že i to se časem zlepší.

Přečtěte si i pokračování rozhovoru, věnující se mimo jiné etickým požadavkům na soudce.


[1] Hapla, M. Může soudce dělat divné věci? Funkčnost soudnictví jako limit kárné odpovědnosti. Jurisprudence, rok 2020, č. 2, s. 40-45.

[2] Za všechny srov. např. Hapla, M. Právníkem proti své vůli: několik slov k interpretaci děl Franze Kafky. Právní prostor, rok: 2014, dostupné na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/pravnikem-proti-sve-vuli-nekolik-slov-k-interpretaci-del-franze-kafky.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři