Pozornost je věnována otázkám povahy očkování jako opatření veřejné správy a zdravotní služby, prioritizace při výběru osob k očkování, fenoménu odmítání očkování, očkovací kampaně veřejné správy, problematiky rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými při ukládání různých omezení (a související otázce diskriminace na tomto základu), právní možnosti povinného očkování, navazující problematiky výhrady svědomí a konečně odpovědnosti za újmu způsobenou očkováním proti covidu-19. S ohledem na svou šíři však text jistě není jakkoli vyčerpávající.
ÚVOD
Uvádí se, že ke zvládnutí pandemie onemocnění covid-19 dojde prostřednictvím očkování, přičemž přinejmenším dosavadní zkušenosti tomuto závěru nasvědčují. Obecně lze říci, že očkování je jedním z nástrojů, které má veřejná správa, respektive stát k dispozici při řešení epidemické (pandemické) situace. Tento nástroj, respektive jeho uplatnění ale pochopitelně má také svoji právní stránku, se kterou je spojena řada nových právních otázek.
Cílem tohoto článku je poukázat na některé z těchto otázek (aspektů), které lze považovat za podstatné a aktuální. Text ale ani zdaleka není vyčerpávající, jelikož souvislostí se nabízí mnoho. Text vychází z právního a společenského stavu k 1. 7. 2021, nezohledňuje tak posuny, ke kterým mohlo dojít v době před jeho publikací.
1. OČKOVÁNÍ JAKO „OPATŘENÍ“ VEŘEJNÉ SPRÁVY
V právním smyslu bychom na očkování proti onemocnění covid-19 mohli v první řadě pohlížet jako na opatření veřejné správy určené ke zvládání pandemie, respektive na domácím území epidemie. Veřejná správa (a stát jako takový) pochopitelně musí na nastalou situaci reagovat. Tento závěr je již intuitivní, má však také svá právní východiska. Za zcela základní východisko lze označit veřejný zájem, se kterým je veřejná správa ze své podstaty spojena. V pandemickém kontextu lze veřejný zájem přirozeně zřetelně spojovat s ochranou veřejného zdraví.[1] Dalším východiskem jsou v demokratickém právním státě pozitivní závazky státu směřující k ochraně základních práv, zejména práva na ochranu života a zdraví,[2] „ve hře“ jsou samozřejmě také další ústavně chráněná práva a svobody. Konečně reakce veřejné správy je právně uložena také na zákonné úrovni.
Odkázat lze zejména na zákon o ochraně veřejného zdraví,[3] v aktuálním kontextu ale taktéž na krizový zákon[4] či tzv. pandemický zákon.[5] Tyto zákony orgány veřejné správy zejména opravňují k činění určitých opatření (legálně označovaných jako krizová či mimořádná[6]) mocenské, regulativní povahy. Tato opatření jsou přijímána z moci úřední, kdy lze dovozovat nejen pouze oprávnění veřejné správy určité opatření přijmout, ale jsou-li k tomu splněny podmínky, také povinnost tak učinit. V případě zmíněných zákonů ovšem nejde pouze o izolované povinnosti učinit určitý (mocenský) úkon orgánem veřejné správy, ale nepochybně také o účel těchto předpisů a o právem uložené obecné úkoly veřejné správy.
Obdobné, byť nikoli natolik zřetelně, to plyne také pro opatření veřejné správy, která nemají mocenskou povahu. S ohledem na to, že tato opatření nevyžadují výslovný zákonný základ (srov. čl. 4 Listiny), obvykle nebývají ani výslovně upravena.[7] V principu pro ně ale platí totéž – také jejich prostřednictvím dochází k ochraně veřejného zájmu, ochraně základních práv a plnění obecných povinností (úkolů) veřejné správy. Zjednodušeně lze říci, že orgánům veřejné správy náleží široké uvážení co do volby vhodných nástrojů, přičemž očkování proti onemocnění covid-19 je zřetelně jedním z těchto „nástrojů“.
Možností se ale samozřejmě, čehož jsme byli svědky, nabízí řada. Odborná epidemiologická literatura rozlišuje opatření zaměřená na eliminaci zdroje, na přerušení přenosu a na zvýšení odolnosti populace. První zmíněná kategorie zahrnuje diagnostiku, izolaci a léčbu infekčního onemocnění, zatímco druhá kategorie zejména různá hygienická opatření.[8] Širším odrazem těchto opatření v kontextu šíření onemocnění covid-19 pak byla (a do jisté míry stále jsou) různorodá opatření omezující subjektivní práva adresátů veřejné správy ústící až v tzv. lockdown. Tato opatření ale, jak se ukázalo, mají značné náklady nejen v ekonomickém ale i v širším společenském smyslu. V tom lze spatřovat výhodu epidemiologických opatření zaměřených na zvýšení odolnosti populace.
Ta spočívají zejména na aktivní imunizaci prostřednictvím očkování, které lze jednoduše charakterizovat jako podnícení tvorby specifických ochranných protilátek prostřednictvím aplikace vakcíny.[9] S očkováním jsou ovšem spojeny také některé nevýhody, zejména žádné očkování není absolutně účinné či v důsledku očkování mohou vznikat nežádoucí vedlejší reakce.[10] Problémem je také dlouhodobost a nákladnost procesu přípravy a schvalování nových vakcín.[11]
Naznačená úskalí nicméně, jak se zdá, byla v aktuální situaci uspokojivě vyřešena. Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMA) již byla schválena čtveřice vakcín proti onemocnění covid-19 a další čtveřice je v procesu schvalování,[12] přičemž k rychlému zavedení vakcín napomohly také státní pobídky.[13] Má-li proto veřejná správa k dispozici opatření v podobě dostatečně účinného a bezpečného očkování obyvatel, měla by ho pochopitelně odpovídajícím způsobem uplatňovat. Věci další je, v jaké podobě by k tomu mělo dojít.
Česká republika, obdobně jako další státy, zvolila přístup, kdy je očkování bezplatně nabízeno, avšak není přímo právně vyžadováno – neboli je formálně-právně pouze dobrovolné. Tím se stát (alespoň na první pohled) vyhnul problematice ústavního hodnocení zásahu do integrity očkovaných osob v důsledku státem uložené očkovací povinnosti (byť se lze domnívat, že důvody pro dobrovolnost očkování byly spíše politické). Dobrovolná koncepce očkování proti onemocnění covid- 19 se následně odráží v jeho právním režimu a souvisejících otázkách.
2. OČKOVÁNÍ JAKO (VEŘEJNÁ) ZDRAVOTNÍ SLUŽBA
Nejobecněji lze na současné pojetí domácího očkování proti onemocnění covid-19 pohlížet jako na tzv. veřejnou službu poskytovanou veřejnou správou obyvatelstvu. V tomto případě nejde o „tradiční“ mocenskou regulaci společenských vztahů orgány veřejné správy, nýbrž podstatou veřejných služeb je uspokojování některých potřeb občanů veřejnou správou. Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. pečovatelské veřejné správě.[14] Veřejné služby mohou být obligatorní (ať již fakticky, kdy nikdo jiný než veřejná správa určitou službu neposkytuje,[15] či právně, kdy je využívání veřejné služby právně předepsáno[16]), zpravidla jsou však koncipovány na principu dobrovolnosti na straně uživatele či příjemce této služby – tak jako je tomu i v případě očkování proti onemocnění covid-19.
Poněkud přesněji je toto očkování součástí tzv. veřejného zdravotnictví (jakožto veřejné služby ve svém souhrnu). Tento závěr plyne zejména z toho, že toto očkování je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, a to na základě zákona o distribuci očkování proti covidu-19,[17] kterým byl v závěru loňského roku v tomto směru novelizován zákon o veřejném zdravotním pojištění.[18]
Pomineme-li unijní kontext, samotné očkování jako zdravotní služba (respektive zdravotní výkon v rámci preventivní zdravotní péče) je regulováno zákonem o zdravotních službách.[19] Vakcíny jsou regulovány jako léčivé přípravky obsahující očkovací látku zákonem o léčivech.[20] Normativní regulaci pak představují také již dříve zmíněná opatření orgánů veřejné správy vydávaná za účelem zvládání epidemie (krizová či nyní již pouze mimořádná opatření), respektive pro tato opatření také platí, že se jedná o specifickou podobu normotvorby.[21]
Z těchto právních předpisů (zejména zákona o zdravotních sužbách) plynou různá obecná práva a povinnosti aplikovatelná také na očkování proti onemocnění covid-19 (přičemž některé budou zmíněny později). Z nastíněného právního režimu však především plyne, že je-li toto očkování hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, spadá pod rozsah základního práva na bezplatnou zdravotní péči.[22] Na poskytnutí očkování tak existuje veřejné subjektivní právo, které je pod ústavní ochranou, respektive lze se domáhat jeho ochrany v mezích, v kterých je toto právo zákony prováděno. Tento závěr však zřejmě nebude příliš prakticky významný, jelikož s ohledem na současný a do budoucna (optimisticky) presumovatelný dostatek vakcín a očkovacích kapacit lze předpokládat „převis nabídky nad poptávkou“. Situace, kdy by se jednotlivec musel právně domáhat poskytnutí očkování, je proto (nyní) spíše hypotetická.
Mohla by nicméně vzniknout tehdy, pokud by zájemce (zejména z důvodu „výhod“, které jsou a dle očekávání budou s očkováním spojeny) trval na absolvování očkování i navzdory existenci kontraindikací k očkování.[23] Pro zdravotní službu – včetně očkování proti onemocnění covid-19 – obecně platí, že může být poskytnuta pacientovi pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem (§ 28 odst. 1 ZdravSl). Samotné udělení souhlasu ovšem neumožňuje poskytnutí libovolné zdravotní péče, jelikož podle zákona o zdravotních službách má zdravotnický pracovník taktéž právo neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví [§ 50 odst. 1 písm. b) ZdravSl]. Ještě obecněji se podle občanského zákoníku[24] nepřihlíží k souhlasu někoho, aby mu byla způsobena závažná újma, nejedná- li se o zásah podle všech okolností nutný v zájmu života nebo zdraví (§ 93 odst. 1 o. z.). Poskytnutí takové zdravotní služby (např. očkování při závažné kontraindikaci) by proto bylo právně nedovolené navzdory vyslovenému souhlasu.
3. PRIORITIZACE V OČKOVÁNÍ
Právně významnější se zdá otázka výběru osob, kterým má být vakcína proti onemocnění covid-19 poskytnuta v případě jejího nedostatku či nedostatku očkovacích kapacit. Tato otázka již sice s širokým otevřením možnosti očkování nyní aktuální není, může ale nabýt na významu společně s přeočkováním proti novým variantám viru SARS-CoV-2, působícím toto onemocnění. V průběhu první poloviny tohoto roku byla na základě určitých hledisek prováděna zřetelná prioritizace očkovaných na základě definovaných společenských skupin pro přednostní očkování (podle povolání, věku, zdravotních predispozic apod.). Právní základ pro tento výběr očkovaných je ovšem přinejmenším sporný.
S prioritizací počítá již zmíněný zákon o distribuci očkování proti covidu-19, přesněji jeho prostřednictvím novelizovaný zákon o veřejném zdravotním pojištění, ve kterém [§ 30 odst. 2 písm. g)] se nově konstatuje, že „zdravotní pojišťovna zajistí provedení tohoto očkování ve lhůtách stanovených pro jednotlivé skupiny pojištěnců; skupiny pojištěnců a lhůty pro očkování jednotlivých skupin pojištěnců stanoví vláda nařízením“. Zdá se ale, že předpokládané nařízení vlády vůbec vydáno nebylo. Tomu nasvědčuje i to, že prioritizace byla zpracována v rámci Metodického pokynu pro očkovací kampaň Ministerstva zdravotnictví, respektive jeho přílohy č. 1.[25] Toto řešení ovšem není co do právních účinků rovnocenné.
Pro předmětný metodický pokyn totiž platí, že má pouze interní povahu. V teorii se v této souvislosti hovoří o vnitřních předpisech veřejné správy. Ty sice mohou, jak připouští judikatura správních soudů, zasahovat do práv a povinností adresátů veřejné správy,[26] to však stále pouze nepřímo tím, že regulují vnitřní chod veřejné správy s vnějšími důsledky. V případě vnitřních předpisů se nejedná o právní předpisy (jako prameny práva) a nemají proto obecnou závaznost a vynutitelnost směrem vně veřejné správy.
Naznačený problém byl „vyřešen“ tak, že je na aplikaci zmíněného pokynu odkazováno v jinak závazném mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví, přesněji jsou prostřednictvím mimořádného opatření vymezeny „osoby určené k očkování“ odkazem na předmětný metodický pokyn.[27] Tím se metodický pokyn zdánlivě stává obecně závazným pro adresáty předmětných opatření (pacienty i poskytovatele). Domnívám se však, že se jedná pouze o zdání závaznosti, jelikož normativní obsah předmětných opatření v tomto případě nelze konstruovat na základě odkazu na interní akt, přičemž ani není příliš významné, jak budeme na předmětná opatření pohlížet.
Ve zkratce lze říci, že předmětná opatření jsou obsahově normativními akty, pro které však zákonodárce z určitých důvodů zvolil, respektive tzv. propůjčil právní formu opatření obecné povahy (určenou jinak pro správní akty smíšené povahy).[28] Pokud budeme na předmětná opatření pohlížet jako na opatření obecné povahy, tato forma dle mého názoru nepřipouští (stejně jako to nepřipouští forma správního rozhodnutí) „utváření“ tzv. výrokové části aktu odkazem na interní akt. Důvodů pro tento závěr se nabízí vícero.[29]
V případě pohlížení na předmětné mimořádné opatření jako na normativní akt platí, že v rámci normotvorby (kterou jsou předmětná opatření zpravidla materiálně, byť se zmíněnými specifiky) praxe[30] i teorie[31] připouští využívání tzv. blanketových norem, jejichž podstatou je normativní odkaz na jiný právní předpis, respektive zmocnění takový předpis vydat. Stále ovšem musí jít o právní předpis, o který se v případě vnitřních předpisů nejedná. Nadto je toto zmocnění zmocněním pouze k tzv. sekundární normotvorbě (zákonné zmocnění k vydání podzákonného předpisu), nikoli k dalšímu „řetězení“ prováděcích předpisů (tzv. terciální normovorbě), za kterou lze považovat i normativní odkaz na vnitřní předpisy, respektive interní normotvorbu.[32] K „zezávaznění“ odkazem sice může dojít v případě technických norem,[33] vnitřní předpisy ovšem technickými normami nejsou, jelikož jejich vydávání se řídí zvláštními pravidly.[34]
Domnívám se, že za současného stavu je předmětný metodický pokyn závazný pouze interně (ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče „uvnitř“ veřejné správy – typicky k fakultním nemocnicím jakožto státním příspěvkovým organizacím, které jsou zpravidla fakticky podřízeny Ministerstvu zdravotnictví jako svému zřizovateli), nikoli již ve vztahu k poskytovatelům „externím“. Pro obě skupiny poskytovatelů ovšem platí obecná pravidla pro vztah těchto subjektů a pacienta, která předmětný metodický pokyn tak jako tak nederoguje, i kdyby byl v daném případě interně závazný. Tato pravidla ostatně jako lex specialis výslovně nederoguje ani uvedená novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění, jelikož ukládá povinnosti pouze zdravotním pojišťovnám, nikoli přímo poskytovatelům zdravotních služeb či případně pacientům.
Pro právní vztah pacienta a poskytovatele zdravotních služeb potom platí, že je zpravidla založen na smlouvě o péči o zdraví (§ 2636 a násl. o. z.) a dotváření obsahu tohoto vztahu zvláštními právními předpisy (zejména zákonem o zdravotních službách).[35] Z posledně uvedeného zákona, konkrétně z omezení poskytovatele zdravotních služeb odmítnout přijetí pacienta do péče (§ 48 odst. 1 ZdravSl), lze dovozovat existenci kontraktační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb.[36] Ta ovšem otevírá prostor pro očkování mimo předpokládanou prioritizaci.
Proti tomuto závěru by snad bylo možné argumentovat z pozice povinnosti poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni (lege artis), kterou se podrobněji rozumí „poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“ (§ 28 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 ZdravSl). Tento standard má, jak je patrné již z jeho vyjádření v textu zákona, také určité praktické dimenze, respektive hranice.[37] V této souvislosti lze spekulovat, že při objektivním nedostatku vakcín lze jako jeho rozměr považovat také poskytování očkování prioritním skupinám dle odpovídajících medicínských hledisek. V praxi ale, zdá se, problém vyžadování očkování mimo zavedenou prioritizaci nevyvstával (respektive zprávy v mediích o „předbíhání“ byly spíše ojedinělé). To ale pochopitelně nemění nic na tom, že právní stránka věci mohla být uchopena lépe. Přinejmenším mohlo být vydáno předpokládané nařízení vlády či alespoň dojít k převzetí úpravy prioritizace přímo do odpovídajícího opatření veřejné správy (jeho přílohy), ideálně však již do zákona o distribuci očkování proti covidu-19.
4. ODMÍTÁNÍ OČKOVÁNÍ
Že by očkování proti onemocnění covid-19 nebylo poskytnuto někomu, kdo o toto očkování má zájem, nyní příliš pravděpodobné není. V praxi hrozí spíše opačná situace, kdy o toto očkování nebude dostatečný zájem a nebude dosažena dostatečná míra imunizace společnosti pro dosažení tzv. kolektivní imunity.[38] K tomu může dojít v souvislosti s fenoménem odmítání očkování, který bude působit proti účinnosti očkovací strategie – a to již očkování koncipovaného jako povinné, tím spíše proti očkování dobrovolnému.
Odmítání očkování není novým jevem. Lze jej vysledovat již se samotnými počátky očkování, byť motivy odpůrců očkování (dnes mnohdy označovaných jako anti-vaccine movement či jen anti- vaxxers) se mohou proměňovat.[39] Za počátek moderního odmítání očkování lze označovat devadesátá léta dvacátého století a obavy, že očkování dětí vyvolává autismus.[40] Zdá se, že v současnosti odmítání očkování či tzv. očkovací zdrženlivost (vaccine hesitancy) dále roste na významu. Aktuálně se k dřívějším důvodům pro odmítání očkování přidávají další společenské jevy jako určitá postmoderní skepse k vědeckému (či obecněji objektivnímu) poznání či šíření dezinformací zejména v prostoru sociálních sítí.
V první z naznačených rovin je odmítání očkování dáváno do souvislosti s destabilizací autority expertních systémů v současné společnosti.[41] V druhé z naznačených rovin je podstatou problému ohrožení očkovacích strategií prostřednictvím šíření nepřesných či nepravdivých informací o očkování (o jeho bezpečnosti, účinnosti apod.),[42] což potenciálně představuje problém z pohledu ochrany zdraví veřejného, ale v konečném důsledku také zdraví individuálního. Složitější otázkou je, jak na tyto jevy reagovat právně.
Co se týče problematiky odmítání očkování, zdá se, že obecným řešením je důvěra.[43] Má-li být očkování proti onemocnění covid-19 postaveno na jeho dobrovolnosti, klade to vysoké nároky nejen na správné zhodnocení přínosu očkování (jako vhodného opatření), ale také na kvalitní komunikaci a vysvětlení tohoto kroku směrem k obyvatelstvu. Ještě obecněji dobrovolné očkování klade zvýšené nároky na důvěru ve stát a jeho veřejnou správu jako takovou. Důvěra, respektive důvěryhodnost je jistě jedním z možných hledisek, kterým lze stát či jeho veřejnou správu hodnotit. O současné domácí situaci si ale nelze dělat přílišné iluze.[44]
Přirozeným důsledkem nedostatku důvěry v dobrovolné očkování může být nedostačující proočkovanost obyvatelstva pro vytvoření kolektivní imunity. Zaznívá, že pro vytvoření kolektivní imunity proti onemocnění covid-19 je potřebná míra imunizace obdobná jako v případě chřipky, která je uváděna ve výši 75 %.[45] Zmiňována jsou však i vyšší čísla, což pochopitelně nároky na „funkčnost“ dobrovolného očkování dále zvyšuje. Z dat veřejné správy (v době vzniku tohoto textu) přitom plyne, že v současnosti je v České republice plně naočkována zhruba třetina a alespoň částečně zhruba polovina obyvatel.[46] O dosažitelnosti kolektivní imunity proto zaznívají pochybnosti (nadto může nepříznivý vliv sehrát také potřeba dalšího očkování kvůli mutacím viru SARS CoV-2). Tuto situaci by veřejná správa pochopitelně měla řešit dříve, než dobrovolné očkování narazí na své limity.
5. INFORMOVANÝ SOUHLAS
Jak již bylo uvedeno, očkování je poskytováno v právním režimu zdravotních služeb a jako takové je obecně podmíněno svobodným a informovaným souhlasem pacienta-očkovaného, který je zvláštním svolením se zásahem do integrity člověka (které je obecně upraveno v občanském zákoníku, srov. § 93 a 94 o. z.). Jak konstatuje T. Doležal, podstatou informovaného souhlasu není pouze vlastní projev vůle jednajícího (pacienta-očkovaného), ale také „naplnění podmínek pro kvalifikované (informované) rozhodnutí – tj. v rovině požadavků kladených na poučení“.[47] Případně je v literatuře poukazováno, že informovaný souhlas vyrovnává informační deficit mezi lékařem a pacientem.[48] Informovaný souhlas by měl zahrnovat také vysvětlení zákroku včetně očekávaných přínosů, rizik a alternativ (srov. § 94 odst. 1 o. z.). Očkovaný proti onemocnění covid-19 by tak měl být srozuměn o podstatě tohoto očkování přinejmenším prostřednictvím informovaného souhlasu, respektive poučení, které by mu mělo předcházet (§ 34 odst. 2 ZdravSl).
K těmto informacím ovšem přistupují ještě informace jinak veřejnou správou poskytované zejména v rámci informační kampaně propagující dobrovolné očkování, která je v určité podobě vedena i domácí veřejnou správou.[49] Z povahy věci je zjevné, že tato kampaň nemá prezentovat očkování proti onemocnění covid-19 neobjektivně. Na druhou stranu k tomu ovšem koncept dobrovolného očkování v aktuální situaci – za účelem co nejrychlejšího dosažení kolektivní imunity – může vybízet. V. Vališová v této souvislosti upozorňuje na aktuálně dostupný informační spot Ministerstva zdravotnictví,[50] ve kterém se tvrdí, že očkování má schopnost ochránit očkované před znovunakažením,[51] přičemž tato autorka namítá, že toto tvrzení nemá oporu v dosavadních poznatcích o účinnosti tohoto očkování.[52] Aniž bych tento závěr chtěl podrobněji hodnotit, obecně jistě platí, že spolehlivost očkování, jak je konstatováno v odborné zdravotnické literatuře, není absolutní, respektive že s očkováním je vždy spojena možnost jeho selhání.[53] Potud se předmětné konstatování jeví být zřetelně nadsazené.
Otázkou je, jak na uvedené riziko nepřesností v rámci poskytovaných informací nahlížet z pohledu práva. Pro informovaný souhlas obecně platí, že poskytování nesprávných informací je jednáním právně nedovoleným (ať již v podobě vad vedoucích k neplatnosti souhlasu jako takového či nedodržení poučovacího standardu[54]), jehož následkem je vznik právní odpovědnosti (soukromoprávní odpovědnosti za újmu či správněprávní odpovědnosti za porušení povinností plynoucích z regulace poskytování zdravotních služeb). V případě vadných informací poskytovaných veřejnou správou v souvislosti s propagací očkování je situace jasná méně.
Pokračování článku naleznete zde.
Převzato z Časopisu zdravotnického práva a bioetiky No 2 (2021) dostupného zde.
[1] A to z řady důvodů, podrobněji viz KŘEPELKA, F. Public Interest, Public Health, and the 2020 Covid-19 Pandemic. In: TICHÝ, L. – POTACS, M. (eds). Public Interest in Law. Cambridge: Intersentia, 2021, s. 347 an.
[2] Srov. čl. 6 a 31 Listiny základní práv a svobod (dále také „Listina“), tyto závazky plynou ale také z mezinárodních závazků státu, např. z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a některých dalších (podrobněji viz např. BÍLKOVÁ, V. Koronavirová krize a lidská práva. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2020. Dostupné z: /www.dokumenty-iir.cz/PolicyPapers/2020/VBilkova_COVID19.pdf>).
[3] Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „VeřZdr“).
[4] Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také „ZKrŘ“).
[5] Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále také „PandZ“).
[6] Srov. § 2 písm. c) ZKrŘ a § 68 VeřZdr, respektive § 2 PandZ; podrobněji k právní povaze těchto opatření v literatuře viz HEJČ, D. – SVOBODA, T. Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021 (v tisku).
[7] Výjimkou je § 2 písm. c) ZKrŘ, který per eliminacionem předpokládá také krizová opatření, jimiž se nezasahuje do práv a povinností osob, tudíž opatření povahou tzv. nevrchnostenská.
[8] Viz GÖPFERTOVÁ, D. – PAZDIORA, P. – DÁŇOVÁ, J. Epidemiologie infekčních nemocí: Učebnice pro lékařské fakulty (bakalářské a magisterské studium). Praha: Karolinum, 2003, s. 48–66.
[9] Viz ibidem, s. 55 an.
[10] Ibidem, s. 70–73.
[11] Viz např. BERAN, J. Očkování – realita minulých úspěchů, současné mýty a postoje WHO při jejich vysvětlování. In: BERAN, J. – HAVLÍK, J. – VONKA, V. Očkování: minulost, přítomnost, budoucnost. Praha: Galén, 2005, kap. 29, s. 142.
[12] Viz Human regulatory: COVID-19 vaccines. In: European Medicines Agency [online]. [cit. 2021-7-1]. Dostupné z: www.ema.europa.eu/en/human-regulatory/overview/public-health-threats/coronavirus-disease- covid-19/treatments-vaccines/covid-19-vaccines>.
[13] Viz KŘEPELKA, F. Právo pandemie covidu-19: náčrt celkového obrazu. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2020, č. 2, s. 28.
[14] Srov. např. HOETZEL, J. Československé správní právo. 2. přepracované vydání. Praha: Melantrich, 1937, s. 111 a porůznu.
[15] Typicky tzv. veřejnou dopravní infrastrukturu.
[16] Srov. § 2 odst. 3 ve spojení s § 36 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
[17] Celým názvem zákon č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[18] Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; přičemž na základě tohoto zákona [§ 30 odst. 2 písm. g)] jsou v rámci preventivní zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění hrazeny očkování a léčivé přípravky obsahující očkovací látku proti onemocnění covid-19, jedná-li se o očkovací látku pořízenou na základě rozhodnutí Komise C(2020) 4192 ze dne 18. června 2020 o schválení dohody s členskými státy o pořízení očkovacích látek proti covid-19 jménem členských států a souvisejících postupech. Dne 28. 6. 2021 vláda schválila návrh novelizace uvedeného zákona, na základě které má dojít k rozšíření okruhu hrazeného očkování také na další státem pořízené vakcíny mající odpovídající registraci podle předpisů Evropské unie.
[19] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále také „ZdravSl“).
[20] Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů.
[21] Podrobněji viz SVOBODA, T. – HEJČ, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část). Právní rozhledy. 2021, č. 9, s. 317, 318 a porůznu.
[22] Srov. čl. 31 věta druhá a čl. 41 odst. 1 Listiny.
[23] Podle § 46 odst. 2 VeřZdr se „očkování neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (kontraindikace)“. Za kontraindikaci lze označit zejména závažnou alergickou reakci na očkování; viz GÖPFERTOVÁ, D. – PAZDIORA, P. – DÁŇOVÁ, J. Epidemiologie infekčních nemocí: Učebnice pro lékařské fakulty (bakalářské a magisterské studium), s. 71–72.
[24] Zákon č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. z.“).
[25] Viz předmětný metodický pokyn a příloha 1 na internetových stránkách ministerstva: MDZ. Metodický pokyn pro očkovací kampaň (Plán provedení). In: Ministerstvo zdravotnictví ČR [online]. 2021 [cit. 2021-07-01]. Dostupné z: /www.mzcr.cz/metodicky-pokyn-pro-ockovaci-kampan-plan-provedeni/>.
[26] Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 6 As 241/2018.
[27] Srov. mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 1595/2021-4/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření, či dříve již nahrazené mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 13. 1. 2021, č. j. MZDR 1595/2021-1/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření.
[28] Podrobněji viz SVOBODA, T. – HEJČ, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část), s. 318.
[29] Zmínit lze např. to, že akt aplikace práva (kterému opatření obecné povahy principiálně stále odpovídá) je spojován s presumpcí platnosti, jejímž rozměrem je také neměnnost takového aktu po jeho vydání. Pro vnitřní předpis, na který je odkazováno, to ovšem do stejné míry neplatí. Obdobně nelze vnitřní předpis z pozice adresáta aktu aplikace práva přezkoumat. Určením obsahu aktu aplikace práva vnitřním předpisem taktéž dochází (z části) k faktickému přenosu pravomoci k vydání tohoto aktu na orgán vydávající vnitřní předpis. Argumentovat by bylo možné také požadavky na srozumitelnost a jednoznačnosti či přezkoumatelnost aktu aplikace práva, jehož obsah je utvářen odkazem na vnitřní předpis (který nadto nemusí být ani zveřejněn).
[30] Viz čl. 45 Legislativních pravidel vlády.
[31] Viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 160.
[32] Viz ibidem, s. 157.
[33] Srov. čl. 45a Legislativních pravidel vlády a nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08.
[34] Srov. zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[35] DOLEŽAL, T. Vybrané právní aspekty spojené se smluvním charakterem poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2014, č. 3, s. 71.
[36] ČERNÍKOVÁ, N. Ukončení péče o pacienta z pohledu zdravotnických pracovníků. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2021, č. 1, s. 56–57; obdobně taktéž POLICAR, R. Smluvní přímus poskytovatelů zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2012, č. 2, s. 26–31.
[37] V literatuře viz např. ŠTREJTOVÁ, K. Pojem „lege artis“ a trestní odpovědnost v medicíně. Trestněprávní revue. 2013, č. 6, s. 135.
[38] Srov. např. BERAN, J. Očkování – realita minulých úspěchů, současné mýty a postoje WHO při jejich vysvětlování, s. 139.
[39] Viz např. BERMAN, J. M. Anti-vaxxers: How to Challenge a Misinformed Movement. Cambridge: The MIT Press, 2020, s. 29 an.
[40] Zmiňován je v tomto kontextu zejména takto zaměřený (a pro svou obsahovou nesprávnost později stažený) článek publikovaný ve vědeckém časopise Lancet v roce 1998; viz ibidem, s. 69 an.
[41] Kdy např. J. Hasmanová Marhánková poukazuje na napětí vyvěrající „z charakteru rizik a měnícího se postavení vědy v tzv. postmoderní společnosti“, přičemž „[s]amotná věda již nadále nemůže být jednoduše pokládána za zdroj rostoucí racionality a pokroku, neboť masivní expanze rizik je mimo jiné i jejím produktem;“ HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ, J. Postoje rodičů odmítajících povinná očkování svých dětí: případová studie krize důvěry v biomedicínské vědění. Sociologický časopis. 2014, č. 2, s. 166.
[42] J. Berman v této souvislosti poukazuje na fenomén „anti-vax rodičů“, kteří paradoxně pocházejí z vyšších společenských vrstev a spíše než neinformovanost a nezájem o zdraví svých dětí je pro ně typická nižší selekce informací, jejímž důsledkem je využívání méně kvalitních (nevědeckých) zdrojů, včetně (či zejména) čerpání problematických informací na sociálních sítích; BERMAN, J. Anti-vaxxers: How to Challenge a Misinformed Movement, s. 197–204.
[43] Jak v této souvislosti konstatuje J. Hasmanová Marhánková: „[v] systému neustálé nejistoty ohledně definice rizik a pravdivosti vědeckého poznání se důvěra v abstraktní systémy stává klíčovou pro možnost orientace ve společnosti;“ HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ, J. Postoje rodičů odmítajících povinná očkování svých dětí: případová studie krize důvěry v biomedicínské vědění, s. 168. Obdobně J. Berman poukazuje, že odmítání očkování na straně rodičů bylo vždy motivováno snahou prospět dítěti. Tato snaha byla ovšem zkreslena různými škodlivými informacemi a zájmy. Řešením je proto v první řadě přesvědčení rodičů o vhodnosti očkování; BERMAN, J. Anti-vaxxers: How to Challenge a Misinformed Movement, s. 211–213.
[44] Důvěryhodnosti veřejné správy v aktuální situaci zřejmě příliš neprospívá již to, že jsou pro protiprávnost správními soudy takřka hromadně rušena mimořádná opatření vydávaná ke zvládání pandemické situace, přičemž základním problémem se jeví jejich nedostatečné odůvodňování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 8 Ao 1/2021, a obdobně mnoho dalších).
[45] BERAN, J. Anti-vaxxers: How to Challenge a Misinformed Movement, s. 139.
[46] Viz COVID-19: Přehled očkování: Přehled vykázaných očkování v ČR. In: Ministerstvo zdravotnictví ČR [online]. [cit. 2021-07-01]. Dostupné z: .
[47] DOLEŽAL, T. Právní povaha informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2019, č. 2, s. 61.
[48] Viz SALAČ, J. Informovaný souhlas jako nástroj vyrovnání informačního deficitu ve vztahu lékař–pacient. Paneurópske právnické listy. 2019, č. 1.
[49] Jedná se o očkovací kampaň označovanou jako Udělejme tečku za koronavirem.
[50] MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ ČR. Proč se očkovat, když už jsem covid-19 prodělal? – Udělejme tečku za koronavirem. In:YouTube [online]. 3. 5. 2021 [cit. 2021-07-01]. Dostupné z: www.youtube.com/watch?v=9A7mANb53mc>.
[51] Konkrétně se zde (viz ibidem) konstatuje: „Nemyslete si, že po prodělaném onemocnění nemůžete onemocnět znovu. Spousta z vás si nevytvoří dostatečné množství protilátek, aby vás chránily před znovunakažením. Očkování tuto schopnost má. Proto se běžte očkovat a chraňte tak sebe i vaše blízké.“
[52] VALIŠOVÁ, V. Racionální, etické a právní zamyšlení nad očkovací kampaní v České republice. Advokátní deník [online]. 7. 6. 2021 [cit. 2021-07-01]. Dostupné z: .
[53] Viz např. GÖPFERTOVÁ, D. – PAZDIORA, P. – DÁŇOVÁ, J. Epidemiologie infekčních nemocí: Učebnice pro lékařské fakulty (bakalářské a magisterské studium), s. 72–73.
[54] Podrobněji viz DOLEŽAL, T. Právní povaha informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva, s. 65 a porůznu.
Diskuze k článku ()