Rozhovor: Jaromír Jirsa - Média mají tendence vidět kauzy zkratkovitě

Kam sahají kořeny hesla "normální je se nesoudit"? Je spravedlnost objektivní nebo subjektivní? Jak naše soudnictví odolává médiím? Přestože některé své úvahy představí JUDr. Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu ČR, na jubilejním 10. ročníku kongresu Právní prostor již 12. dubna, o některých tématech s námi pohovořil v následujícím rozhovoru.

Jaromír Jirsa
Foto: Redakce

V dubnu se na Vás můžeme těšit na kongresu Právní Prostor, na kterém budete přednášet na téma Role Ústavního soudu v dnešní mediální době. Pokud bychom požádali o menší ochutnávku, co byste ze svého příspěvku zmínil?

Ústavní soud rozhoduje v dnešní mediální době, je často předmětem mediálního zájmu, působí prostřednictvím médií a svých rozhodnutí na veřejné mínění. To je jeho nezastupitelná role ve veřejném prostoru, o které bych chtěl krátce pohovořit.

Role Ústavního soudu, kterou všichni dobře známe, je ochrana ústavnosti. Jaké jsou jeho další role? 

Kromě toho, co už jsem řekl, tak chrání každého před mediálními útoky zasahujícími protiústavně do osobnostních práv. Setkává se při své rozhodovací činnosti s moderními komunikačními, či spíše někdy manipulačními, prostředky. Zároveň se snaží jít s dobou a být uživatelsky vstřícný a působit moderně v mediálním prostoru. Bavíme-li se tedy o mediální stránce jeho činnosti.

Pokud bychom téma Vašeho příspěvku otočili a zaměřili se na roli médií v rozhodování soudů, jak náročné je odolávat mediálnímu tlaku? 

To je dnes tak, jako kdybyste se mě zeptala, jak je náročné ráno vstát z postele. Média jsou prostě s námi na každém kroku, je třeba s nimi žít, komunikovat, spolupracovat, odolávat mediálnímu tlaku. Soudce je placen za to, že rozhoduje nezávisle a nestranně. Tlak – netlak. 

Setkal jste se někdy s případy, kdy měla média na rozhodování či postup soudu vliv? Mohou mít média v některých situacích vliv na postup soudu „legálně“, bez toho, aniž by došlo k porušení principu nezávislosti a nestrannosti soudce?

Média mají spíše tendence vidět kauzy zkratkovitě, vytrženě z kontextu, než že by chtěla něco ovlivňovat. Ovlivňovat chtějí zainteresovaní účastníci nebo jejich zástupci, kteří dostanou v médiích prostor. Ale to je dnes to samé, jako když mě chtějí zcela legálně ovlivnit v jednací síni svými přednesy, námitkami, replikami. S tím se musí umět soudce vyrovnat, aniž by vypínal televizi a internet.

Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je tisk „jedním z prostředků, kterým si politikové a veřejné mínění mohou ověřit, že soudci za ně nesou důležité odpovědnosti způsobem, který je slučitelný s účelem, na základě něhož jim je tento úkol svěřen.“ Jakým způsobem by podle Vás měli soudci a soudy s médii komunikovat? 

Jako když se teď bavím já s vámi.

Jakým způsobem veřejnosti komunikovat informace o důležitých kauzách a důvodech přijatých rozhodnutí? 

Soudce nebo tiskový mluvčí soudu musí podat veřejnosti srozumitelnou zkratku svého rozhodnutí a jeho důvodů: „Rozhodl jsem tak, jak jsem rozhodl, protože černá nemůže být bílá, a tak to prostě je. Tečka.“

Na otázku spravedlnosti existuje mnoho názorů. Někdo ji vnímá jako relativní, jiný nikoli. Jak spravedlnost vnímáte Vy? Lze v rovině ústavnosti a základních práv hovořit o spravedlnosti objektivní? 

Já vnímám spravedlnost především jako řemeslo a práci, která mě živí. Každý v soudním řízení má subjektivní pohled na věc a svoji spravedlnost, kterou mu soudce nevymluví. Já jsem jako soudce od toho, abych „pískal rovinu“, postupoval rychle, efektivně a rozhodně – v duchu pravidel procesu, který musí být spravedlivý. 

V obecném soudnictví vyhrává ten, kdo unese důkazní břemeno, ten, kdo vyhoví procesním předpisům. Hovoříme v takovém případě o spravedlnosti?

Ale nespravedlivé by bylo právě to, kdyby vyhrál někdo, kdo nepodal odpovídající výkon a například neunesl důkazní břemeno. Samozřejmě – máme i účastníky slabé, o které se musí soudce speciálně postarat, kupříkladu nezletilé děti – ale to je trochu jiná kapitola na jiný rozhovor.

Dle dostupných zdrojů jste zastáncem méně formalizované justice a rozsudky jsou podle Vás adresovány účastníkům, nikoli advokátům. Praxe ale stále bývá v mnoha případech odlišná. Zaznamenáváte v tomto směru posun?

Jako ústavnímu soudci se mi do ruky dostávají rozsudky od kolegů z celé republiky a musím říci, že jsou na velmi dobré úrovni. Samozřejmě až na výjimky, které lze najít v každé lidské činnosti. Ale – i nadále beze zbytku platí to, co začala prosazovat Soudcovská unie někdy před 20 lety: „Vezměte čas od času svůj rozsudek a dejte jej přečíst svým dětem. Když mu nebudou rozumět, je to špatný rozsudek.“ 

Na tom se dodnes nezměnilo nic. 

Jste také zastáncem hesla „je normální se nesoudit“. Jakým způsobem se toto heslo odráželo a odráží ve Vašemu přístupu k souzení a k vedení soudních řízení? 

To není z mé hlavy, ale z Bible, kde se říká: „Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení. Pravím ti, že odtud neodejdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

A když už se věc dostane k soudu, tak je třeba učinit vše, aby skončila smírně. O to jsem se vždy snažil. Často neúspěšně, ale to se nedá nic dělat. 

Konstruktivní snaha o hledání přijatelného kompromisu – ta také patří k soudcovskému řemeslu.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články