Rozhovor: Jiří Kučera - O novele občanského zákoníku a smlouvě o digitálním obsahu

Novela občanského zákoníku zavedla s účinností od 6. 1. 2023 nový smluvní typ – smlouvu o poskytování digitálního obsahu. Co je předmětem takové smlouvy a na jaké vztahy tento nový smluvní typ dopadá?

Předmětem smlouvy o poskytování digitálního obsahu může být poskytování buď přímo digitálního obsahu, tedy dat v digitální podobě (počítačové hry, e-booky, aplikace, programy, atd.) nebo služby digitálního obsahu, tedy služby umožňující data vytvářet, uchovávat je či zpracovávat, sdílet nebo vyhledávat. Tento smluvní vztah dopadá zejména na vztahy mezi podnikateli a spotřebiteli, kterým jako slabší straně poskytuje větší ochranu oproti stavu dřívějšímu, uplatní se ale také ve vztazích mezi podnikateli.

Nová právní úprava rozlišuje smlouvu o poskytování digitálního obsahu a smlouvu o poskytování služeb digitálního obsahu. V čem se od sebe liší?

Digitálním obsahem se ve smyslu § 2389a občanského zákoníku (OZ) rozumí „data vytvořená a poskytovaná v digitální podobě“. Jde tedy především o počítačové hry, e-booky, aplikace či programy. Poskytovatel se zde zavazuje zpřístupnit uživateli digitální obsah k užívání pro vlastní potřebu a uživatel se zavazuje za to poskytovateli zaplatit odměnu.

Službou digitálního obsahu se dle § 2389t OZ rozumí „služba, která uživateli umožňuje vytvářet, zpracovávat či uchovávat data v digitální podobě nebo k nim přistupovat, sdílet data v digitální podobě nahraná či vytvořená tímto nebo jiným uživatelem této služby nebo jakoukoli jinou interakci s těmito daty“. Půjde tak zpravidla o streamovací platformy či sociální sítě.

Právní dopady jsou však totožné, neboť dle § 2389t OZ se ustanovení o poskytování digitálního obsahu použijí obdobně i na případy, kdy se poskytovatel zavazuje uživateli poskytovat službu digitálního obsahu. Na poskytovatele digitálního obsahu i služeb digitálního obsahu tak dopadají zcela totožné podmínky a mají stejné povinnosti. Pravidla pro digitální obsah i službu jsou tedy obdobná.

Co vše může být digitálním obsahem a co vše digitální službou?

Jak je uvedeno výše, digitálním obsahem budou např. počítačové hry, e-booky, aplikace či programy, zatímco službou digitálního obsahu streamovací platformy, sociální sítě, cloudová úložiště typu Ulož.to, online seznamky, pracovní portály a další.

Právní úprava vychází z evropské směrnice týkající se poskytování digitálního obsahu, který sjednocuje pravidla a povinnosti v oblasti poskytování digitálního obsahu. Jaká jsou podle Vás taková nejzásadnější pravidla a povinnosti?

Jmenoval bych určitě zvýšení odpovědnosti poskytovatele za vady poskytovaného digitálního obsahu, kdy v případě sporu dokonce poskytovatel nese důkazní břemeno, tedy pokud např. spotřebitel bude tvrdit, že služba nefungovala správně, je na poskytovateli, aby prokázal opak. Pokud toho nebude schopen, může spor prohrát, i kdyby služba skutečně správně fungovala a uživatel ji jen neuměl správně používat.

Samozřejmě to logicky povede k lepšímu vymezení kvalitativní stránky digitálního obsahu jako je jakost, funkčnost, kompatibilita, interoperabilita a další vlastnosti. Poskytovatelé, kteří podrobněji nevymezí, co jejich digitální obsah dělat má a co naopak od něj uživatel nemá očekávat, mohou čelit častému uplatňování nároků z vad od uživatelů (nejen spotřebitelů).

Dále např. ve vztazích se spotřebiteli je zásadní skutečnost, že poskytovatel je povinen zajistit, že digitální obsah (či služba) je vhodný k účelu, pro který jej uživatel požaduje a je poskytován s ujednaným příslušenstvím a pokyny k použití, včetně návodu k instalaci, a s uživatelskou podporou. Nejde tedy jen o to, zda vyhovuje smluvnímu ujednání, ale zda skutečně bude plnit svou funkci.

Byla zavedena v některých směrech přísnější úprava než se kterou počítá směrnice? Pokud ano, v jakém směru?

Nemyslím si, že by ČR šla v rámci implementace výrazně nad rámec směrnice. Spíše by se dalo říci, že směrnice byla převzata bez zvláštních odchylek.

Dle důvodové zprávy budou digitální obsah a služby digitálního obsahu zpravidla chráněny právem duševního vlastnictví, nicméně není to jejich definičním znakem, protože existují i ty, které takové ochrany nepožívají. O jaký digitální obsah a služby, které takové ochrany nepožívají, se může jednat?

Půjde o digitální obsah, který nenaplní zejména definici českého autorského zákona o autorském dílu, tedy především takový obsah nebude jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Autora stále právo chápe jako člověka, tedy lidskou bytost. Díla vytvořená umělou inteligencí tedy tuto definici nenaplní. Dále třeba dle § 2 odst. 6 autorského zákona není autorským dílem zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie či matematický vzorec. Pokud toto bude zpřístupňováno digitálně, nebude na to ochrana autorského zákona dopadat a nemusí na to dopadat ani jiná ochrana duševního vlastnictví.