Rozhovor: Josef Baxa - Přeji Nejvyššímu správnímu soudu, aby nesešel z cesty a zůstal takovým, jakým je

Nejvyšší správní soud funguje již od roku 2003, jeho předsedou jste od samého počátku. Jak je podle Vás Nejvyšší správní soud vnímán veřejností, a jak byl vnímán před 15 lety?

Myslím si, že před patnácti lety málokdo z veřejnosti zaznamenal, že na justiční mapě republiky přibyl nový soud, který tu dlouho chyběl a stejně tak málokdo si dokázal představit, co takový soud bude všechno řešit. Dnes je situace jiná, máme za sebou mnoho desítek tisíc rozhodnutých případů, lidé si všímají, o čem a jak rozhodujeme, vidí, že často naše rozhodnutí dalece přesahuje poměry konkrétních účastníků řízení a má obecné dopady, které jsou užitečné pro běžný život lidí a firem.

Jistě se dá říci, že Nejvyšší správní soud je ze strany veřejné správy respektovanou institucí. Bylo tomu tak vždy?

Nebylo. Veřejná správa nebyla zvyklá na soudní kontrolu své činnosti, neexistence NSS jí v jistém smyslu vyhovovala, protože chyběl sjednocující článek, který by řešil rozdílné rozhodování o stejných otázkách v různých krajích. Proto jsme v prvním období zaznamenali snahy o „relativizaci“ našich rozhodnutí, dokonce i ignoraci vyslovených závazných právních názorů nebo účelové změny legislativy, které měly účinky judikatury eliminovat.

V našem prvním rozhovoru v roce 2014 jste řekl, že krajské soudy a NSS vnímáte jako spojené nádoby – když to nefunguje na základním článku, u NSS se to nedožene. Vnímáte i v tomto směru za oněch patnáct let výrazný posun?

Příměr o spojených nádobách plně platí, myslím, že v celé justici. Čím kvalitnější bude výkon spravedlnosti na prvním stupni, tím lépe. Vyšší instance nebudou zahlceny zbytečným množstvím opravných prostředků domáhajících se nápravy vad a nezákonností, a budou se moci soustředit na svou hlavní roli, tedy sjednocovat soudní rozhodování, činit je předvídatelným a posilovat tak právní jistotu. Tím logicky ubudou zbytečné soudní spory, které jsou vedeny jen proto, aby se „vyjasnilo“ právo. A zmenší se chronický problém české justice, kterým je délka řízení. Správní soudnictví je bohužel v tomto ohledu na chvostu, délka sporů činí průměrně 500 dnů, a to ještě je třeba vzít v úvahu, že „příběh“ nezačíná až podáním žaloby k soudu jako v civilním řízení, ale účastníci mají za sebou zpravidla dvojinstanční správní řízení, jehož výsledek je neuspokojil, a proto se obracejí na správní soud. Příčinou tohoto stavu je bezesporu nekvalitní a nestabilní legislativa, která se odráží i ve správní praxi jednotlivých úřadů. Správní soudnictví je stále považováno v justici za „menšinový žánr“ (zhruba 120 soudců z celkových tří tisíc), není tedy dostatečně personálně a organizačně uspořádáno, aby mohlo plnit své úkoly. Na úrovni krajských soudů naštěstí v poslední době došlo k posílení alespoň o asistenty soudců, ale stále tyto soudy zápasí s množstvím restů z minulých let. Délka řízení je velmi rozdílná, takže i zde lze hovořit o vícerychlostní justici…

Jaké má správní soudnictví další ambice?

Odstraňovat popsané problémy, zvyšovat kvalitu rozhodování a přiblížit se ideálu rozhodování v reálném čase. Zamyslet se je třeba nad efektivností procesního prostředí, nad soudní organizací, nad tím, zda kasační princip rozhodování soudů a výlučně retrospektivní pohled není v některých případech na újmu poskytování ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců na jedné straně a nebrání i efektivnímu výkonu veřejné správy na straně druhé. Sledujeme trendy v jiných zemích Evropy a lze nalézt řadu inspirativních nápadů, jak uspořádat moderní správní soudnictví. Při vší úctě k naší historii, na řešení problémů, které přináší dnešní doba, už v ní recepty nenalezneme.

Jaký vliv měl případ česko-slovenských důchodů na vztah Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu?

Rozhodně nešlo o „válku soudů“, která proběhla v 90. letech mezi Nejvyšším a Ústavním soudem, ale spíše o takovou „přesuliční přestřelku“, která dávno odezněla, a poučení si z ní vzali oba aktéři. Mezi vysokými soudy vždy existuje jisté napětí, ale jsem přesvědčen, že soudní dialog, který probíhá, je veden kultivovaně a ve vzájemném respektu k rolím, které obě instituce hrají v ústavním systému.

Tuto otázku jste dostal již v roce 2010, tedy zhruba v poločase Vašeho funkčního období. Nedá mi, abych se na ní nezeptala i dnes. Co oceňujete na práci „svého“ soudu?

Velké zaujetí všech soudců a dalších zaměstnanců pro práci, kterou vykonávají, odpovědný přístup, hezké pracovní i mezilidské vztahy a skvělou atmosféru.

Co byste Nejvyššímu správnímu soudu do dalších let popřál?

Aby nesešel z cesty a zůstal takovým, jakým je. Aby si udržel důvěru společnosti. Aby zvládl i stále náročnější případy, které jsou mu předkládány.