Rozhovor: Libor Vávra - O Soudcovské unii, spolupráci s novináři a politiky a o elektronizaci justice

Soudcovská unie si zvolila nového předsedu, JUDr. Libora Vávru, který se tak této funkce znovu ujímá po více než 20 letech. Jak říká, od té doby se změnily minimálně dvě věci. Co vše tedy prošlo proměnou času, jaké jsou jeho vize a jak si stojí česká justice? Jsou dnešní soudci připraveni na mediální tlak a co znamenají tzv. generační zuby?

O to a mnohé další se s námi bývalý předseda Městského soudu v Praze podělil v následujícím rozhovoru.

Mockrát gratuluji k Vašemu zvolení předsedou Soudcovské unie. S jakým nasazením se této funkce ujímáte teď v porovnání s tím, s jakým jste do toho šel minule?

Děkuji. Jelikož jsem se té funkce naposledy ujímal v roce 1996, po těch více než dvaceti letech jsem úplně jiný člověk, je to úplně jiná Soudcovská unie. V současné době je Soudcovská unie ve velmi dobrém stavu, není potřeba žádný krizový management, je to kontinuální záležitost. A já jsem o čtyřiadvacet let starší. Minimálně toto jsou dvě změny, které jsou nepochybné. 

Cítíte například větší zodpovědnost?

To si myslím, že ano. Já se prezidentem soudcovské unie před těmi dvaceti čtyřmi lety stal v podstatě neočekávaně po odstoupení předchozího prezidenta, ale zase jsem již v tu dobu byl součástí užšího vedení, takže ten přechod byl plynulejší, ale méně očekávaný. Teď jsem se ke kandidatuře rozhodl. Několik týdnů jsem poskytoval rozhovory ohledně svých plánů a oslovoval jsem kolegy, o jejichž podporu jsem stál. Ta odpovědnost je tedy větší. A člověk má taky víc rozumu. 

S jakým programem či tématy do své funkce nastupujete? Co jsou Vaše tři největší priority?

To je velmi těžké říct, protože podle mého názoru tu není nic, co bych mohl předchozímu vedení vyčíst. Unie je ve vztahu k justici opravdu konsenzuální. To, že konkrétní otázky vnímá člověk jinak, to se netýká základních „politických“ cílů Unie. Opravdu těžko proto můžu něco takového vypíchnout. Chtěl bych se ale hodně soustředit na aktivnější mediální práci s novináři, aby dostávali informace od nás, nejen abychom my čekali, než nás novináři osloví. To je jedna z věcí, o které jsem hovořil i ve své předvolební kampani. Podobnou ofenzivu vidím jako přínosnou v rámci jednání s politiky, protože ta politická sféra se velmi mění. Do Parlamentu přicházejí nová hnutí, významným způsobem se obměňuje i senát z hlediska složení sil. S řadou z těch lidí jsme nikdy nemluvili, protože pro to nebyl důvod. Pak ale přijde řada na soudcovské zákony, které teď leží v Parlamentu a pro spoustu politiků je to téma tématem novým. Takže já si myslím, že i tady by bylo rozumné se s těmi lidmi setkat předem a popsat jim stávající potíže, které česká justice má. Ale naopak se s nimi pobavit i o tom, jak je česká justice úspěšná ve srovnání s Evropou. Jde tedy o to bavit se s nimi aktivně, nejen když nastane nějaký problém.

Je to tedy nějaký koncept toho, jak by podle Vás měla fungovat komunikace s politickou sférou? Je v tomto směru teď vůbec nějaký systém, řád, pravidla? 

Ona jistá pravidla už existují. Před třinácti či patnácti lety se podařilo vytvořit neformální uskupení uvnitř justice, která se nějakým způsobem snaží názory v rámci justice sjednotit. Již předtím to byla Soudcovská unie jako jediná demokraticky vzniklá soudcovská reprezentace, a pak jsou to představitelé Nejvyšších soudů, jímž je nasloucháno. To je logické, nicméně reálnou personální a finanční moc mají předsedové krajských soudů. Vzniklo tak kolegium předsedů krajských soudů, kde se snaží těch osm předsedů nějakým způsobem sjednotit své pozice. Pak také existuje justiční šestka, což je podstatně víc lidí, než je šest, členy jsou jednak reprezentanti zmíněného kolegia předsedů krajských soudů, jednak představitelé obou Nejvyšších soudů a Soudcovské unie, ale je tam i Nejvyšší státní zástupce a jeho náměstek a prezident Unie státních zástupců. Tito představitelé se scházejí podle potřeby a snaží se alespoň v některých otázkách najít společnou řeč. Pokud se najde, je to ta společná řeč s politiky, a pak je do jisté míry jedno, jestli zrovna v tu chvíli tu komunikaci zajišťuje předseda Nejvyššího správního soudu nebo předseda Nejvyššího soudu nebo prezident Soudcovské unie. Nejdůležitější je udržet vnitřní komunikaci uvnitř justice, včetně státních zástupců. A přicházet před politiky pokud možno s co nejmenšími rozpory. 

Co je podle Vás nejpalčivějším problémem české justice? Lze ho vůbec identifikovat? 

Myslím si, že takový neexistuje. Samozřejmě, že na té škále vždy najdeme něco, co bolí nejvíce, ale česká justice je v podstatě dost pozoruhodné formě. Když se podíváme na statistiky, tak ty jsou neuvěřitelné. Naše justice patří v rámci EHP k té nejlevnější ve vztahu k občanům. Zároveň jsme podle poslední zprávy v oblasti civilního práva asi šestí nejrychlejší. V trestu jsme mezi ty nejrychlejší patřili vždycky. Na druhou straně jsou tu jednotlivé konkrétní kauzy, které se z různých důvodů opravdu nemravně a někdy i ostudně dlouho vlečou, to ale není systémový problém. Nebo ho tam musíme najít, ale nemyslím si, že tu takový je. Většinou je to problém v kauze samotné nebo v lidech kolem ní. Já tu tedy nevidím úplně nejpalčivější problém. 

Ale je třeba škoda, že nemáme nové procesní předpisy, hlavně pokud by byly podstatně pružnější a méně formální než ty, se kterými pracujeme a které pocházejí z poloviny 20. století. A je evidentní, že covid přinesl jednu věc, která se podle mě nenávratně zapíše do fungování justic všude na světe, a to je větší práce s prostředky dálkové komunikace. To setkání před soudem pro účastníky řízení například v případech výslechů je nenahraditelné. Ta atmosféra je nezbytná, abyste mohla sledovat mimiku lidí a reakce ostatních účastníků řízení, ale na druhou stranu je významná část komunikace třeba se znalci, která by šla nahradit elektronickou cestou. Dneska se to úplně v pohodě učíme, respektive nám to jde. Od března soudci použili prostředky dálkové komunikace s účastníky řízení určitě v tisícovkách případů. A myslím, že to bude pokračovat, protože je to pohodlné, levné a efektivní. 

Je v současné době vůbec v justici prostor pro modernizaci? A to nejen s ohledem na velké rozdíly ve vybavení soudů. Je tedy opravdu možné, aby bylo něco takového plošně zavedeno a fungovalo to? 

Rozjíždí se několik zajímavých pilotních projektů, o kterých asi není vhodné mluvit, protože jsou spojené s konkrétní firmou a vypadalo by to jako reklama, nicméně pokud jde o tu technologickou kvalitu, ona je otázka, jak náročná budou ta technická řešení. Jako laik si myslím, že větším problémem může být ochrana dat, zejména v době přenosu, a poté datová kapacita našich připojení. Pokud vím, v poslední soutěži na dodavatele telekomunikačních služeb pro justici se soutěžilo samozřejmě na cenu a ministerstvo bylo rádo, že vysoutěžilo super cenu na volání. Paradoxně se ale v některých skupinách uživatelů telefonů uvnitř justice zdražily ceny za datové služby. Operátor totiž službu nastavil samozřejmě tak, jak ji poptávalo ministerstvo. Soutěž byla ale dávno před covidem, ta příští asi bude více na data, ta jsou v dnešní době stěžejní.

Nebude snižovat takové vedení soudních řízení pomocí prostředků dálkové komunikace jejich úroveň?

Nepochybně bude, proto si myslím, že bude vždycky odvislé od konkrétního soudce, aby ten podle povahy sporu určil, jakým způsobem provést ten který důkaz. Víte, ono kolikrát člověk nepotřebuje naživo provést důkaz velmi technickým sdělením někoho, konkrétně třeba znalce, jenž podal písemný znalecký posudek a strany se ho chtějí zeptat na detailní záležitosti. Ten znalec je třeba z Ostravy a je úplně zbytečné, abychom sledovali jeho mimiku. On odpovídá nikoli na nějaký dějový problém nebo emotivně zabarvenou otázku, on sděluje technické podrobnosti. To je příklad důkazu, u kterého je zbytečné, aby putoval třeba do Prahy a zase zpátky. V takovém případě by dálkový přístup stačil. Něco jiného je ale výslech svědka například rvačky, kde se střetly dvě skupiny lidí, přátelé a nepřátelé, kde naopak emoce hrají významnou roli i z hlediska věrohodnosti toho daného člověka. Použití prostředků dálkové komunikace tedy musí být na posouzení soudce.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že v příštích letech budou odcházet silné soudcovské ročníky, což má souviset s přesunem lidí na nejvyšších a vrchních soudech, pramenící z prověrek v sedmdesátých letech. Kdo nám tedy v justici zůstane? 

Jak šla historie českými zeměmi, vznikly určité generační zuby. Ten, o němž jsem já hovořil, který byl zejména v některých regionech významně vidět, byl konec sedmdesátých let. Tenkrát po stranických prověrkách muselo desítky procent soudců odejít z justice a místo nich nastoupila jedna generace soudců těsně po fakultě. To byli vzdělaní právníci, kteří hned po fakultě začali soudit, žádní dělničtí kádrové, a nahradili tak tu generaci, která byla z poltických důvodů z justice vytlačena. A to je ta generace, která teď končí, která byla v justici od svých dvaadvaceti do sedmdesáti let. To se už nikdy nikomu nepodaří. Řada z nich si nezadala s režimem a řada z nich byla opravdu vynikajícími soudci a byla desítky let oporou sboru. To je třeba jeden vzniklý generační zub. Stejný zub vznikl po roce 1989, kdy část soudců odešla, ale většina z těch, co odešla, nemusela, jen šla za lepším do rozvíjející se advokacie. Tak vznikl další generační zub. To jsou ty momenty, které se při jmenování nebo nejmenování soudců ukazují. Dnes to už ale nehraje tak významnou roli jako v roce 1990 až 1993, kdy nám chyběly stovky soudců. To se dnes stát nemůže.

V poslední době zaznamenáváme hodně medializovaných kauz (např. kauza Opencard). Jaký tlak je v současné době na soudce vyvíjen? Jaké profesní a lidské kvality musí soudce mít, aby takovým vnějším tlakům odolal? 

Už je to řada let, co každý uchazeč o vstup do justice prochází psychologickými testy, které jsou nepochybně zaměřené na různé oblasti osobnosti, mimo jiné i na oblast koncentrace a zvýšené citlivosti. Pravda je, že soudcování je (jako hodně jiných zaměstnání) profese osamělá, protože jako soudce jste se svými názory sám, i když se můžete s někým v obecnosti poradit. Dokud to nezačnete dělat, nevíte o sobě všechno. Leccos o sobě zjistíte až kdy pod tím tlakem jste, to máte pravdu. Ale ono takhle řada soudců také odejde. Přestože to jsou extrémně kvalitní právníci a velmi slušní lidé, tak zjistí, že by ten tlak zničil je samotné, a tak odcházejí. A samozřejmě se to nemedializuje, protože je to neslušné. Naopak, já se před těmito lidmi skláním, že včas poznají, že se s tím povoláním nepotkali. Nemyslím si, že mediální scéna je v současné době nějaká divočejší. Ano, je pravda, že je část píšících lidí, kteří píší víc jako fanoušci, než jako komentátoři nebo dokonce jako novináři. To znamená, že jsou předpojatí (někdy i ve prospěch) a nechtějí přinést, pokud možno co nejobjektivnější, pravdu. Ta část agendy, která byla typická pro nevládní organizace, se přenesla přímo do části lidí, kteří publikují. Nechci říct, že to jsou novináři, podle mě to jsou aktivisté, pravidelně píšící do médií, která jim to otisknou. A tihle lidé vytvářejí třeba pocit, že to psaní je agresivnější. U těch „klasických“ novinářů je to podle mě pořád stejné. 

Co jste zjistil Vy o sobě?

Právě proto, že se mi daří být relativně ve zdraví třicátým rokem v justici, tak se zdá, že nějakou tu psychickou výbavu na to mám. Říká se, že soudcovství je pomáhající profese čili extrémně hrozí vyhoření. Druhým problémem je ten tlak. On paradoxně není jen zvnějšku, ale je i na výkon. Justice u nás byla vždycky pod obrovským mediálním tlakem z hlediska rychlosti řízení a výkonnosti. Ty tlaky se možná v mém případě nakonec vzájemně vybalancují. 

Koncem září jste skončil ve funkci předsedy Městského soudu v Praze. Vaší nástupkyní je paní soudkyně Jaroslava Pokorná. Bude plnohodnotným nástupcem?

Samozřejmě, jednak uspěla ve velmi zajímavém výběrovém řízení, kde bylo pět špičkových řídících soudních pracovníků. Už jenom to dokládá její mandát. Je to navíc dlouholetá úspěšná předsedkyně velkých obvodních soudů, mimo jiné Obvodního soudu pro Prahu 4, jednoho z největších obvodních soudů, a Obvodního soudu pro Prahu 10. O jejích kvalitách a dovednostech se proto v podstatě nedá pochybovat. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři